Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 86)

V dobách mého raného mládí se děly příběhy podivné. U Kostické váhy jsme lezli do vyhořelého tanku, památky bojů o Břeclav. Spolužákův otec byl zatčen, prý uschovával v krechtu zbraně. Se školou jsme v kině Koruna viděli filmový dvojprogram: Anna brání vlast – Číhošťský zázrak.

Lézt do tanku bylo zakázáno, o zbraních v krechtu se šeptalo a historce o pohybujícím se kříži nad kostelním oltářem jsme nevěřili, protože spolužák, šikula Kája, ve stodole instaloval dle filmu soustavu lanek, gumiček, vratných pérek a krucifixu. A ono to nefungovalo. Maminky jsem se zeptal, jak to s tím číhošťským zázrakem vlastně bylo. Maminka se pokřižovala a řekla: To všecko je propaganda. To vymysleli neznabozi…

Byl pátek a já ve svátečním, černém obleku, černém svetru a bílé košili, usedl do první řady sklepního Divadla Husy na provázku. Byl jsem pozván režisérkou Barbarou Herz, abych uviděl premiéru inscenace Zpráva o zázraku (Josef Toufar).

Po levé ruce deset květináčků, v nich deset lilií. Hlediště i hrací plochu půlil šedivý běhoun, po jehož stranách seděli diváci a před nimi dvojice šedivých kostelních lavic. Za nimi malířské štafle. Tři kovové drátěnky tvořily mohutnou rezavou plochu, plot ve znamení placatého kříže. Od vstupních dveří, po zdech sklepení, bylo možno sledovat hnědavý provázek směřující do prostor se štaflemi. Dva vesničtí kluci (Ondřej Kraus, Tomáš Žilinský) s kravským zvoncem skotačili, až usedli na lavici.

Pohledný muž příjemné tváře (Pavel Doucek) vstoupil do kostelíka s papírovým hnědým sáčkem. Nebo spíš papírovou taškou. Neslyšně, neúčastně promluvil: Osobní věci římskokatolického faráře Josefa Toufara, narozeného 14. července 1902 v Arnolci, okres Jihlava. 1/ peněžní kožená tobolka 2/ občanská legitimace 3/ průkazka na zlevněné jízdné 33 procent 4/ kapesní hodinky 5/ 4 klíče s kroužkem. Opakovaně ze sáčku vytahoval peněžní tobolku, až se do ní posléze zakousl. Byl to totiž plátek vepřové tlačenky. Během následných krutostí kousal, žvýkal a spolykal několik tlačenkových koleček.

Přišla od pohledu nepříjemná žena upnutá do šedivého mantlu (Jitka Jackuliak). Spustila řezavým komisním hlasem:
Dne 1. února 1950. Zápis o výpovědi obviněného. Dnešního dne byl předveden k výslechu: Josef Toufar bytem: v Číhošti čp. 1, okres Ledeč nad Sázavou, narozen: 14. 7. 1902 v Arnolci, okres Jihlava, povoláním: administrátor /duchovní/,branný poměr: vojín v záloze, bývalý 10. pěší pluk Jana Sladkého Koziny v Brně, školní vzdělání: obecná škola, 8. tř. gymnasia, 5 roků bohosloveckého semináře, náboženství: římskokatolické, státní příslušnost: československá, rodiče: Josef a Marie rozená Mokrá, oba dva zemřelí, majetkové poměry: nemajetný, vlastní pouze bytové zařízení a motocykl, příslušný: do Číhoště, okres Ledeč nad Sázavou, organizován: do února 1948 ve straně lidové v Zahrádce u Ledče, po únoru bez politické příslušnosti, stav: svobodný.

K výslechu se dostavil farář Josef Toufar (Michal Bumbálek). Prostý člověk. Pastýř svých oveček. Nezáludný, upřímný člověk boží. Kostelík se proměnil v síň krutosti.

Muž: Jak to, že jste se tedy stal knězem?
Toufar: Bůh mne povolal.
Muž: Pravdu!
Žena: Jako chlapec si rád hrával na kněze. Vylezl na vykotlanou vrbu, stojící v rohu jejich zahrady, pod kterou shromáždil děti ze vsi a cosi jim kázal. Nebo si doma oblékl zástěru jako ornát a předváděl gesta kněze při proměňování. Když každé ráno před vyučováním pásl na stráních za vsí krávy, zpíval si slova latinské liturgie, kterou se naučil zpaměti.

Člověk s plnou pusou tlačenky nabídl vesnickému faráři kulatou stoličku. V okamžiku, kdy kněz chtěl usednout, člověk s plnou papulou tlačenky stoličku pod zadkem páteru Toufarovi odebral. Farář však neupadl. Instinkt mu nedovolil dosednout do prázdna. Hrůzná dětská hra, skvěle narežírovaná, vyvrcholila v okamžiku pochopení nutnosti pádu. A tak farář padal na znak, zvedal se, padal, zvedal se, padal, aniž by mu někdo sedačku podtrhával.

Toufar: Maturoval jsem v červnu 1935. Bylo mi třiatřicet. Teprve pak jsem nastoupil do semináře.
Chlapec vypověděl: Naklepal dlouhou kosu, vydal se na pole a pomohl posekat žito. Nejprve se však pomodlil. Když viděl paní Fialkovou, jak tahá na zádech pytle brambor, odložil sako a odnosil je sám. Chodil na zábavy, seděl za stolem mezi klukama a radil jim – jdi pro támhletu. To byla sranda. Z jídel měl rád buchty a palačinky. Maso ani salámy nejedl. A když mu někdo donesl výslužku nebo salám, říkal mi: Běž, dones to kostelníkovi. Zabíjačku taky posílal! Když si na schodech čistil boty, vždy si zpíval „Budiž věčně velebena, Matko Boží…“

Nic nechápající naivní služebník boží farář Toufar vysvětloval, předváděl, vylezl na štafle a demonstroval své kázání:

Toufar: Co jest to Prozřetelnost Boží? Prozřetelnost Boží, to je Bůh sám, jenž stvořil první žitný klas, poněvadž věděl, že na našich horách se nebude dařit žádnému jinému obilí tak dobře, jako žitu. Prozřetelnost určila pro teplé krajiny jižní Moravy vinnou révu, pro chladné kraje Českomoravské vysočiny brambory. Prozřetelnost Boží dává nám všechno, co jsme měli, máme a míti budeme, bez ní nejsme žádný nic. Prozřetelnost Boží – kéž bych i já mohl říci se žalmistou Páně: ‚Já doufám v Tebe, Hospodine, Bože můj, neboť ve Tvých rukou jsou osudy moje, a i když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Amen.

S úzkostí jsem sledoval průběh výslechu.

Muž s pohlednou tváří: Přesně mi popište, co se stalo 11. 12. 1949 při bohoslužbě.
Toufar: Kázal jsem na téma ‚Uprostřed vás stojí, kterého neznáte.
Muž: Kdy se stal ten váš vykonstruovaný zázrak?
Toufar: Já sám jsem zázrak neviděl.
Muž: A kdy se stal?
Toufar: Při kázání. Ale na začátku se četlo.
Muž: Co se četlo.
Toufar: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi Ty. Slyšeli jsme slovo Boží.
Muž: Co jste přesně udělal během kázání. Pravdu!
Toufar: Uprostřed vás stojí, kterého neznáte.
Muž: Pravdu.

Farář Toufar byl bit. Na hrubě kladené přání: Pravdu! Odpovídal slovem Božím a opětovně vypovídal, že on neviděl, že by se křížek pohnul. Člověk s příjemnou tváří a ústy plnými tlačenky se projevoval jako katan. Člověk katan obnaženým tělem faráře Toufara mlátil do rezatých drátěnek. Pětkrát, šestkrát, sedmkrát. Mučený Toufar se odrážel od pružící drátěnky jako hadrový paňáca. Postavil faráře do pozice ukřižovaného člověka.

Muž s příjemnou tváří položil otázku: Co jste dělal, když se pohnul křížek nad oltářem?

V uvedeném kázání jsem zdůrazňoval, že sv. Jan vytýkal Izraelitům tvrdost jejich srdcí a protože se blíží narození Krista, abychom se dobře připravili k vánoční sv. zpovědi a přijímání. Že Krista nemáme hledat nikde, že zůstává zde u nás ve svatostánku. K zakončení kázání jsem provedl slovní rekapitulaci svého proslovu a s posunkem levé ruky směrem ke svatostánku jsem pravil tato slova: „Zde ve svatostánku je náš Spasitel…“

Vypovídali svědkové. Buď pohyb křížku neviděli, protože se modlili, nebo poslouchali pana faráře.

Jiná vypověděla: Ke konci kázání pan farář prohlásil: „Uprostřed vás stojí ten, kterého neznáte.“ Nato učinil pohyb levou rukou směrem k oltáři, já jsem se v tu chvíli podívala na oltář, pan farář učinil tato slova: „Zde na svatostánku je váš Spasitel.“ A v té chvíli jsem viděla, jak se křížek vychýlil.
Vyděšený chlapec řekl: Já jsem měl dojem, že se mi to jen zdálo, tak jsem o tom s nikým nemluvil, až když jsem přišel domů, říkal jsem to mamince.

Hrůzný výslech nebral konce.

Muž s příjemnou tváří: Pravdu!
Toufar: Víme jenom jedno, že se nachyloval kříž. Bůh nám ukázal, že skutečně mezi námi ve svatostánku je.

Týrání pokračovalo. Faráře Toufara nutili přiznat homosexuální zneužívání dětí, i to, že ho nenávist k socialistickému zřízení státu vedla k instalaci mechanického zařízení ovládající pohyb křížku nad oltářem.

Muž s příjemnou tváří dokousal tlačenku a mlátil faráře Toufara gumovým obuškem. Pravdu! Pravdu! Dopadající rány se rozléhaly klenbou sklepení jako třesky malých náloží. Obnažené farářovo tělo položili na lavici. Člověk-katan nepříčetně mlátil obuškem do lavice stojící za ní. Tělo faráře nereagovalo. Nehybný člověk Toufar ležel na šedivém běhounu. Člověk-katan vlekl umírajícího po podlaze mučírny jako pytel mokré pšenice…

Scéna sugestivní, po hříchu zpracována jednoduchými divadelními prostředky, se stala vrcholem krutosti. Následoval epilog tragedie. Farářova smrt a její následky. Herečka hrající vyšetřovatelku svlékla upnutý šat a převtělila se do podoby farářovy sestry, žádající prezidenta republiky o podání informace, kde se její bratr, farář Toufar nachází… Prezidentská kancelář postoupila dopis sestry faráře Toufara Ministerstvu vnitra, Ministerstvo vnitra Ministerstvu spravedlnosti, ministerstvo… Sestře byly předány pozůstalé předměty zesnulého bratra…

Cítil jsem mrazení v zádech i pohyb chladu ve vlasech. Úzkost mně sevřela hruď. V pomalém tempu se dohrával osud člověka katana, horlivého vykonavatele příkazů. Byl potrestán důtkou a odchodem z policejního sboru. Jeho hlavním proviněním se stalo, že neuchoval hlavního obžalovaného pro chystaný soudní proces.

Fascinující představení s výtečnými hereckými výkony skončilo. Herci se děkovali, kytek bylo jako máku v makovici. Kupodivu, jen jednu jedinou obdržel herec, který odvedl životní výkon. Michal Bumbálek. Jeho faráři Toufarovi jsem věřil každé slovo, každé hnutí mysli, pohled očí, nemohoucnost těla. Byl přesvědčivý ve svých žádostech získat vzdělání, být knězem i dobrým duchovním pastýřem.

Přemýšlel jsem o tom, jak dnešní mladí kumštýři dovedou pravdivě vidět „pravdu“ našeho mládí. Jak ji dovedou vyjádřit. Jak skvěle svícená, strohá scéna umožňovala ukázat dobu našeho dětství, jak se inscenace rychlými střihy dostávala na dřeň její bolestnosti, jak hudba dokreslovala tíživou atmosféru hrůzné doby, kterou jsme „profrčeli“ s větrem stříbrným v srdcích.

Bylo poučné sledovat intriky mocných i jejich zvůli. A strach, naivitu, mlčení lidu obecného.

Utíkal jsem na tramvaj a stále přemýšlel. Včera vyhlásila Al-Kaida světu válku. Vraždila v Paříži ve jménu svého boha a Evropa žije ve strachu. Násilí zachvátilo svět. Bojím se i já. Nedej Bože, aby se historie mučení člověka člověkem opakovala i u nás.

Jakže to napsal Ernest Hemingway v Komu zvoní hrana? Tobě zvoní.

P. S.
V tichu domova jsem otevřel program inscenace Zpráva o zázraku. Byl vysázen tak malým písmem, že jsem vyluštil jen něco řádků. Uprostřed tiskoviny byl kruh a v něm psáno: Jsme schopni uvěřit v zázrak? Zamyslel jsem se. Zda se stal zázrak, a pohnul se křížek nad oltářem díky nadpřirozeným silám, o tom mě inscenace nepřesvědčila. Ovšem převtělení herce Bumbálka do postavy faráře Toufara lze za jeden z mnoha divadelních zázraků považovat.

Brno – Komín, 13. 1. 2015

Divadelní platforma DOK.TRIN – Alžběta Michalová a Barbora Herz: Zpráva o zázraku (Josef Toufar). Námět: Miloš Doležal. Režie: Barbara Herz. Dramaturgie: Alžběta Michalová. Scénografie: Markéta Sládečková. Hudba: Mario Buzzi. Jevištní technika: Jakub Kubíček, Petr Ondrůj. Manažer projektu CED: Ondřej Navrátil. Produkce: TRINNNO. Hráli: Michal Bumbálek, Pavel Doucek, Jitka Jackuliak, Ondřej Kraus, Tomáš Žilinský. Premiéra v pátek 9. ledna 2015, Sklepní scéna Divadla Husa na provázku.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 17. ledna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 86)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ