Muž, který zemřel vestoje
In memoriam Milana Sládka (23. února 1938 – 4. prosince 2024)
Mim a výtvarník Milan Sládek, dieta skepsy a irónie až sarkazmu dneška, jak jej charakterizoval slovenský kritik Emil Lehuta, byl hlavně mezinárodně proslulá osobnost, dobře známá milovníkům oboru i několika generacím diváků.
Milan Sládek během příprav své autorské inscenace Dubčekova jar, v níž ztvárnil Alexandra Dubčeka v různých obdobích jeho politického života (premiéra 8. června 2018 ve Státní opeře v Banské Bystrici) Foto archiv autorky
Za svého života hostoval po celém světě včetně USA, Japonska, Thajska či Dálného východu, kotvou jeho umělecké dráhy však byla střední Evropa. Jeho domov zahrnoval Československo, Slovensko a Německo, místa, kde střídavě působil a kde založil pantomimické soubory a postavil svůj ateliér. Jeho uměleckou dráhu a životní osudy stimulovaly v těchto rovnoběžkách – tak jako mnoho osobností jeho generace – politické události 20. století.
D 34
Narodil se ve Streženicích na Slovensku, v roce 1957 absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě. Jeho oborem byla kresba a řezbářství. Mimický talent a chuť zabývat se divadlem prokazoval už ve škole, po jejím absolutoriu proto jeho kroky logicky vedly na katedru herectví VŠMU v Bratislavě. V době, kdy se formoval zakladatelský okruh profesionálního pantomimického souboru Ladislava Fialky, uskutečnil svůj první samostatný amatérský Večer pantomimy. Na doporučení tehdejšího kritika Emila Lehuty přešel do Prahy do Herecké školy E. F. Buriana, která byla v letech 1957–1959 autonomním článkem pražské DAMU. V době, kdy tály ledy stalinistického řízení kultury, kdy začínalo Divadlo Na zábradlí a fialkovská pantomima, znovuobjevil také E. F. Burian kvality mimického ztvárnění skutečnosti. Zaujala ho Sládkova školní pohybová studie na námět Čechovovy povídky Smrt úředníka a navrhl mu, aby se pokusil o samostatné dílo, které by mohlo být zařazeno do repertoáru jeho D 34.
Pro své úsilí našel Sládek ve škole podporu i u partnera, absolventa Pražské konzervatoře Eduarda Žlábka. Společně vystupovali v Burianových obnovených inscenacích Žebrácké opery, Lidové suity a v dalších titulech. Po Burianově úmrtí, už pod uměleckou arbitráží choreografky Niny Jirsíkové, zformovali v divadle samostatnou mimickou skupinu. Tvořili ji Eva Röhrlová, Věra Waldhansová, Lea Janečková, Milan Lenkvik a herci Divadla D 34 – tehdy přejmenovaného na Divadlo E. F. Buriana –, kteří měli zájem o experimentální formy. Mimo jiných i později s Činoherním klubem spjatí Jiří Zahajský a Jiří Hrzán. Sládek se stal protagonistou souboru. Začal se podílet na dramaturgii, navrhoval scénu a kostýmy, asistoval režii. A přinesl text, který se stal základem zahajovacího představení nové pantomimické skupiny – Boule (premiéra 11. března 1960). Inscenace zachycovala v pohybové metafoře s básnickou nadsázkou a humorným nadhledem tehdejší civilní život s jeho drobnými nešvary. Svým pojetím připomínala humoristickou povídku Svatopluka Čecha Výlety pana Broučka na Měsíc. Hrdinu tohoto „mimodramatu“, pikolíka Kefku, interpretoval Sládek jako rozjíveného adolescentního mladíka.
Druhá premiéra – Hadrář – se konala o rok později (premiéra 14. března 1961). Opírala se o původní scénář J. G. Deburaua Vetešník; netradičním výkladem postavy Pierota se lišila od modelu vytvořeného u nás Ladislavem Fialkou. Nebyla to lyrická oběť sociálních poměrů, spíše dramatická postava, typ ctižádostivého mladíka oděného do historického kostýmu (v pozdějším slovenském nastudování nabyl tento typ ostřejší podoby). Dosvědčuje to i vynikající postřeh Jana Císaře, který Sládkova Pierota viděl jako chvílemi zasněného milence, okouzlujícího darebu, veselého uličníka: (…) kdesi za tím vším je stále smutek z neuskutečněné touhy a hrůza z nemilosrdné honby za mocí a kariérou, která z člověka dělá vlka. Jeho postava je plná rozporů a zvratů, ale i při tom stále obdivuhodně jednotná ve své dramaticky pevné linii. (Tvorba 1962, č. 12)
Profil Žlábkových a Sládkových inscenací se výrazně lišil od produkce Fialkova pantomimického souboru v Divadle Na zábradlí už tím, že jeho stylistika nevycházela z taneční průpravy a nepracovala s gestikou imaginární pantomimy Marcela Marceaua. Podstata produkcí byla stimulována současností, psychikou a jednáním zdejšího člověka. Navíc byly inscenace pro Divadlo E. F. Buriana stavěny se snahou o celistvý dramatický útvar, na rozdíl od leporela menších scén typických pro většinu titulů Pantomimy Na zábradlí. Zdálo by se tedy – i po zprvu pozitivních signálech kritiky i nadřízených úřadů –, že pantomima v Divadle E. F. Buriana má nakročeno k tomu, aby v Praze vznikla druhá vyhraněná scéna moderní pantomimy.
Po smrti E. F. Buriana absolvoval Sládek herectví na DAMU ve třídě prof. Vítězslava Vejražky. Soubor vedli zhruba dva roky jeho žáci, kteří vycházeli z dosavadního programu poetického divadla. Během roku 1962 však bylo do divadla jmenováno nové vedení, které přišlo s odlišnou koncepcí. Pro pantomimu už zde nebyl prostor. A to byl hlavní důvod, proč se Sládek a Žlábek rozhodli v roce 1962 pro přesun do Bratislavy.
Bratislava
Přes počáteční provozní obtíže – a přesto, že v Bratislavě bylo profesionální umění pantomimy naprosté novum – se soubor Divadla pantomimy, který zde Sládek založil, brzy prosadil. Od sezony 1962/1963 se mu dařilo – ve spolupráci se studenty VŠMU (externě je vyučoval pantomimě) a s přáteli, jako byli Martin Porubjak nebo Peter Bu – účinkovat na Malé scéně Slovenského národního divadla, kde krátce působil i jako umělecký šéf. Nejprve přestudoval obě původní inscenace (nyní pod názvem Hrča a Starinár) a spolu s nimi uváděl i nová díla ze své autorské tvorby, zejména Sólo na náměty klasických etud. Za vynikající výsledky v oboru experimentální tvorby získal soubor v roce 1963 Cenu ministra kultury ČSR a v sezoně 1964/1965 přešel pod Koncertní a divadelní kancelář.
Z repertoáru Divadla pantomimy vynikalo zejména nastudování středověkých her Pavla Kyrmezera Komedie česká o bohatci a Lazarovi a Komedie o Tobiášovi a vdově. Za originální pojetí, čerpající z odkazu lidového jarmarečního divadla, získala Komédia o bohatci a Lazarovi v roce 1965 významné ocenění na festivalu studentských divadel v Nancy.
Rostoucí umělecký kredit přinesl souboru četná mezinárodní turné a v lednu 1968 byl Sládek dokonce jmenován ředitelem Divadelního studia, které sdružovalo tři experimentální soubory. Po sovětské okupaci Československa však bylo jeho Bratislavské divadlo pantomimy z rozhodnutí povereníka SNR pro kulturu a informace Štefana Brenčiče jako jedno z prvních v republice k 27. září 1968 zrušeno.
Emigrace
Sládek se Žlábkem se rozhodli pro emigraci a po krátkém přesídlení do Švédska zakotvili v roce 1970 v Německu. V roce 1974 založili v Kolíně nad Rýnem soubor Kefka Theater – Compagnia Sladek (kefka znamená kartáček a připomíná jméno Sládkova hrdiny z představení Boule; současně šlo o synonymum dobového mužského účesu, jehož střih se česky nazýval „ježek“.) Zde nastudovali – převážně se zahraničními umělci – kolem šestnácti inscenací. Od roku 1976 do roku 1988 pořádal Sládek v Kolíně nad Rýnem festival Gaukler, kam zval přední světové i české umělce. A postupně končila jeho spolupráce se Žlábkem.
Osmdesátá léta patřila k nejproduktivnějším letům Sládkova uměleckého života. Vybíral si a upravoval klasické činoherní texty rozličného charakteru od groteskní parodie mužného ženství v Carmen (1983) přes odpudivou satiru militarismu a násilí v inscenaci Král Ubu (1984) až k nadhledu postavy Tuláka zkoumajícího chování lidské fauny v pohybovém zpracování Čapkovy hry Ze života hmyzu (1985) a nakonec i k ironickému úšklebku výpravné inscenace Barona Prášila (Münchhausena) v roce 1986.
V roce 1987 nasadil Sládek na repertoár poetickou pohádku Marie Georg Hofmannové Tři mudrci a sluha, jež vyjadřovala jeho znepokojení nad ohrožením lidstva přehnanou adorací moderní techniky. Inscenace předznamenala rozpuštění souboru Kefka, které nastalo ještě před rokem 1989. Český a slovenský divák tak v zásadě neměl možnost se s jeho činností seznámit. Už pouhý výčet titulů však ukazuje vývoj Sládkova názoru na moderní pantomimu a jeho schopnost vnímat problémy soudobého života. Nepochybně si uvědomoval možnosti i limity oboru a ve své zaujaté lásce k němu hledal inspiraci a nová východiska v asijském pohybovém divadle, především v historické japonské pohybové formě divadla kabuki. Neustále rozšiřoval své poznatky. Ze svých zahraničních cest vytěžil nejednu zajímavou inspiraci – z pobytu v Americe například mimickou vzpomínku na slavného slovenského rodáka, výtvarníka a performera Andyho Warhola (inscenace Andy Andy).
Návraty
V letech 1987–1992 vyučoval Sládek umění pantomimy na Folkwangově umělecké škole v Essenu. Umělecky v té době činil významné kroky. Například ve vlastní verzi multimediální opery Fernanda Arrabala Apocalyptica (1989) se vyrovnával jak s tendencí moderního mimu k abstrakci a výtvarně cítěnému pohybovému obrazu, tak se svým osudem nedobrovolného emigranta. Nebyl však vyznavačem jednoho všeplatného stylu. Způsoby zpracování volil vždy empaticky k charakteru předlohy.
Přesto byl po pětadvaceti letech v cizině u nás vřele přivítán – na památném setkání na náměstí Slovenského národního povstání v Bratislavě se už v listopadu 1989 přihlásil jako jeden z prvních slovenských umělců-emigrantů k myšlenkám Veřejnosti proti násilí. Do Československa se vrátil s úmyslem pracovat nadále doma, vést vlastní divadlo a školu. Vracel se však do prostředí, které se od konce šedesátých let značně proměnilo, do oboru, který šel u nás jinými cestami.
Brzy nato – v březnu 1990 – vystoupil na Slovensku se dvěma inscenacemi, Apocalypticou a svými mistrovskými sólovými etudami. O měsíc později je spolu s Králem Ubu předvedl i v Paláci kultury v Praze. Na dvou besedách v Domě slovenské kultury pak, klidný a soustředěný, promítl snímky ze svých německých produkcí. V dialogu s Miroslavem Horníčkem tehdy zazněly i jeho úvahy o postavení umělce v emigraci, o problematice asimilace v cizím prostředí. Jeho nadhled a inteligentní hodnocení uplynulých událostí vyjevilo jeho vysoké osobnostní kvality, probleskovalo zde však i něco z nikoli nepodstatných obav, zda má domácí veřejnost o jeho umění skutečně zájem…
Divadlo Aréna
Po listopadu se Sládek energicky pustil do realizace svých velkorysých plánů na vybudování mezinárodního studia pantomimy v Bratislavě. Během těchto let se kolem něj seskupil okruh talentovaných mladých umělců, loutkářů a herců, z nichž jsme v Čechách znali absolventy katedry loutkoherectví DAMU Katarinu Aulitisovou a Ľubomíra Piktora, někdejšího člena souboru Ctibora Turby. A nakonec se mu v roce 1996 skutečně podařilo v Petržalce otevřít nově zrekonstruovanou „Reinhardtovu“ Arénu. V ní zformoval slovenský soubor a založil dokonce nový festival Kaukliar.
V červnu 2002 se však Sládek nečekaně vrátil do Německa, kde vybudoval mezinárodní soubor, jehož jádro tvořili Markus Kofler, Oľga Feldeková, Martin Kusenda, Juraj Bencik a Milan Taro Sladek. Další roky vytvořil v plné duševní a fyzické síle několik mistrovských děl, rozkročen mezi Německem, Slovenskem a částečně i Českem (nejpozději od roku 2011 příležitostně přednášel na HAMU).
Dar na celý život
Milan Sládek věřil pantomimě a mimickému divadlu a stále usiloval o rozšíření výrazových prostředků tohoto vzácného druhu divadla. Byl v pravém slova smyslu autorským hercem hledajícím v letech zralosti ve svém díle odpovědi na neuralgické otázky doby. Díky zkušenostem a tvůrčí odvaze byl přesvědčen, že je i limitovanou mimickou formou možné zpracovat jakýkoli námět a myšlenku.
Krátce před svou smrtí napsal – s vědomím svého smrtelného onemocnění – rekapitulující klíčové okamžiky svého života v dopise autorce tohoto textu: E. F. Burian mi dodal veľkú dôveru pokračovať v mojich snoch, které začali s knihou Františka Kožíka. Navyše, aj keď som ho zažil len rok, dal mi nesmierne množstvo myšlienok, s ktorými som sa konfrontoval celý život… dvakrát som inscenoval Žobrácku operu, dokonca v Tokiu, po japonsky, aby som si dokázal, že aj ja viem! Ha ha ha… Bez Burianových Ľudových suit by som sa nikdy neodvážil inscenovat dve Kyrmezerovy hry: Komedie o bohatci Lazarovi mala aj v zahraničí úspech, dostali sme dokonca ponuku uviesť ju v Divadle národov v Paríži. „Muzikalita“ jeho predstavení mi pomohla aj na mojej ceste pri definovaní mojich predstáv o výraze umenia pantomímy. Jeho schopnosť pracovať s javiskovým osvetlením – absolútne geniálna. Hlavne ale mal schopnosť podporiť vo mne sebaistotu a vieru vo vlastné kreatívne schopnosti – viete si predstaviť, čo to znamenalo pre mladého zakomplexovaného dvadsaťročného mladíka zo Slovenska? Ha ha ha… Aj keď som E. F. Buriana zažil iba rok – pre mna to všetko bol dar na celý život.
Komentáře k článku: Muž, který zemřel vestoje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
