Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 85)

Byl jsem na druhé premiéře Sofoklovy tragedie Král Oidipús, chytrého divadelního textu antického minula, nastavujícího zrcadlo i dnešním dnům.

Dostalo se mi totiž pozvání. Po pětatřiceti letech od odchodu ze souboru Mahenovy činohry. Celých deset let jsem hrál po boku slovutných herců a hereček zvučných jmen a nosných hlasů. Vlasty Fialové, Josefa Husníka, Rudolfa Jurdy, Josefa Karlíka, Jaroslava Dufka, Oldřicha Slavíka, Ladislava Lakomého…  Kdeže ty loňské sněhy jsou!

Ve sváteční náladě, v černém oděvu jsem si sednul mezi zlacené andělíčky s bělostnými prdelkami a tetelil se jako adept před přijímací zkouškou… Lóže č. 8. První pořadí! Takové cti se mi nedostalo ještě nikdy. Až teď. Lastura Mahenova divadla se mi pod lustrem dávno odešlého diktátora Rézi Páhlavího, zdála být skvostnou, posvátnou.

Jeviště Mahenova divadla bylo proměněno v rozlehlou pláň strohého bělostného paláce se zavěšenými ribstoly na vysokých zdech, skromným umyvadlem, kohoutkem na spouštění pramínku vody, malým zrcadlem a oblou osvětlovací koulí. Do moderní tělocvičny nebo snad protileteckého „bunkru“ se vstupovalo středem vysokých dvoukřídlých dveří, za kterými byla vidět spleť křivolakých škvír a masivního sloupoví. Pod vysokou boční zdí se krčili čtyři hudebníci hrající na povel hudební doprovody. Pod barokními lóžemi nabíleného proscénia se táhly nenápadné nízké stupně bledých lavic. Dominantou mrtvolně nasvícené scény se stalo tmavé kožené a rozměrné pohodlné křeslo s pompézně oděným, ve vladařské póze sedícím králem Oidipem (Martin Siničák).

Ó, jak skvostně antickými gesty vládneš, božský vladaři!! ulétlo mi ze rtů. Dáma ze sousední lóže nad mou poznámkou hekla.

Na bělostnou plochu vstoupil obřadným krokem bíle obléknutý chór. Dívenky i jinoši pomalu zaujímali režií vyhrazená místa. Čtyři hudebníci proplétali hudební motivy, připomínající slunné Řecko. Král Oidipús promluvil. Žel, poněkud přiškrceným hlasem dnešního politika: Mí malí, vy, Kadmovi nejmladší, v zástupech přicházíte před můj vchod, s vavřínem ovázaným stužkami jak prosebníci sedáte si. Proč? Mluvil dlouze a já nevěděl co. Ach ten můj sluchový aparát! Je starý zrovna jako já. Kdysi jsem v Mahenově divadle slyšel i cinknutí spadeného špendlíku… Člověk se asi nemá dožít tak vysokého věku.

Ke králi přistoupil Diův kněz (Martin Sláma). Skuhral květnaté verše. Prosil, žádal, rozuměl jsem však jen něčemu:
Do města přiřítil se bůh s náručí plnou ohně – strašný mor sužuje celé město, Kadmův lid. Přišel jsi do Théb, daně zbavil nás, již platili jsme nelítostné Sfinx, na nic ses neptal, nikdo z Thébanů ti radu nedal. Ty sám, jak ví se, s přispěním boha vzkřísils naši čest. Dnes opět k tobě, moudrý vladaři, vzhlížíme všichni s nadějí, prosíme, pomoz, pomoz, vyveď nás – ať bůh či člověk světlo svěří ti.

Z delfské věštírny se krokem úředníka navrátil Oidipův vyslanec, švagr Kreón (Tomáš Šulaj): Mám mluvit před lidmi? Anebo uvnitř?
Oidipús: Přede všemi mluv! Kvůli nim strádám mnohem spíš než kvůli sobě samému.
Kreón: Před tebou, pane, Théby spravoval král Láios…
Oidipús: Znám ho jen z vyprávění.
Kreón: Byl zavražděn – a stejným oplatit teď jeho vrahům přikázal nám bůh.

Sofokles na základě mýtů vymyslil příběh: Věštba králi Láiovi určí, že ho usmrtí jeho vlastní syn a ten se poté ožení s jeho manželkou, svou matkou. Proto, když se mu syn narodí, přikáže, aby mu probodli nohy a pohodili ho v lese. Ale otrok, který má tento čin provést, k němu nenajde sílu a odnese dítě pastýři korintského krále. Král Polybos nemá vlastní děti, a tak přijme dítě za své. Dá mu jméno Oidipús (doslova opuchlá noha) a vychovává ho, aniž by mu cokoliv o jeho původu řekl. Oidipús se však jednoho dne něco o svém původu dozví a rozhodne se jít do delfské věštírny, aby zjistil pravdu o svých rodičích. Dozví se, co je mu věštěno a aby se věštbě vyhnul, opustí své domnělé rodiče a vydá se do Théb. Cestou při potyčce nešťastnou náhodou zabije svého otce Laia, aniž by samozřejmě věděl, že je to jeho otec. Poté se mu podaří nedaleko Théb rozluštit záhadu Sfingy a osvobodí tak město od této nestvůry, která je sužovala. Jako odměnu za tento čin dostane královský trůn a ruku nedávno ovdovělé královny Iokasty – své matky.

Chór pronášel zpěvně: Hrob vedle hrobu. Město je hřbitov. Hřbitovu podobá se zem. Mor jde. Smrt jde. Mrtví jí dávají směr.

Františákův antický chór tvořily dva zástupy v bílých a tmavých róbách. Zástupy plující bílým prostorem, kroužící v kole, usedaly na bílé sokly proscénia, huhňají věštecká slova do otvůrků bílých masek. Sošné postavy tvořily atmosféru toku dění.

Oidipús měl dlouhou řeč. Rozuměl jsem těmto slovům: Nevidím stopu, po níž se lze dát – tenkrát jsem ještě nebyl ve městě. Thébané moji, oznamuji vám: Kdo z vás zná jméno vraha Láiova, ať řekne mi je.

Nastupovaly další postavy, jednaly, konaly, používajíce mikrofon z dob dvacátého století. Můj sluch však odolával. Zachytával pouhé útržky z pronášených vět. Jen když se aktéři otáčeli k divákům zády a promlouvali k vysokým kulisám, mé uši rozuměly každému slovu. Zdálo se, že herci v divadelně obtížných situacích artikulovali lépe a snad i přidávali na hlase. Přál jsem si, aby těch ztížených momentů bylo v inscenaci více.

Oidipús zjistí, že mor bude trvat, dokud bude žít vrah krále Laia, proto začne po vrahovi pátrat. Věštec Teiresiás mu naznačí pravdu, ale Oidipús jej v hádce vyhostí z paláce. Myslí si, že všechno přichystal jeho švagr Kreón, protože se chce zmocnit trůnu, proto se pohádá i s Kreónem. Po dalším pátrání zjišťuje, že vrahem je zřejmě on sám. Když vyslýchá muže, který viděl Laiovu vraždu, přijde do paláce pastýř. Ten přináší zprávu o Polybově smrti a možnosti nástupu Oidipa na trůn. Oidipus mu však vysvětlí, že má kvůli dávné věštbě z návratu strach. Pastevec mu proto prozradí tajemství jeho původu – řekne mu, že ho jako zraněné, k smrti odsouzené dítě dostal od Laiova otroka a dal k vychování králi Polybovi. Tak se Oidipús dozvídá celou pravdu o věštbě a o tom, že se už naplnila.

Doba antického divadla byla dobou rétorů. Zvládat amfiteátry muselo být zajisté velmi náročné. A tehdejší aktéři obrovské kamenné prostory hlasově jistě suverénně zvládali. Jak to dělali? Deklamovali herecké party za pomoci ozvučných masek. Démosthenes, než se stal proslulým rétorem, si vkládal do úst kamínky a učil se překřičet mořské vlnobití. Pochybuji, že by někdo z našich adeptů herectví chtěl Démosthena napodobit, vždyť nemáme moře… Nu což, žijeme v době objevů rozvinuté techniky. Možná se dočkáme čipových herců a hereček, vysílajících do přítmí velkých hledišť nosná slova elektronicky laděných mluvidel…

Čím více se Oidipús zaplétal do pátrání po své minulosti, tím usilovněji mně vrtala hlavou myšlenka – proč na prknech Mahenova divadla tuto Sofoklovu tragedii dnes hrají?

Pokud se historické prameny nemýlí, poprvé ji v Brně uvedl režisér Rudolf Walter v roce 1926. Snad chtěl dokázat, že český živel je v silně německém městě schopen hrát i velká antická dramata. Nastudoval kompletní Oidipovskou trilogii: Král Oidipús, Oidipús na Kolóně a Antigonu. Zemské divadlo inscenovalo Krále Oidipa na scéně divadla Na hradbách v roce 1937, tedy v době, kdy hrůzný vizionář, novověký diktátor Hitler, roztáčel kola válečných krutostí a kdy slovo „demokracie“ se stalo nadávkou široko daleko. Byl to odvážný čin hrstky statečných v čele s režisérem Josefem Skřivanem, hrát o jednom mytickém diktátoru, který se oslepí v okamžiku poznání svých nemravných činů. Tato inscenace byla po dvou měsících stažena z repertoáru…

Ve Františákově současné inscenaci se král Oidipús dotýkal ramenou nastoupených bojovníků a poklepával je do tváří proslulým gestem k smrti znaveného diktátora Adolfa Hitlera… Oidipús si elegantně pohrával s koženým trůnem jako Chaplin se zeměkoulí ve filmu „Diktátor“. Bravurními skoky trůn přeskakoval, usedal do něj jako do sedla koně, vyskakoval z něj, opíral se o jeho hranu. V trůnu se skrýval a trůn vláčel na bedrech. Podobně tomu bylo i s druhým symbolem moci, s královskou korunou. Po všech možných půtkách s Kreónem, si ji vítězoslavně vkládal na hlavu. Královská koruna mu byla nadevše.

V roce 1984 uvedl soubor Mahenovy činohry inscenaci Aloise Hajdy Oidipús/Antigona. Teatrolog Zdeněk Srna o ní napsal: Smekám onen pomyslný klobouk úcty před tím, co práce vyzařuje z inscenace. Je tu vrchovatě tvůrčího úsilí, jakého není ani v činohře samotné, ani v našem divadelnictví nazbyt. Inscenace nesporně výrazné úrovně je ve všech složkách vysoce kultivovaná s patřičnou snahou vyslovovat se inscenačně i myšlenkově po svém… Karel Bundálek v recenzi uvedl: Myšlenkovým svorníkem celé adaptace se stal Brechtův hluboce humanistický názor, který představu předků o neodvratné síle osudu nahrazuje myšlenkou, že osudem člověka je člověk.

Volal jsem režiséra Hajdu, řekl mi: To už je dávno. Sofokla jsme inscenovali k stému výročí vzniku českého divadla v Brně. Bylo to v době celosvětového dějinného zlomu. Za významy dané Sofoklovým textem jsme vkládali významy jiné. Chtěli jsme poznat, proč se děje to, co se zrovna odehrává a proč tomu tak je. Herci byli mými kamarády, rozuměli jsme si. K ničemu jsem je nenutil. Vedl jsem je k rozkrývání významů a k hraní myšlenek, aby jim diváci rozuměli.

Na scénu vplula dáma ve slušivé dlouhé tmavé róbě s vlečkou. Byla to vdova po králi Láiovi, Oidipova manželka, blonďatá Iokasté (Eva Novotná). V té ženě bylo vše. Bolest, roztoužení, hrdost, zamilovanost, něha. Až jsem přestal dýchat. Vstoupila, aby urovnala svár dvou křičících mužů, Kreóna a Oidipa. Kreón obviňoval Oidipa, že zavraždil svého otce – krále Láia. Iokasté vypověděla, že král Laios rozkázal zabít její dítě, jejího synáčka a pohodit ho v lese.
Napadlo mě, že Sofokles vlastně napsal první detektivku planety Země.

Členka chóru přinesla v kbelíku krvi podobnou barvu, vylila ji na bílou podlahu paláce a následně do rozlité barvy vkládal ruce Oidipús. Iokasté se snažila barvu utřít. Diův kněz si barvou potřísnil boty, pak si boty zul a bosýma nohama se v barvě brodil. Byla-li barva krví, pak po bílé ploše rozťapával krev. S údivem jsem sledoval, jak se všichni v té imitaci krve patlají, hrabou a šmatlají. Jak krví poskvrňují bělobu paláce.

Znamenitý byl závěr inscenace. Chór osázel boční strany královské komnaty bílými stojacími lampami. Diův kněz líčil průběh sebevraždy Oidipovy matky a manželky Iokasté, potřel si přitom obličej tekutinou připomínající krev, která mu stékala po rukou. Zoufalý Oidipús prchnul do hlubin paláce a Kreón skákal po scéně jako šílený a rozsvěcoval bílé lampy. Při oznámení, že si Oidipús vypíchnul jehlicemi oči, Kreón lampy zhasínal. Zběsile. Jednu po druhé.

Na zšeřenou bělostnou plochu se vbelhal oslepený Oidipús, váhavým krokem doputoval na střed proscénia. Octnul se v kruhu, na samém dně světelného trychtýře. Kreón si za jeho zády nasadil na hlavu královskou korunu a usedl do královského křesla. On, král, diktátor! Slepý Oidipús vztáhl pravou ruku, jako by se snažil dosáhnout na zdroj světla. Zdeformovaný a nevidoucí stál dlouho. Světlo uhasínalo, až zhaslo.

Zda se výměnou králů vyřešil problém morové epidemie, jsem se nedopátral. V inscenaci ani v Sofoklovi.

Začetl jsem se do programu: Sofokles se narodil v Kolónu kolem roku 496 př. n. l., zemřel v Athénách v roce 406 př. n. l. Napsal 123 her. Historikové mu přisuzují vynález „scénografie“. Používal rekvizity a malby pro dotvoření atmosféry a místa. Rozšířil chór z 12 na 15 účinkujících a zavedl třetího herce. Existence tří herců a početnější chór umožnilo Sofoklovi rozvíjet složitější zápletky, stavět postavy do napínavějších situací a nechat děj, aby postupoval přirozeně a plynule.

Jakže to řekl režisér Hajda o inscenování Sofoklova Oidipa? Bylo to v době celosvětového dějinného zlomu. Chtěli jsme poznat, proč se děje to, co se zrovna odehrává a proč tomu tak je. Františákova inscenace po třiceti letech následuje inscenaci Hajdovu. Také tato inscenace se ptá: Proč dnes?

Odpověď si musíte, milí diváci, najít sami…

Brno – Komín, 7. 1. 2015

Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo) – Sofoklés: Král Oidipús. Překlad: Matyáš Havrda, Petr Borkovec. Režie: Martin Františák. Dramaturgie: Marta Ljubková. Scéna a kostýmy: Marek Cpin. Hudba: Nikos Engonidis. Pěvecké nastudování: Petr Svozílek. Choreografická spolupráce: Tereza Ondrová, Veronika Knytlová. Inspice: Mariana Klimešová. Nápověda: Ivana Chalupová. Osoby a obsazení. Oidipůs – Martin Siničák. Iokasté – Eva Novotná / Helena Dvořáková j.h. Kreón – Tomáš Šulaj j.h. Teiresia – Drahomíra Hofmanová. Diúv kněz – Martin Sláma. Korintský posel – Jaroslav Kuneš. Sbor Thébanů – Klára Apolenářová, Jakub Šafránek, Lucie Fabišíková j.h., Šárka Býčková j.h., Kateřina Dostálová j.h., Nataša Gáčová j.h., Štěpán Gajdoš j.h., Barbora Goldmanová j.h., Martin Hudec j.h., Daniel Joch j.h., Barbora Krčmová j.h., Agáta Kryštůvková j.h., Adam Mašura j.h., Petr Németh j.h., Pavol Seriš j.h., Tereza Slámová j.h., Elena Trčková j.h., Jakub Urbánek j.h., Alžběta Vaculčiaková j.h., Lucie Vojtová j.h., Viktor Zavadil j.h. Hudebníci. Štěpán Filípek / Josef Klíč – violoncello. Štěpánka Rudolfová / Anežka Jungová – violoncello. Ester Švábková / Ladislav Šiška – perkuse. Romana Mazáková / Markéta Jašová – hoboj. Program k inscenaci připravily: Marta Ljubková, Helena Michková, Eva Kašpárková. Psáno z druhé premiéry 5. 1. 2015.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 11. ledna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 85)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ