Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 83)

Ten, kdo nenavštívil Masarykovu čtvrť, jako by v Brně ani nebyl. Vím to, protože ji znám. Je to moje stará známá z dob, co se ještě nazývala Jiráskovou.

Nikdy jsem v Masarykově čtvrti nebydlel, ba ani v ní neponocoval a přesto ji miluji. Miluji její kopce, lesíky, pláně, pěknost domů, úhlednost zahrádek a chodníků. Posuďte sami.

Jsem pohrobek a pocházím ze Slovácka. Moje maminka věřila v Boha. Jejím snem bylo vychovat ze mne váženého pana faráře. Osud a dobové okolnosti tomu chtěly jinak.

Byla neděle. Maminka mě vystrojila do slovácké košulenky a jeli jsme vlakem do Brna. Tetičky i maminka se modlily, zpívaly Zdrávas Maria a oči jim zářily. Pak jsme jeli tramvají a šli do kopce. Nohy mě bolely. Tetička Růža se křižovala: Anežko, říkala jsem ti, že to pro takového kluka ještě není. Maminka si mě vzala na záda pod vlňáček a drmolila, jakoby se modlila: Jarinku, synáčku, buď hodný. Jožka Srholec má v kostelíčku svatého Augustina primici. Bude vysvěcen na kněze. To je velká pobožnost. Jarinku, nesmíš ji pokazit. Bože na nebesích, dej, ať je Jarinek hodný! Usnul jsem.

Pak jsem seděl v dřevěné kostelní lavici. Svatý Augustin byl plničký zbožných lidí. Bylo v něm dost chladno. Maminka si mě přibalila k sobě pod vlňáček a stále zpívala. Zpívaly i „břeclavské“ tetičky. Zpíval celý kostel. Potom ležel Jožka v bílém hábitu s rozepjatýma rukama obličejem k zemi na kamenné podlaze před oltářem. Kolem něj chodili kněží v bílých komžích, ve zlacených ornátech, modlili se, pozpěvovali a vonělo tam dýmající kadidlo. Pod maminčiným vlňáčkem bylo teplo. To se mi to spalo.
Několikrát jsem byl probuzen, protože maminka povstala: Jarinku, nelekej se, zase si sedneme, ale teď si stoupni. Maminka měla skloněnou hlavu, pěstí se dotýkala prsou: Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa. Varhany jásaly, lidé zpívali, Jožka sloužil svou první mši.

Krojovaný průvod šel s kopce dolů. Tiše a radostně. Maminka mně šeptala: Jarinku, byls v alumnátu. Tady budeš jednou studovat. Toto se tady teď jmenuje Jiráskova čtvrť. Tak si to pamatuj. A tetička Růža řekla: Jarinku, teda tys byl ale hodný. Nenavařila ti maměnka vodu z makovic?

Šla léta. Vystudoval jsem na Janáčkově akademii múzických umění obor herectví a stal se hercem brněnské Mahenovy činohry. Do kostela svatého Augustina jsem byl vyslán, spolu s předními sólisty opery Janáčkova divadla, na koncertní vystoupení.

Kostel byl zaplněn lidmi až k prasknutí. Museli jsme se dovnitř doslova prodírat. První šel vynikající tenorista Vilém Přibyl. Hlaholil: Dovolíte, prosím, my musíme dovnitř! Vás je tady požehnaně. Prosím, rozestupte se, za mnou jdou pánové s houslemi, violou a cellem. Přede mnou prorážela dav věhlasná pěvkyně, světově proslulá paní Cecílie Strádalová. Její koloraturní soprán byl ozdobou mezi hvězdami múzického nebe. Povzdechla si: To je ale nadělení! Chlapče, vy jste takový hubeňour, držte se za mnou, snad se dostanete dovnitř. Zkusíme akustiku, ať víme, co nás čeká, co říkáte?

A potom se stal zázrak. Chrámovým prostorem zazvučel něžný tón. Olizoval klenutí i vysoké zdivo, hladil skla vitráží, mazlil se s lidskými hlavami a pronikal do jejich třmínků a kovadlinek. Pak se ozval tón druhý, potom třetí. Hudba sfér. Užasle jsem heknul do zad paní Strádalové: Co to je? Pěvkyně pootočila hlavu a s úsměvem řekla: Zkoušela jsem akustiku. Je skvělá. To víte, chlapče, kostel! Stavitelé chrámu akustice rozuměli. – Prosím vás, jak jste to dělala? Vždyť ty tóny se nesly zevnitř. – Kouzlo, chlapče. A léta dřiny.

V uslzené době na počátku sedmdesátých let jsme pod režijním vedením Evalda Schorma zkoušeli hru ze studentského života Chroust. Jiří Mahen ji vytvořil v roce 1920, jako připomenutí doby nespokojenosti, odříkání i rozdílů mezi světem bohatých a nuzáků. Na dotazy režisér Schorm odpovídal: Lidičky, mě se neptejte, já to nepsal, já Chrousta jenom režíruji. Hrál jsem bohatého právníka Valentu, co svede chudobnou dívku Toničku a pak ji opustí…

V průběhu hlavních zkoušek Chrousta se nám dostalo pozvání od paní Karly Mahenové, vdově po básníku, spisovateli a dramatikovi k návštěvě vily, ve které Jiří Mahen žil, tvořil a kde si vzal život.

Vilkou voněly koláče. Paní Mahenová byla usměvavá, vlídná hostitelka. Vystoupali jsme po úzkých schodech do pracovny Jiřího Mahena, nakoukli do jeho domácí knihovny a pak usměvavě besedovali. Dramaturg Vavroš mně podal z knihovny útlou knížečku filmových a divadelních libret Husa na provázku: Říká ti to něco? – Jo. Chodím na ně koukat. Hrají pod Mahenkou. – Neříkej, o tom nic nevím. – V Domě umění. – Tak to jo. Na Mahenově pracovním stole ležela valaška a v rohu vedle knihovny stál rybářský prut. Režisér Schorm se rozpačitě usmíval: Děti, půjdeme, ještě nás čeká zkouška.

V devadesátých letech jsem se do prostor Mahenovy pracovny mnohokráte vrátil. Za komínem, ve stínu trámoví jsem přednášel verše, četl texty, setkával se s přáteli, připomínal dožitá výročí a meditoval.

Na zcela zešeřelé Barvičově ulici jsem jednoho večera hledal dvojvilku pánů literátů Trefulky a Uhdeho. To když dětskému divadlu Polárka teklo do bot a já od obou pánů potřeboval získat jejich podpisy pod rezoluci na podporu života malého, mladého divadelního organizmu. Pánové nejenže podepsali, ale také pomohli. Pomohla i řada dalších a tehdy se stal zázrak. Divadlo ekonomické běsnění přečkalo…

Chodíval jsem ulicí Lípovou do dabingového studia, někdy také do Mahenova památníku. Když procházím mírnou zákrutou, neopomenu se na chvíli zastavit u poněkud vychýleného kmene stařičkého stromu. Do kůry má vepsáno něco vrypů. Jeden šrám zde zůstal po nárazu stařičké škodovky řízené Rudolfem Jurdou – jednou z největších hereckých osobností své doby. Unavený herec jel z poslední generální zkoušky Čechovova Ivanova, ve kterém exceloval v roli knížete Šabelského. Jel pomalu a zřejmě si zdřímnul. Škodovka narazila do stromu. Ani prý nebyla slyšet rána. Obyčejný háček, umístěný na rámu auta, prorazil hercovu lebku v oblasti spánku. Stalo se to 26. června 1978.

Masarykova čtvrť patří k nejkrásnějším částem města Brna. Rád ji navštěvuji, courávám jejími zákoutími a sledují její kouzelné proměny. Obdivuji její lesíky, moderně řešené koupaliště, sportovní areály i monumentální objekty hvězdné hvězdárny. V nádheře vládní vily jsem měl tu čest natáčet pro italskou televizi roli policejního fotografa v detektivce Smrt v přepychu. Strach mě ovane vždy, kdykoliv jdu kolem pavilonů Masarykova onkologického ústavu…

Brno – Komín, 6. 11. 2014

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 27. prosince 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 83)

1. Petra Strádalová Sedláčková

   

   Náhodou
   jsem se dostala k tomuto Vašemu krásnému článku. Mnohokrát děkuji za nádhernou vzpomínku na mou maminku Cecilii Strádalovou. Její zpěv byl vždy skvostný.
   Děkuji
   Petra Sedláčková

   26.06.2017 (14.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ