Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 88)

Šestašedesát let po uvedení slavného Krále Ubu Alfréda Jarryho (1896), v době vrcholící vlny existencialismu, napsal autor absurdních dramat Eugène Ionesco hru Král umírá (1962). Hra vysmívající se existencialistickým tématům smrti, bytí, svobody se stala slavnou až o mnoho let později.

V osmdesátých letech minulého století jsem měl štěstí putovat s Provázkem Evropou. V Paříži jsem chtěl představení Le roi se meurt zhlédnout, ale můj guru Peter Scherhaufer poznamenal: Jarošu, neblázni, je to moc dlouhá hra. Představ si, dvě hodiny francouzských slov. Nechej si to na jindy. Teď bys tomu stejně nerozuměl. Jednou založím divadlo pro vysloužilé herce a s nimi Krále Bérengera nacvičím. Potom to umírání uvidíš. Teď radši půjdeme na Polunina. Ruští klauni nemluví…

Celý dlouhý život mně umírající král unikal. V Československu se Ionesco nehrál. Autor byl na indexu. Jeho Král byl uveden v Praze až v roce 2002. To už jsme byli Česko. Titulní roli hrál Jiří Bartoška. Do Divadla v Řeznické jsem se nedostal, protože jsem měl na krku boj o zachování malého brněnského divadla pro děti – Polárku.

Zrovna jsem dokončil Mudrování o výtečném představení Zpráva o zázraku, když promluvil mobil: Ahoj! Marie. Mám lístky pro svou optičku, ale má manžela po mrtvici, nechceš dnes do Husy místo ní? Na Divadlo u stolu? Hrajeme ve sklepě Ionesca, Král umírá. No prosím, zázraky se dějí!

O půl osmé jsem se zdravil s duší, šéfem, hercem a režisérem Divadla u stolu Františkem Derflerem. Obdaroval mě programem a řekl laskavě: Mařenka ti rezervovala místo v první řadě…

Sestoupil jsem do sklepení a řadou diváků se prodíral na označené místo. Nával byl veliký. Musely být přidávány přístavkové židličky. Čichal jsem atmosféru jako ohař. Požehnané místo, tohle sklepní divadlo. Vyklopené sezení vzhůru až ke kabině osvětlení a před ním prkenný plácek, zapuštěný a obklopený cihlovou klenbou. Ideální herecký prostor!
Scéna střídmá. Klenbu podpíraly šikmo postavené rezaté trubky. Po levé straně v popředí stálo potrhané letité křeslo. V jeho úrovni na pravé straně stará vyšší židle. V zadní části jevišťátka stoupalo středem osm úzkých schodových stupňů, na horním devátém trůnil král. Za jeho zády bylo vidět omšelou drátěnku stojící postele. Dojem rozpadajícího se království umocňoval strážný nebo snad ponocný Šmidra s komickou přilbicí na hlavě, kopající do tělesa topení: Nehřeje to. A mělo by!

Letitý člen souboru HaDivadla, herec Cyril Drozda, známý z filmů Marka Najbrta, hrál rozkošnou figuru dvorního Šmidry. Jeho ohlašování: Král přichází, ať žije král! Král odchází, ať žije král. Král umírá, ať žije král. Přichází kapacita, lékař, chirurg, biolog, kat, astrolog. Předpověď počasí – máme špatné počasí, mě nutilo ke smíchu. Byl jsem však sám, kdo se chichotal…

Do trůnní síně vešla první královna Markéta. Odkvétající dáma, v odrbaném černém šatu, veskrze prolezlá revmatismem a nedobrou náladou, usedla do orvaného křesla. Zakryla dlaní viditelnou díru punčochy na koleně a vedla kultivovanou řeč o stavu zpustošeného království a nemohoucnosti vladaře. Znělo to silně současně. Palác se rozpadá, pole leží ladem, hory se hroutí, moře prolomilo hráze a zaplavilo zemi. Bezedné propasti, města srovnaná se zemí, plavecké bazény vypálené, hospody vyklizené pro jiné účely. Mladí lidé houfně emigrují. Na začátku jeho vlády tu bylo devět miliard obyvatel… Diváci nereagovali.

Do role královny Markéty obsadil režisér Derfler šansoniérku, recitátorku, herečku zlínského divadla, nositelku ceny Thálie Helenu Čermákovou. Herečka si v roli doslova hověla. Mluvou hladila cihlové stěny, rozvalovala se v křesle jako vypelichaná kočka, co nezapomíná křivdy na ní páchané mocnářem a ubíhajícím časem. Prostorem se ploužila s důstojností nemocí sužované vladařky. Z jejího jednání vanul despekt k nemohoucnosti a senilitě manžela. Bez zášti sdělovala králi informaci o jeho blížící se smrti: Veličenstvo, je třeba vám oznámit, že zemřete. Za půldruhé hodiny, na konci představení.

Druhá královna Marie, silně nervózní, mladší, hezčí, v dlouhých bílých šatech se držela v blízkosti své trůnní židle. Obletovala panovníka, zaplétala se mu do náruče, lísala se ke starému králi s pocitem mladé ženy, co se zaprodala ve prospěch obživy a vidiny vládnutí. Celou dobu z ní čišel pocit, jak jí v rozpadajícím trůnním sále není dobře po těle. Jak ji svírá bělostný oděv. Její boj o umírajícího vladaře byl velmi vlažný…

Pokládám za mistrovský tah režiséra obsadit do této role herečku věkově vzdálenou. Sedmadvacetiletá Iveta Austová, nedávná absolventka JAMU, kterou znají diváci z brněnského Buranteatru a Mahenovy činohry, jako by do skladby královského dvora nepatřila. Nicméně byla ozdobou i oporou krále. Relativní oporou. Pro ostatní osobou poněkud nežádoucí. I její způsob hereckého projevu byl jiný. Mladší.

Rozkošnou studii Julie, dvorní služebné, předváděl ahasver českého divadla Marie Durnová, co hrávala v Liberci, v Ústí, Mladé Boleslavi, Praze (Divadlo Jiřího Wolkera, ABC, Studio Ypsilon), Brně (Divadlo bří Mrštíků a nyní Mahenova činohra). Její děvečka pro všechno měla za ušima. Trefně glosovala běh dění a upřímně soucítila se všemi. S vladaři, dvorní svitou i s dobytkem.  Jdu rovnou z chlíva, Veličenstvo, dojila jsem krávu. Už skoro nemá mlíko. Neměla jsem čas zamíst obejvák. Sloužila dvoru do úmoru těla, byla solí inscenace.

Kapacita, lékař, chirurg, kat, bakteriolog, astrolog. Takto byl ohlašován příchod dobráka, rozšafného a všemi uznávaného dvorního vědátora. S rozzářenou tváří, bujarým hlasem hlaholil: Dobrý den. Prosím Vaše Veličenstva za prominutí, poněkud jsem se opozdil, jdu rovnou z nemocnice, musel jsem provést několik chirurgických zákroků svrchovaně důležitých pro vědu. Při chůzi si sundával zakrvavené rukavice a krví postříkanou gumovou bílou zástěru…
Bodře ujišťoval krále Bérengera I. Vaše Veličenstvo, královna má pravdu, zemřete. Za hodinu a půl zemřete. Skvělý herec Jan Mazák, člen souboru Městského divadla Brno, figuru lékaře nehrál. Lékařem i katem byl. Chodil, mluvil, jednal, byl. Stará dobrá škola herectví. Hlas, persona, moudrost, srozumitelnost slova a jednání. Bílé šediny mu byly ozdobou.

Do trůnního sálu vpadnul král Bérenger I. Chlapisko v negližé. Bosý, holohlavý a v nevkusných „spoďárech“.
Dobrý den, Marie. Dobrý den, Markéto. Pořád tady? Chci říct, ty už jsi tady? Jak se daří? Mně nevalně… Bolí mě nohy! Musím si vzít jiný pantofle. Asi jsem vyrost! Špatně jsem spal! Země praská, hranice se odsunují, dobytek bučí, sirény ječí, pořád ten randál… Au, ty záda! Dobrý den, doktore. Je to houser?… A ty mraky. Já mraky zakázal. Mraky! Už dost s tím deštěm! Řek jsem: dost!… Král egoista, co nevěří ve svou smrt. Umřu, no jo, umřu. Za čtyřicet, za padesát, za tři sta let. Až potom. Až budu chtít, až budu mít čas… Přitom pocit otrávenosti z žití a dvěstěpadesátiletého vládnutí z něj cákal do všech stran. Jeho repliky zněly jako ze současnosti: Kde jsou ministři? Nejsou? Jsou na dovolené? Kdybych měl v zemi jiný specialisty na vládu, tak tyhle vyměním. Herec Viktor Skála hrál svého Bérengera I. virtuózně. Dokazoval svěžest svého těla, běhal, poskakoval. Chrlil ze sebe dlouhé monology, hrál si se slovy, zvolňoval tempa, byl dětský, panovačný, trpící, šklebil se, kulhal, padal na podlahu jako podťatý strom. V artistních polohách pak dokázal dlouhé chvíle nehnutý trčet, třeba i na schodišti jako socha. Křičel: Mně je dobře. Umřu, až budu chtít, já jsem král, já tady rozhoduju. Podagra, revmatismus a čert ví, co ještě kroutilo tělem krále Bérengera I. Ne! Já nechci umřít. Nenechte mě, prosím vás, umřít! Já nechci!

Zvláštní pocit, dívat se na herce představujícího umírání, když vám v útrobách hlodá nebozes a prsty trnou. Absurdní scéna se mi vryla do paměti.

Lékař Bude nám po vás, Vaše Výsosti, velice smutno! Dáme to najevo, slibujeme.
Král Slíbili mně, že neumřu, dokud se nerozhodnu sám! Podvedli mě! Měli mně říct předem, podvedli mě!
Markéta Měl ses na to připravit.
Král Právě jsem měl v úmyslu začít.
Markéta Myslí si, že je první, kdo umírá.
Marie Každý je první, kdo umírá.

Ustrnul jsem na své židličce. Seděl jsem vlastně v pozoru.

Král Bérenger I. lkal: Proč jsem se narodil, když to není navždycky? Zatracený rodiče! Pitomej nápad, špatnej vtip! Před pěti minutama jsem přišel na svět a před deseti jsem se oženil. Já mám hroznej strach. Král chrlil ohnivou sentenci, jako nejlepší rétor planety: Všechno tu bude beze mne, beze mne. Budou se smát, budou žrát, budou tancovat na mým hrobě. Jako bych nikdy neexistoval… Ty sluníčko, ty dobráčku slunce, ochraňuj mě! A jestli je nutná nějaká malá oběť, vysuš a zabij celej svět. Ať všichni umřou, jen když já budu žít věčně.

Je až nečekané, když hledíte herci hrajícího umírání, z očí do očí a rozumíte mu každé slovo!

Chci žít! I nejmenší mravenec se brání… Umírat je proti přirozenosti, protože nikdo nechce umřít. Já chci žít!

Herci hráli poslední chvíle člověka. Královna Markéta vzala krále Bérengera I. za ruku a vedla ho: Přelez závoru… Cesta je volná, jdi…! Už tě nikdo nevolá. Naposled přivoň k té květině a odhoď ji. Zapomeň její vůni. Oněměl jsi. Ke komu bys taky mluvil? Ano takhle, udělej krok, a další. Nahoru, nahoru!  Král stoupal po stupních k trůnu. Výš, pořád výš, nahoru, ještě výš, ještě výš, ještě… Dej mi nohy, pravou, levou. Ruce. Levou, pravou. Král nastavil nohy, pak ruce.
Král strnul. Proměnil se v sochu. Bylo to takový studený, věcný, hrůzný rituál. No, vidíš, už nemáš co říct, srdce ti nemusí tlouct, nemusíš se namáhat dýchat. Toho zbytečného cloumání bylo až dost, viď? Můžeš si sednout!

Aktéři odnášeli ze scény nábytek, dekoraci, zůstalo jenom schodiště, trůn a na něm mrtvý král Bérenger I. Byl dominantou dění. Bivojem, co se nechtěl zalíbit, ani vetřít do přízně diváků. Přesto se výkon Viktora Skály stal nezapomenutelným. Světla pohasínala. Scénu pohltila milosrdná tma. Tleskat se nikomu nechtělo. Ani mně ne. Pak jsme se roztleskali.

Před usnutím jsem si povídal: Proč jsem vlastně nevěnoval Divadlu u stolu pozornost? Vždyť je to laboratoř odvahy hereckého divadla. Taková zvětšovací lupa pro „top“ aktéry kamenných souborů. Do mrákot usínání se vplížila mátoha v brýlích. Jarošu, už víš, proč jsem ti tehdy v Paříži zakázal vidět toho Ionesca – Le roi se meurt?

Brno – Komín, 24. 1. 2015

Divadlo U stolu – Eugéne Ionesco: Král umírá. Překlad: Vladimír Mikeš. Úprav, režie a výběr hudby: František Derfler. Dramaturgie: Milan Uhde. Scéna a kostýmy: Jana Zbořilová. Hudební spolupráce: Miloš Štědroň. Pohybová spolupráce: Hana Halberstadt. Hrají: Viktor Skála, Helena Čermáková, Iveta Austová / Lucie Schneiderová, Marie Durnová, Jan Mazák, Cyril Drozda. Premiéra: 19.5. 2013. Psáno z reprízy 15. 1. 2015 ve Sklepní scéně Divadla Husa na provázku.

P. S.

Hovořil jsem na téma Ionescova Krále s paní režisérkou Evou Tálskou. Zasnila se a řekla: To byla moje druhá režie na škole. Vymysleli ji na mě pánové Srba, Kundera a Sokolovský. Já se tomu bránila, hra mně připadala strašně beznadějná. Pořád dokola. Jako když rezatá veverka, zavřená v kleci, skáče z jedné strany na druhou. Ale páni profesoři trvali na svém. Prý je to úkol proti mému bytostnému naturelu. Nechala jsem si postavit dřevěnou šikmu, sídlo rozpadající se moci. Jedna královna byla zosobněním rozumu, hrála ji dcera ředitele opavského divadla Bittlová, a druhá zosobněním citu. Byla situována na vozíček. Hrála ji Mimi Bauerová. Dvorní zrůdu lékaře Ota Prajsner, strážce, komentátora dění a událostí Franta Hromada. Měl kolem krku obojek a byl uvázán na dlouhém provaze, takže měl „volnost“ pohybu. Krále představoval Viktor Vrabec. Výborně! Všichni aktéři měli veliké hlavy. Kolem svých obličejů zvětšené lebky. Všechny myšlenky se odehrávaly v jejich velkých mozcích. Bylo to v šedesátém osmém. V době, ve které u nás byla na chvíli zrušena cenzura.

Moje škoda, paní Evo, vaše představení jsem neviděl. Pobýval jsem tehdy a hrál v Ostravě…

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 31. ledna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 88)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ