Může divadlo zapomínat?
Převést na jeviště poezii národního kanonického básníka, a ještě to svěřit do rukou člověku ze zahraničí, byť blízkému, to už chce hodně velký kus odvahy ve společnosti, která – z velké části i oficiálně – lpí na hodnotách národa a jejich opečovávání strážci všeho „domácího“. Tuto kuráž ovšem Divadlo Andreje Bagara v Nitře vykazuje v poslední době permanentně, především v cyklu původních slovenských her Made in Slovakia.
Vše je trochu přeexponované, záměrně expresivní, někdy až hysterické… FOTO HENRICH MIŠOVIČ
Syrové a surově sebesžíravé Dobro Laca Keraty, Jánošík Máriy Rázusové-Martákové, vytažený na světlo po více než sedmdesáti letech, a teď tedy inscenace Žltým včelám žlté slzy, poezie Miroslava Válka, kontroverzní osoby slovenské literatury a šířeji kultury a politiky, normalizačního poslance, ministra kultury v komunistické vládě a předsedy vysmívaného Svazu československých spisovatelů (vysmívaného proto, že neměl žádné členy, jen zastřešoval Svaz českých spisovatelů a Svaz slovenských spisovatelů, takže jeho jediným členem jako fyzickou osobou byl právě a jen jeho předseda…).
Ale dosti kontextu… Nedokážu si moc představit, že by nějaké velké české divadlo vyšlo před diváky s inovativním a nesentimentálním čtením kteréhokoli národního básníka, jakkoli kontroverzního. Potíž je možná v tom, že česká poezie nemá osobnost s Válkem srovnatelnou. Nemyslím srovnatelnost významu, uměleckou hodnotu, ale srovnatelnost autorského osudu. Jistě, i v Česku byli autoři, kteří vstoupili nejen do ideových tenat, ale i výkonných funkcí předlistopadového režimu. Žádný z nich však nedosáhl Válkovy velikosti básnické a významu pro současný, už svobodný umělecký kontext.
O živé přítomnosti jeho osobnosti i poezie svědčí řada faktorů, mimo jiné čtyři velké výbory z poezie a souborné básnické dílo, vše vydáno v novém miléniu, k tomu dvě monografie z pera respektovaných literárních vědců, neutuchající obliba Marianem Vargou zhudebněné básně Smutná ranná električka (scéně inscenace dominuje cosi jako model tramvaje), a dnes tedy – považuji to za naprosto výjimečné – divadelní inscenace z jeho veršů na scéně nitranského divadla v režii Jana z Přítmí (asi v tomto listě neprozradím nic tajného, když připomenu jeho občanské jméno – Zdeněk Petrželka…).
Ale dosti informací… Titul inscenace je citací z básně Štvornožci ze sbírky Milovanie v husej koži z roku 1965. Je příznačný pro Válkovu poetiku, která se po většinu jeho tvůrčího období nedala spoutat nějakým programem, jenž by byl poplatný dobovému ideologickému kánonu (s výjimkou poémy Slovo, ale k té se vrátím až na závěr). J. A. Pitínský je známý svým silně imaginativním přístupem k jakékoli výchozí látce či výchozímu textu. A zde je to skutečně erupce obrazů, ale také hudby, pohybů, barev… Vše je zároveň jakoby trochu přeexponované, záměrně expresivní, někdy až hysterické.
Síla Válkovy poezie je scénicky uchopitelná jen přes svou dekonstrukci. Vše, co slovo doprovází, je musí zároveň konfrontovat s vlastní nedostatečností, vlastní protiřečivostí, tak trochu v duchu jednoho sebereflexivního Válkova textu, ve kterém říká: Nedůvěřujte slovům… a hned o kousek dál: Věřte slovům.
V důsledku těchto protivenství se zdá, že jediný možný způsob, jak výsostné obrazy básnické přetavit v divadelní, je obrátit je jako rukáv zcela naruby. V případě této inscenace se to povedlo. Naplnila se stará maxima Vladimíra Holana, že poezii můžeme rozumět, aniž bychom jí rozuměli. Tedy nepídit se po sémantice slov, ale vnímat jejich magičnost, náhlé a ostré průhledy do skutečnosti, otevření významových potencialit, které by bez té zvláštní kvintesence před naše oči nikdy nevystoupily.
Krátké narativní sekvence, odezřené spíše z pohybu postav na jevišti než z jejich verbální realizace, nás vedou dynamickým spádem celou inscenací. Tak dynamickým, že můžeme zapomenout i na temné místo ve Válkově tvorbě, kterou je rozsáhlá básnická skladba Slovo dedikovaná komunistické straně. Podle některých tím popřel celé své dílo. Ale takto se místo básníka v dějinách neurčuje a především neruší.
Miroslav Válek nebyl jediným básníkem, jediným umělcem v soukolí velkých dějin, který si myslel, že je jedním z těch, kdo je řídí, a který nakonec podlehl démonu alkoholu jako útěše z obrovského tlaku, vnitřního i vnějšího. A troufám si tvrdit, že jsou okolnosti, na něž divadlo může zapomenout, nemá-li ambice být celostním obrazem světa a nesnaží se vytvářet lidskou kosmogonii, ale vytahuje na rampu cosi jedinečného, co až v jejím světle může být vnímáno jako obecný úděl s celou jeho tíhou…
Divadlo Andreja Bagara Nitra – Miroslav Válek: Žltým včelám žlté slzy. Režie Jan z Přítmí, dramaturgie Svetozár Sprušanský, hudba Tereza Marečková, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Rusínová. Premiéra 21. dubna 2017.
Komentáře k článku: Může divadlo zapomínat?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
