Muž, kterého miluji…
Má ná sobě tričko s nápisem Eat Me – Sněz mě a chová se jako nezkrotná, divoká punkerka: Tatiana Vilhelmová jako Kateřina na začátku komedie Zkrocení zlé ženy, jejíž premiérou zahájily letošní Letní shakespearovské slavnosti. Její „krotitel“ Petruchio v podání Romana Zacha přichází jako špinavý rock´n´rollový král Elvis Presley. S elektrickou kytarou, v černé kožené bundě a černých kalhotách. Je to setkání dvou světů, dvou vzdálených a současně sobě si blízkých životních postojů a přístupů. Mužské arogance, přehlíživosti a suverénnosti a ženské emancipovanosti, nezkrotné vášně a smyslné divokosti. Oba opovrhují cukrkandlovým světem plným sebevzhlíživých narcisů, chlípných starců a naivních podvodníků. Svět je bláznivá komedie a láska v něm je ta nejbláznivější.
Režisér Daniel Špinar inscenuje Shakespearovu dráždivou, z dnešního pohledu genderově vysoce nekorektní komedii Zkrocení zlé ženy jako ztřeštěnou grotesku ve stylu populárních italských či francouzských filmových komedií šedesátých let. I hudba je plná citací a odkazů popu a rock´n´rollu té doby. Kostýmy herců jsou jako „vystřižené“ z televizních či filmových písniček a komedií z éry, kdy všude svítilo Slunce a rodily se květinové děti. Všude je zeleň a čerstvě natrhané ovoce. A strom uprostřed scény rodí jablka nová. Okna skleníku, ve kterém vyrůstaly minulé generace, definitivně popraskala. Výsledkem je přesná míra hravosti, nadsázky a nadhledu, dávající maximální prostor pro kreativní komediantské herectví všech přítomných. A to je servírované v dávkách nebývale silných.
Každý z herců vytváří osobitý charakter, každý dodává intenzivní pastelovou barvu do mozaiky divoké karnevalové nálady, již podporují i masky, které se v některých obrazech objevují. Oldřich Vízner (alt. Pavel Kikinčuk) v roli starostlivého Kateřinina a Biančina otce Baptisty je dojemně naivní a neskonale hodný. V jeho péči o dcery cítíme vyrovnanost člověka, který si v životě už užil dost a to stejné přeje i dalším generacím. Vladimír Marek jako přestárlý nápadník Gremio, stejně jako David Novotný jako Hortensio rozehrávají na malých, pečlivě vymezených plochách eskapády poťouchlých situací, jízlivě ironizujících sebe sama, přesněji naivitu a prostoduchost životních outsiderů, kteří vždy budou „těmi druhými“, ať je jim dvacet či již mají aktivní život za sebou.
Svět přeje především drzounům, básníkům a dobrodruhům – Roman Zach (Petruchio), David Novotný (Hortensio). Foto VIKTOR KRONBAUER
Jejich postoje, v mnoha jiných inscenacích tohoto textu až polopaticky inscenátory zdůvodňované, jsou dramaturgickými škrty ostře vyhrocené, a tudíž divadelně živé, komediantské.
Svět však přeje především drzounům, básníkům a dobrodruhům. Těmi jsou nejen Kateřina a Petruchio, ale i jeho přítel, hip-hoper s kapucou na hlavě Grumio Jiřího Černého, a družina kolem Lucentia Vojtěcha Dyka (alt. Matouš Ruml). Právě ti jsou iniciátory těch herecky nejztřeštěnějších situací a klauniád. Dyk využívá své pavoučí fyziognomie dlouhých rukou a nohou i pěveckých dispozic k řadě pikantních výstupů a scének plných sebevzhlíživého narcisismu a komediantské radosti z hry. Jeho úvodní zamilovaný monolog květinového dítěte je nádherně bláznivou „ptákovinou“, stejně jako jeho vášnivě milostné dialogy s Biancou Lucie Štěpánkové, jež v tu chvíli jedinečně ožívá. Ukazuje, že by nemusela být jen barevným obrázkem naivky.
Vášnivě milostné dialogy Lucentia s Biancou jsou plné komediantské radosti z hry – Vojtěch Dyk (Lucentio), Lucie Štěpánková (Bianca). Foto VIKTOR KRONBAUER
Lucentoivi dva kumpáni – sluhové Tranio Michala Kerna a Biondello Petra Vančury – jsou přesně těmi týpky, které bychom neradi v životě potkali, ale na jevišti se jejich podvůdkům a – občas drsným – srandičkám s chutí zasmějeme. Jejich herectví čerpá nejen z italských ztřeštěných komedií, ale i grotesek němé éry či středověkých komedií dell´arte.
Hlavními postavami jsou ovšem Kateřina a Petruchio. Tatiana Vilhelmová s Romanem Zachem s hereckým nadhledem, přitom však vášnivě a přímočaře rozehrávají obrovské spektrum vztahů, situačních gagů, pří a soubojů, v nadsázce dávkovaných sólových i skupinových výstupů. Jsou představiteli sebevědomých, inteligentních mladých lidí, kteří se vzpírají světu rutiny a řádu. Vzývají život a vášeň, i za cenu bolesti a sebeničení. Jejich herectví je suverénní a vědomé, neztrácí přitom pel osobitosti a autenticity. Kdo má rád komediantské divadlo, musí být nadšený.
Režisér Daniel Špinar nezatěžuje inscenaci složitým či výrazně provokativním výkladem. Vědom si toho, že jde o letní produkci, zdůrazňuje především radost ze hry a hraní. Děj zasazuje do Itálie poloviny dvacátého století, libuje si v odkazech a citacích, vždy však s přesnou mírou nadhledu a zdravé ironie. Takový je i závěr, kdy přichází Lucentiův otec Vincentio (Jan Novotný) se svou družinou jako mafiánští bandité z filmu Kmotr. Všichni víme, že je to hra a pistole jsou nenabité. A také to tak vnímáme. Když pak Kateřina odříkává svůj poslední „pokorný“ monolog za jazzově tanečních zvuků Gershwinovy písně The Man I Love v podání Elly Fitzgerald a hráčů orchestru Duka Ellingtona, již na začátku zpívala herečka jako syrové solo, je to jen dovyprávění příběhu, uzavření do rámu inscenačního obrazu a dramaturgického výkladu. Snového, hravého, pastelově karnevalového. Do rámu laskavé frašky. Je to, jako když běží poslední titulky filmu, na kterém jsme se dobře bavili.
Snové, hravé, pastelově karnevalové… Foto VIKTOR KRONBAUER
LSS – W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy. Překlad Martin Hilský, režie Daniel Špinar, dramaturgie Jana Slouková, scéna Iva Němcová, Kostýmy Lucia Škandíková, hudba Jan P. Muchow. Premiéra 29. června 2011.
Komentáře k článku: Muž, kterého miluji…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
