Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 857)
Je podzim. Múza mi předčítá brilantně sepsaná vzpomínání na osudy českého divadla v Brně a chválí redakci Zpravodaje městské části Brno střed za výrazný počin. Paní Dufková je divadelní znalkyní na výsost povolanou a vypravěčkou par excelence.
Třídím a doplňuji své znalosti. Kdysi jsem totiž býval aktérem brněnského divadelního dění. Se zpěvoherním souborem jsem měl čest hrávat a sledovat jeho produkce. Obdivoval jsem hlasové, pohybové i charakterotvorné schopnosti herců hrajících ve zcela vyprodaných „domech“ muzikálová nebo operetní představení.
Eugenie Dufková popisuje přesvědčivým způsobem zánik zpěvoherního souboru i soumrak brněnské operety.
Múza čte a mě mrazí v zádech: Začala neřádská, falešná hra o existenci operety: „Nepatří do svazku Národního divadla, je to pokleslý divadelní žánr,“ hlasitě mluvili odpůrci. V roce 2019 se vedoucí odboru kultury Magistrátu města Brna Karla Hofmannová v článku Konec operety v Brně? zamýšlela nad osudem brněnské operety. Nebo operety vůbec? „Zřizovatel Národního divadla (město Brno) hledal řešení už na počátku roku 2000. Byla to doba rekonstrukce Reduty a dalšího rozšíření Městského divadla. Převedení operetního souboru v Brně do svazku Městského divadla vedlo k postupnému útlumu jeho činnosti. Závazek, že klasickou operetu bude jednou v sezoně uvádět operní soubor, se také po pár inscenacích vytratil.“
Plejáda známých osobností vystupuje z šedi papíru a rozevírá nůžky osudu.
Ředitel Stanislav Moša, pravděpodobně nejschopnější manažer v republice, který ve své době přesvědčil tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála o nutnosti rozšířit stávající scénu, si bezpochyby uvědomil, že nebude jednoduché naplnit dvě divadelní budovy, proto…
K rozhodnutí vyjmout operetu ze svazku Národního divadla (a v podstatě ji zrušit) přispěly stejným dílem hlasité projevy tehdejších divadelních teoretiků, zejména dramaturgů činohry a opery, a dokonce i ředitele Národního divadla Mojmíra Weimanna.
Dramaturg Vojen Drlík a její umělecký šéf František Zacharník oponovali bezvýsledně.
Múza se ptá: Jaké skutky po člověku zůstanou v paměti smrtelníků? Bože, to je čtení…
Na konferenci konané 4. prosince 2001 vedle zmíněných nechyběl ani ředitel pražského Divadelního ústavu Ondřej Černý, podle něhož by „klasickou operetu měla uvádět opera a hudebně-zábavné divadlo nechť je doménou nové scény, která se bude otvírat v Městském divadle“. Také samo vedení Národního divadla jedním hlasem odmítlo dosavadní stav označený jako „těžkopádný a prakticky neřiditelný“.
Dramaturg zpěvohry, překladatel, teoretik „divadla, které mluví, zpívá a tančí“, profesor Janáčkovy akademie múzických umění, sémiotik a teatrolog Ivo Osolsobě (26. 3. 1928 Brno – 27. 9. 2012 Brno). Foto archiv JAMU
Jediný, kdo se na konferenci zpěvohry zastal, byl Ivo Osolsobě, který v Redutě působil na postu dramaturga od padesátých let minulého století.
Citací profesorova kritického vystoupení zakončuje teatroložka Dufková sedmibolestnou glosu historie českého divadla v Brně: Na opačné straně stál profesor Ivo Osolsobě, který na oné konferenci o „restrukturalizaci“ přednesl dokonalou obhajobu operety…
„Se souborem operety, o jehož likvidaci se tu dnes jedná, nemám už dvanáct a půl roku nic společného… Proč tu tedy diskutuji? Protože bych nerad, kdyby se o těchto věcech, kterým si ještě pořád troufám rozumět, rozhodovalo jako v Kocourkově… V Brně se s velkou slávou chystá stavba už třetího hudebního divadla… Jak se necítit jako v Kocourkově, když je už v proudu zrušení operety, když ředitel zdejšího Národního divadla si chce usnadnit úkol, který na sebe vzal, a instituci, k jejímuž spravování se zavázal, promění na dvě samostatná divadla, prý podle zásady jeden soubor jedna budova, vždyť víc než jeden soubor se z jednoho centra spravovat nedá a taky nikde na světě nespravuje, zatímco ředitel Městského divadla v Kocourkově má šanci u těchže konšelů uspět s proměnou opačnou, protože chce spravovat divadlo rozšířené o další soubor navíc, a dokonce na to dostat z téže kocourkovské pokladny obecní peníze!
Ředitel Weimann odůvodňuje svůj plán v podstatě dvěma argumenty: Existence samostatného souboru operety je pozůstatek minulosti – a tercet šéfů k tomu krásně echuje: do Národního divadla nikde na světě nic takového nepatří a v žádném to také neexistuje.
Argument číslo dvě ve formulaci expertů Divadelního ústavu: Dělat operetu a muzikál v jednom souboru je anachronismus.
Chtěl bych jim odpovědět: Existuje to v samé vlasti muzikálu v New Yorku přímo v repertoárním New York State Theatre na Lincoln Plaza v Lincoln Centre, kde v jednom divadle pěstují jak klasický muzikál, tak i klasickou operetu. Možná šlo o jedinou věc, o peníze.“
V říjnu 2004 byla ve dvoraně v Lidické ulici, v těsném sousedství s činoherní scénou Městského divadla Brno, otevřena zcela nová budova Hudební scény MdB. Foto Wiki
Po nerovném zápase se opereta stala od 1. ledna 2004 součástí Městského divadla v Brně. Jediným škrtem pera zaniklo divadlo na Horním náměstí.
Múza sundává z očí brýle a říká: Pan profesor měl pravdu, za vším byly a dodnes jsou peníze!
Milá múzo, svět se točí a vše je relativní. Scény brněnského Městského divadla patří k vyhledávaným a diváky milovaným. Jsou jedněmi z nejnavštěvovanějších v republice.
Tož tak…
Brno – Komín, 5. 10. 2023
Eugenie Dufková: Historické glosy. Národní divadlo Brno, Zpravodaj městské části Brno střed, říjen 2023.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 857)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
