Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 91)

Doma je doma. Venku řádí chřipka. Zapmul jsem internet, vyhledal na portále Kouzelnou flétnu, vpustil do pokoje předehru a nechal se kolébat divukrásnými melodiemi. Poslední ukončené dílo umírajícího Mozarta, singspiel vytvořený dle přání přítele, kumpána, principála divadelní společnosti Schikanedera, působícího ve Freihaustheater auf der Wieden, se rozlilo po hřbetech knih a naplnilo pokoj kouzlem Mozartovy hudby.

Wolfgang Amadeus Mozart!

Ještě jsem netušil, kdože to byl Josef Kajetán Tyl, a už jsem věděl, že malý Mozart koncertoval v brněnské Redutě, i to, že byl ubytován v zájezdním hostinci na dnešní Kobližné ulici. Klavírní virtuos Arne Linka mě uchvacoval klavírními improvizacemi na téma árie Mozartovy Královny noci v dobách studií. Hrál také variace na hymnu. Smál se: To není Škroup, to je Mozart!

Vzpomněl jsem dávnou story. Do brněnského Domu umění přijel režisér Miloš Forman s filmovým štábem, aby přiměl vedení Divadla na provázku k účasti souboru na natáčení později Oskary ověnčeného snímku Amadeus. Chtěl všechny herce i herečky obsadit do rolí Schikanederovy divadelní společnosti zkoušející a hrající premiéru Kouzelné flétny. Provázek měl tehdy před sebou společný mezinárodní projekt Labyrint světa a lusthauz srdce v Kodani a lákavou nabídku odmítl.

Formanova Amadea jsem viděl na obrazovce dosluhujícího televizoru. Barvy vybledlé, zvuk roztřepaný, obraz sem tam protnul šikmý pruh poruchy, ale i tak to byl mimořádně strhující zážitek.

Velkou poklonu Formanovu filmu učinil režisér Vladimír Morávek inscenováním Formanova filmového scénáře Amadeus v prostorách Divadla Husa na provázku. Hrací sál naplnil až po střechu intrikami císařského dvora, černobílými rytinami a obrazy Miroslava Huptycha a Mozartovou božskou hudbou. Skladatele Salieriho hrál mistrovsky Mirek Donutil, geniálního Amadea jeho syn Martin Donutil, který převzal trylek smíchu ze slavného filmu.

Skvělá byla scéna, ve které nenávistný Salieri hovoří o premiéře Kouzelné flétny a nemocném Mozartovi: Jste věrozvěst, Mozarte. Ukazujete nám nové cesty. Jako ostatně vždy a všude. I tady v té – v té hrozné díře, mezi páchnoucími sousedy a pachem z párků. Já jediný jsem mezi oním rykem a tartasem uslyšel tu hudbu. Naprosto úchvatnou a odzbrojující hudbu. Ten člověk byl boží flétnou a Bůh neúnavným flétnistou…

Do scény vstoupil zednář baron Swieten: Tohle jsme si od vás skutečně nezasloužili! Zradil jste náš řád! Všichni nás v té opeře mohou vidět! A vysmát se nám! Jak jste to mohl učinit? Jste zrádce, pane! Odporný a hnusný zrádce! Nepřeji si, abyste na mě ještě kdy mluvil, vy jeden prašivý člověče…

A nemocný Mozart se zhroutil.

Lovil jsem v paměti. 30. 12. 1767 mladý Wolfgang Amadeus Mozart se svojí sestrou Nanerl koncertoval v městské taverně, tedy tam, kde je dnes v Brně divadlo Reduta. V letech 1807-9 tomuto německému divadlu šéfoval libretista Kouzelné flétny Emanuel Schikaneder. Městu se odměnil napsáním hry Švédové před Brnem…

Tři brněnští šprýmaři – dramatik Milan Uhde, hudební skladatel Miloš Štědroň a režisér Vladimír Morávek napsali a inscenovali smyšlenou událost: Moc art aneb Amadeus v Brně (Strašná mela). Velmi plodný, mladý, půvabný geniální skladatel přijede do Brna a plodí, kudy chodí. Amadeus v podání Martina Donutila s barevným kokrhelem na jinak vyholené hlavě pobíhal scénou jako čamrda a smál se, až kokrhal.

Na chvíli jsem si zdříml a pak se chystal na cestu do Prahy. Režisér Morávek mě totiž pozval na premiéru Kouzelné flétny do Stavovského divadla. Tedy tam, kde geniální skladatel od cembala dirigoval svou operu Don Giovanni.
Tolik jsem se těšil, že jsem ve vlaku popocházel, abych byl v Praze dřív.

Před impozantní budovou Stavovského divadla jsem se sešel se svým synem Benjaminem a šli jsme se pozdravit s režisérem Morávkem. Obdrželi jsme vstupenky a vpluli do vestibulu. Vytáhlý muž z uvítacího výboru se podíval na bilety: Půjdete vpravo po schodech na první balkon, máte lóži číslo jedenáct, tam si odložíte. Příjemný večer přeji! Slečna uvaděčka se uklonila a s úsměvem otevřela dveře: Prosím, vaše místa! Syn mi pomohl z kabátu a já se překvapeně zadíval na opěradla polstrovaných židliček polepených bílými obálkami: Réservé! Jednu obálku jsem strhl a přečetl na ní: Krásný premiérový zážitek Vám přeje Národní divadlo. Spokojeně jsem usedl.

Vysoká, štíhlá loď s patry lóží, vznešený, střídmý chrám umění s oltářem pobožností dole v přízemí. Obložení i sedadla, vše laděno do šedivě světlého, blankytného sametu. Po hnědavé oponě se proháněly rýhy a bubliny promítaného filmového blanku. Hrací plocha jeviště byla protáhnuta mezi portály až nad hranu orchestřiště. Hudebníci seděli téměř v úrovni první divácké řady. Byli namačkáni do nezvykle protažené obdélníkové sestavy. Klarinety byly zasunuty do tunýlku pod lóží vpravo, tympány pod lóží vlevo. Parter i lóže se zaplnily svátečně, ale střídmě obléknutými diváky.

Dirigent přišel do orchestřiště z hlediště. V bočních uličkách pod lóžemi chodily dámy se svítícími miskami, věčnými světly. Chrám potemněl, tóny předehry se rozezněly, opona se zvedla, z jeviště se linul magický svět barokního divadla.

Portálové sloupy rámovaly hrací prostor, barevné prospekty, koláže grafik Vladimíra Hulpacha sjížděly a vyjížděly. Otevíraly a uzavíraly výstupy aktérů. Určovaly napětí či uvolnění jevištního dění. Zachycovaly atmosféru i plynutí času a udávaly tempo inscenace. Spolu s výkony působivě kostýmovaných aktérů, s ohňovými efekty, kouřem, světly a stíny, tvořily Mozartovu Kouzelnou flétnu vskutku kouzelnou!

Vrátil se čas rokokového divadla! Úžasná podívaná.

Na zpívajícího prince Tamina chrlila barevná lítice gejzír hořících jisker a z hlediště se drobnými krůčky vydala na scénu postava s bíle nalíčenou tváří a bílou rokokovou parukou. Myslel jsem, že jde o zpodobnění Smrti. Sluhové drobnými, silně stylizovanými krůčky, postavu odstrojili, podali jí pohár vína a ta se vmísila do dění. Naslouchala, pozorovala, psala a pohybovala husím brkem, dirigovala. Pochopil jsem. To není Smrt, to je na smrt nemocný Mozart…

Postava Mozarta nebyla nijak, třeba světlem, zvýrazňována. Pletla se do dění aktérů. Převáděla německy mluvené repliky do češtiny, pěvcům pantomimicky naznačovala „jak“. S některými se přátelsky objímala, vyrážela staccata smíchu, Pamině dojatě líbala ruku a několikrát také omdlela. Byl to jakýsi horečnatý sen, ve kterém nemocný génius hledá sílu k tvorbě, mazlí se s milovanými figurami, hledá u nich oporu, píše jim hudbu odpovídající jejich naturelu.
Na jevišti se stále něco dělo. Tvořila se překvapivá seskupení a zněla všeobjímající Mozartova hudba.

Když Královna noci zpívala árii, bylo jeviště protknuto paprskem naděje. Čarou ostrého světla vycházejícího z hlavy graficky pojednané bohyně Isis. Sjížděly a opět se zvedaly goblény obrazů rajských zahrad a honosných paláců. Zářivé sloupořadí vytvářelo dojem prostorných náměstí, náměstíček, plácků. Měnily se v nirvány, chrámy velebnosti zašlých věků. Stále se něco posouvalo, něco přemísťovalo. Živé se snoubilo s neživým.

Na spodním okraji vytažené opony běžely titulky překladů všech textů do angličtiny a u zpívaných slov do českého jazyka. Postava Mozarta překládala německy mluvené repliky do češtiny. Hlas herce hrajícího postavu Mozarta byl skřehotavý, oproti pěvcům „nenosný“, nesrozumitelný. Proč Mozart skřehotal česky, nevím. Snad asi proto, aby mu jeho Pražané rozuměli…

Skvělý „fórek“ se povedl ptáčníkovi. Papageno jednu ze svých německých replik pronesl česky. Obrátil se na Mozarta: A teď, Mistře, překládej!

Přijížděli slonové, jeden z nich měl sedm očí. Projížděli opičky, skunkové, skákaly žáby, lezly děti, skotačili tanečníci na chůdách, kmitali lokajové, plály ohně, připomínaly se znaky zednářů a věci se přesouvaly. Chvílemi se zdálo, že jevištěm plují pěvecké sbory i aktéři hlavních rolí. Jako by vše do své moci dostal speditér z největších, Stvořitel.

Závěrečný obraz svatby prince Tamina s Paminou, zalitý září všeho světla nebes, byl fantastický. Seskupení velkého množství lidí ve světle hnědavých kutnách, zbožně zpívající závěrečný chorus božské hudby, mě dojalo. Když sloupoví chrámů stoupalo vzhůru k nebesům, zapomínal jsem dýchat. Světlo porazilo tmu, dobro zvítězilo nad zlem.

Ale to už byl konec toku geniální hudby i kongeniálního zobrazování stavů mysli božského Mozarta. Horečné chrlení snových obrazů tužeb umírajícího skladatele po naplnění štěstí, lásky i víry v dosažení zednářských vizí spravedlivého světa ustalo. Stavovské divadlo ztichlo.

Potom se diváci roztleskali. Tleskali jsme dlouho. Výkřiků „bravo“ se dostalo Janě Sibera (Královna noci) a Marii Fajtové (Pamina).

Synovi jsem řekl. Praha bude v šoku. Ale možná i trochu nadšená. Jedni budou Morávkovu režii brát jako nevkusnou provokaci, jiní jako mezní, revoluční dílo. Syn Benjamin řekl: Tati, víš, že jsem ve Stavovském divadle byl na premiéře opery dnes poprvé? – Vždyť já taky, Bene. Nevíš, proč vlastně vzniká zlo? – Aby dobro mohlo zvítězit…!

Brno – Komín, 15. 2. 2015

Národní divadlo Praha – Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte (Kouzelná flétna). Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink Dirigent: Jaroslav Kyzlink (alt. David Švec) Režie: Vladimír Morávek Scéna: Miroslav Huptych, Martin Ondrúš Kostýmy: Tomáš Kypta Sbormistr: Martin Buchta, Adolf Melichar Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála Choreografie: Leona Qaša Kvasnicová Pyrotechnické efekty, záře a zjevení: Ivan Martínek Dramaturgie: Beno Blachut Orchestr a sbor Národního divadla Balet Opery Národního divadla Akrobatická skupina Long Vehicle Circus.
Sarastro – Jan Šťáva (alt. Pavel Vančura) Tamino – Richard Samek (alt. Jaroslav Březina) Královna noci – Jana Sibera (alt. Olga Jelínková) Pamina – Marie Fajtová (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo) Papageno – Miloš Horák (alt. Jiří Brückler) První dáma – Petra Perla Nôtová (alt. Gabrijela Ubavić) Druhá dáma – Michaela Kapustová (alt. Jana Horáková Levicová) Třetí dáma – Václava Krejčí Housková (alt. Kateřina Jalovcová) Papagena – Lucie Hájková (alt. Lenka Pavlovič) Monostatos – Aleš Voráček (alt. Ondřej Koplík) První ozbrojenec – Jan Markvart (alt. Václav Lemberk) Druhý ozbrojenec – Aleš Hendrych (alt. Roman Vocel) První genius – Eliška Soukupová (alt. Marie Šimůnková) Druhý genius – Kateřina Zikmundová (alt. Tereza Lázňovská) Třetí genius – Amálie Koppová (alt. Karolína Motýlová) První kněz – Josef Hervert Druhý kněz – Martin Davídek Mozart – Ondřej Mataj (alt. Martin Donutil).
Premiéra 5. února 2015, Stavovské divadlo Praha.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 21. února 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 91)

1. Ludvík Faruga

   

   To,
   že jste viděl Amadea na obrazovce dosluhujícího „televizoru“, byla především zásluha bolševiků, jako jste byl vy, soudruhu Tučku. Ostatně tyto „televizory“ měli tenkrát jenom soudruzi. A taky je tenkrát soudruzi vyráběli. Nezbývá než dodat, že redakce DN dlouhodobě glorifikuje bolševiky a estébáky.

   21.02.2015 (17.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Pane Farugo,
     už jsme to tu jednou řešili: redakce DN neglorifikuje bolševiky a estébáky, dává prostor všem, kdo chtějí slušně věcně něco sdělit – a vystavit se tím možné kritice či polemice. Pokud s panem Tučkem nesouhlasíte, máte stejnou možnost napsat, budeme jen rádi.

     23.02.2015 (22.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Vladimír Hulec

     

     Pane Farugo,
     pětadvacet let od listopadu 1989 dobře ukázalo, kdo jaký je, co v současné necenzurovanbé době dokázal, zda se jen kdysi šplhal funkcemi či schovával za problémy doby a nyní se veze. Vážím si mnoha bývalých členů KSČ či lidí „šedé zóny“, zrovna tak jako disidentů, stejně tak jako mne mnozí ze všech těchto „táborů“ zklamali (nebo své nemorální chování a postoje potvrdili) a jsou z nich dnes opuchlé nuly, arogantní mocnáři či zapšklí mluvkové. C’est la vie.
     Pana Tučka si vážím a respektuju jej za jeho důsledný postoj obyčejného (jak sám sebe nazýval i Karel Čapek, kterého má pan Tuček tak rád) člověka, který dokáže své životní vize realizovat konkrétně (výstavby brněnských scén) tak nyní pojmenovávat i svůj životní příběh a dnešní svět kolem sebe verbálně. Nevím o nikom jiném (ani v Praze či jinde), kdo by byl schopen a ochoten tak detailně popisovat současné kulturní a především divadelní dění kolem sebe. Jednou půjde o jedinečnou kroniku doby.

     03.03.2015 (12.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ