Můj lov, můj boj!
První premiérou letošní tanečně pohybové sezony v Ponci se stala inscenace Mah Hunt Lenky Vágnerové a Pavla Maška. Pod hlavičkou domovského souboru DOT504 vytvořili autorský projekt (oba jsou zároveň autory choreografie), v němž se snaží o vytvoření jazyka, který by se vymykal doposud představovaným inscenacím, jako 100 Wounded Tears a Holdin´Fast v choreografii Lindy Kapetaney a Josefa Fručka, nebo Hidden Landscape Thomase Steyaerta. Mašek i Vágnerová jsou vynikajícími tanečníky a Vágnerová má za sebou řadu zkušeností i s choreografickou praxí. Zvučná jména obou tanečníků, stejně jako značka skupiny DOT504, vzbuzují u příznivců současného tance velká očekávání a příjemné napětí.
Krvavý zápas za svitu luny
Název Mah Hunt znalcům anglického jazyka napoví, že se děj inscenace bude tematicky soustředit na „lov“. Ale co to tajemné, skoro až rituálně znějící, slovo Mah? Jedná se o jinou, foneticky zkomolenou, variantu anglického slova My (můj), nebo může význam slova zasahovat až do rovin spirituálních – Mah odkazuje k avestanskému jazyku (východní Irán), v němž znamená lunu. Oba významy lze snadno vztáhnout k inscenaci, kde je ústřední motiv lovu vodítkem pro vytváření jakékoliv pohybové kreace. Velká část scénických obrazů se navíc odehrává v pološeru, přičemž ze tmy, jakoby za svitu luny, pouze náznakově probleskují obrysy těl nebo bílé kostýmy tanečníků.
Vágnerová a Mašek proměňují prázdnou scénu Ponce v bojový ring, zajímá je maximální konfrontace fyzických sil. Celé bojové akci však dodává největší sílu prudká proměna dynamiky, kdy rychlé tempo střídá pomalé a extatickým tancem rozpálená těla vyčerpaná a zbitá padají na zem. Boj, kterého se přihlížející diváci stávají svědky, v sobě mísí lidsky agresivní a zákeřnou povahu s náznaky živočišné animality.
Zápasí muž s ženou. Chvíli má navrch on a chvíli zase ona, oba jsou lovenou zvěří a lovci zároveň. Zápas s přírodou a snaha podmanit si ji je tematický prostředek, se kterým si tanečníci pohrávají. Hledají způsoby lovu, jejichž prostřednictvím si člověk dokazuje nadřazenost nad světem zvířat, a pro tyto způsoby následně vytvářejí vhodné jevištní metafory.
Vábnička na člověka
Hojně se v Mah Hunt pracuje i s rekvizitami. Obyčejné věci jako kusy látek a oblečení v rukou obou tanečníků ožívají a získávají nové významy – udice je nahrazena černou šálou, střelná zbraň plastovou trubicí, která později poslouží jako vábnička, na níž Petr Mašek hraje jako na didgeridoo. Červený hadřík se rázem promění v květinu, stejně jako se bílý plášť stane kořistí pro krvelačné zvíře toužící po potravě. Po chvíli však lze nabýt dojmu, že se s předměty pracuje až příliš a ne vždy je tato hra objevná, zábavná, či působivá. Naopak, mnohdy upadá do prvoplánového klišé, které nepřekročí hranici pouhé hříčky.
Střídmý pohybový rejstřík tanečníci variují pomocí výrazné a hlasité etno hudby, která tanec dynamizuje a dodává mu na intenzitě a dramatičnosti. Víc než na tanečních figurách staví Vágnerová a Mašek na pohybovém divadle, důsledně provedených gestech, svalovém napětí, mimickém výrazu a kontaktních párových variacích, jež by bylo možné charakterizovat jako vzájemné přenášení nebo narážení. Vynalézavě pracují s těžištěm těla a s rovnováhou; přestože je Vágnerová drobnější a slabší, dokáže technicky mistrně a s lehkostí přenášet svého tanečního kolegu z místa na místo, zvedat ho, cloumat s ním nebo ho smýkat po podlaze.
Celek inscenace se tříští do krátkých obrazů, v nichž interpreti nabízejí něžnou stínohru, divokou hudbu, uklidňující a tajemné zvuky džungle nebo dokonale sladěný pohyb jemně vystínovaný na milimetr přesně rozvrženým světelným designem. Všechno dohromady navozuje lyrickou atmosféru dramatizovanou opakujícími se zápasy, v nichž jeden loví a druhý je loven, přičemž se tyto role pravidelně střídají. Vizuálně poutavé scény plynou svižně jedna za druhou, někdy jsou drasticky vyhlížející situace lovu nadsazeny groteskou – scéna, v níž si Vágnerová a Mašek navzájem zaháknou ruce do úst a činí, jako by se z tohoto spojení nemohli vyvléci. Vypadá to bolestivě, ale tváře tanečníků, zpitvořené protažením kůže do stran, celou situaci odlehčují.
V Mah Hunt se setkáváme s řadou dobrých nápadů – od práce se světlem a rekvizitami až po obrovské chůdy – a také s množstvím nesporně originálních režijních i choreografických vkladů. Inscenace však přesto postrádá emocionální přesah, magičnost, fatálnost či rituální atmosféru, k níž bylo na začátku představení tak slibně nakročeno. Jako by byli oba tvůrci doslova polapeni svým tématem, pro nějž vymysleli poutavou formu, tu však nedokázali naplnit obsahem. Pohár nepřetekl a žízeň po zážitku nebyla uhašena.
DOT504 Dance Company – Mah Hunt. Choreografie a interpretace Lenka Vágnerová & Pavel Mašek, hudební koláž Ondřej Dědeček, scénografie a světelný design Jakub Kopecký, světla Jan Mlčoch, zvuk Ondřej Dědeček. Premiéry 4. a 5. září 2010 v divadle Ponec.
Komentáře k článku: Můj lov, můj boj!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
