Může se august stát ředitelem?
O hře Pavla Kohouta August August, august jsem psal už při její premiéře v Divadle na Vinohradech roku 1967. Přiznal jsem autorovi výborný výchozí nápad s velkými divadelními možnostmi, které se naplňují, dokud zůstává dramatické dění věrno předznamenání cirkusové představení s jednou přestávkou. V cirkusových souřadnicích figuruje osm bílých lipicánů jako konkrétní cirkusová realita, krásní koně a Augustova životní touha je drezírovat pak jako dětsky naivní, a proto krásný cirkusový sen.
Hana Seidlová, Radek Valenta a Dušan Sitek FOTO PETR KOUBEK
Po přestávce se však z cirkusově reálné fikce vyklube neústrojná směs abstraktní morality a pracně dofabulovávaných epizod, z cirkusové reality nápadně a rušivě vybočujících. Paradoxně právě cizorodá konkrétnost těchto mimocirkusových prvků zvýrazňuje schematičnost příběhu, který můžeme akceptovat pouze v cirkusových podmínkách a v cirkusové stylizaci. Mimo ně působí tak říkajíc za vlasy přitaženě. Potřebuje-li autor dostat Augusta na vojnu, aby paralela cirkus-svět byla co nejúplnější, vloží do úst inspektora manéže krkolomnou informaci. V parteru prý sedí koňskej řezník! Když viděl osm bílých lipicánů – zamlaskal! Jeho jedovatý dech otravuje tedy především tvůj sen. Osm bílých lipicánů smutně ržá: Auguste! Auguste! Auguste! Jak odpovíš? Je zřejmé, že z hlediska věcného je august, bránící s puškou v ruce cirkusové koně proti koňským řezníkům, holý nesmysl. Ještě markantnější je závěr, kde ředitel cirkusu pustí na Augusta, který čeká s celou rodinou za mřížemi na svou slavnou chvíli, místo bílých lipicánů – tygry, aby se tím proklamovalo, jak zlí mocní ničí hodné bezbranné snílky.
Jestliže Josef Balvín roku 1967 soudil, že Kohoutově alegorii barva, zvuk a pohyb cirkusové podívané nejsou nakonec ničím víc než atraktivním obalem, dnešní inscenace Petra Kracika v Divadle pod Palmovkou proměnila tento obal v hlavní náplň divadelního představení. Pohybový spolupracovník Boris Hybner se zasloužil o to, že gagy celé klaunské rodiny (Radek Valenta, Hana Seidlová, Miloš Kopečný a Jan Konečný) účinně a přesně fungují. Choreografka Jana Hanušová zorganizovala taneční čísla nápaditě a rozmanitě – od groteskní rozmáchlosti klaunského živlu až ke křehkým kreacím snové Evelyny (v alternaci Anna Stropnická a Tereza Šefrnová).
Při tom však herecké pojetí cirkusového personálu ještě stupňuje schematičnost příběhu. Ředitel cirkusu hned v úvodu vítá publikum a slibuje mu dobrou zábavu. Ale Dušan Sitek ladí svůj proslov tak výhrůžně, že nepochybujeme o lstivé taktice. Jednání autoritativního vedoucího s naivním podřízeným tak ztrácí dvojsmyslnou hravost a vyznívá jako bezohledná manipulace silného se slabým. Zvýrazňuje to i tupě jednostrunné zupáctví inspektora manéže, ředitelova poslušného nástroje (Ivo Kubečka). V takto průhledném rozvržení sil příliš nepřekvapuje tragický konec, drastická likvidace Augusta a jeho rodiny.
Svůj podíl na tom nese i pojednání klaunských postav, u nichž maska překrývá lidskou tvář. Týká se to i obdivuhodného výkonu Radka Valenty v roli ústředního augusta – Augusta Augusta. Uvítali bychom, kdyby v intimních scénách (a nikoli až při děkovačce) odložili Augusti své klaunské nosy a ukázali, co se skrývá a děje pod maskami.
Kracikově inscenaci se podařila perfektní divadelní evokace cirkusového světa. Vnější technika tu však dominuje nad vnitřním smyslem. Všechno funguje, scéna (Jaroslav Milfajt), kostýmy (Samiha Maleh) i hudba (Michal Pavlíček) dobře plní své zadání, publikum se dobře baví, ale… Ale obeplout úskalí Kohoutova sporného světa se nepodařilo, a snad ani podařit nemohlo.
Divadlo pod Palmovkou – Pavel Kohout: August August, august. Režie a inscenační úprava Petr Kracik, hudba Michal Pavlíček, clown coach a gagman Boris Hybner, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Samiha Maleh, choreografie Jana Hanušová, dramaturgie Ladislav Stýblo. Premiéry 9. a 10. března 2012.
Komentáře k článku: Může se august stát ředitelem?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
