Muž bez minulosti
Scénická adaptace filmu Ariho Kaurismäkiho Muž bez minulosti znamená pro Dejvické divadlo i pro režiséra Miroslava Krobota další zdařilý pokus o překonání vlastního úspěchu. Kaurismäki je jistě Krobotovi blízký, a není proto divu, že divadelník zůstává filmové předloze v podstatě věrný. Posunuje ji však významově i stylově. I pozitivní recenze si občas posteskly, že Kaurismäkiho film je ponuřejší, tísnivější, méně zábavný. Ale v tom přece spočívá specifika Krobotovy práce, přičemž nejde jen o to, co je mu blízké, to znamená lehký ironický nadhled, který v sobě skrývá také určitou míru laskavé empatie. Troufám si tvrdit, že Krobotův postup je výrazem čistě divadelního uchopení látky i přenosu tématu do domácího prostředí. Ironizující rovinu inscenace spoluvytváří i nahromadění postav na malém jevišti, její hudební složka, zcizující přestavby „hrané“ technikou atd. A to, že se zde věci berou vážně i nevážně, je nám přece tak blízké. Krobot také přináší naději, ale není to nějaký laciný happy end. Hlavní hrdina je na začátku zavražděn, o jeho smrti nás přesvědčuje sám režisér. My ale hned nato sledujeme jeho příchod mezi bezdomovce, lásku k příslušnici Armády spásy Irmě, cestu do minulého života, na nějž po úderu do hlavy zcela zapomněl, i návrat k Irmě. Je to tedy skutečnost, nebo divadelní iluze? Režisér to nechává bez komentáře. Dopřejme si ale šťastný konec i při tom vtipně zlehčujícím tónu, nakonec proč by to nemohla být hra o lásce, jak praví podtitul? O lásce, která pomáhá překonat samotu, i když třeba jen na jevišti.
Nic z výše zmíněného by se nedalo uskutečnit bez oddaného hereckého souboru, jehož projev byl již dříve označen jako minimalistický. Autentický, samozřejmý, suverénní by se dalo ještě dodat. Už jsme to všechno v Dejvicích viděli, ale tady soubor došel zatím nejdál. Máme pocit, že nehrají, ale prostě existují, a přitom víme, že jde ale o osobitou interpretaci role. Hlavního hrdinu hraje David Novotný úsporně, s minimem mimiky i gest. Přímo z něj však cítíme, jak ho vlastní nevědomost osvobozuje. Přijímá skutečnost vyvázanou z minulých pout vlastně s uspokojením a ani vztah k Irmě neprovázejí bouřlivé emoce, o to působí silněji a pevněji. S Novotného otevřeností kontrastuje do sebe schoulená Irma Tatiany Vilhelmové s nehnutým voskovým obličejem a upjatá do erárního kostýmku. Jako by před námi pomalu rozkvétala, i když navenek zdánlivě žádná proměna neproběhne. Nejde však jen o ústřední dvojici a dokonce ani pouze o herce z Dejvic. Suverénně sem zapadne Petra Hřebíčková v roli Bankovní úřednice nebo Johanna Tesařová jako na první pohled komisní Velitelka Armády spásy, ve skutečnosti nešťastná stará panna. Její podání závěrečného sentimentálního cajdáku Mon Repos vypovídá za celý osud. Hvězdy oblíbené pražské scény zde hrají role menší až malé, ale o velikost partů nejde. Všichni se totiž dokážou stejnou měrou podílet na zvláštní smutně optimistické atmosféře inscenace. Její nedílnou součástí je hudba, která je zčásti provozována členy souboru a působí zde kontrastně i vyplývá z hereckých akcí, dotváří je, dává jim nové významy a pointuje situace. Obsahuje i některé citace, ale podstatné je, že jednotlivá čísla (neplést si s muzikálem) jsou rovnocenná se složkou činoherní, někdy jako by proměňovaly i smysl řečeného (nebo nedořečeného). Mužem bez minulosti dovedl Krobot Dejvické divadlo k novému stylu. Kam se dál vydá režisér, který naučil přesně hrát i psa?
Komentáře k článku: Muž bez minulosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
