Můžeme se smířit se svou (ne)obyčejností?
Inscenace Nomi, uváděná ve Studiu Hrdinů, se volně inspiruje životem kabaretního umělce, zpěváka a herce Klause Nomiho. Autorkou textu i režisérkou je začínající divadelní tvůrkyně a studentka dramaturgie na JAMU Bára Viceníková, která již spolupracovala například i s Divadlem Husa na provázku, ale režijně debutovala až nyní v holešovické scéně.
K objektům na scéně přistupuje Tereza Hofová v roli Nomiho ostýchavě jako k člověku FOTO MICHAL UREŠ
Po příchodu do sálu mě jako první zaujme několik pokojových rostlin umístěných různě v hledišti. Jedna se objevuje také na jevišti, kterému dominuje obrovský zavěšený lustr – bílá kosmická loď. Dále se na scéně nachází mraveniště, staré křeslo, reflektory, socha zakrytá bílým prostěradlem a stará trouba. Mám pocit, že vstupuji do obýváku někoho cizího a tím narušuji jeho, ale i svůj intimní prostor. Jakmile se v sále zhasne, v pozadí je spuštěno video s vulkány, „kosmická loď“ sjíždí dolů a z ní vylézá herečka Tereza Hofová alias Nomi. Vzpomenu si na Střihorukého Edwarda Tima Burtona. Vzhledem k bílému líčení a duchem nepřítomnému výrazu působí mimozemsky. I anotace tomu nasvědčuje: Nomi je neznámý. Nomi nezapadá. Nomi miluje dramatičnost němého filmu a oči Marie Callas. Nomi se ptá, ale neodpovídá. Nomi je pojem, který si nežádá vysvětlení. Už prvním pohledem mě uchvátí. Zírá na nás jako na rybičky přes sklo akvária.
Můžeš mi říct, kde najdu Airu, kde plyne Nithra průzračná jako sklo a kde vodopády říčky Kra zpívají zeleným údolím a kopcům porostlým eukalyptovými stromy? vypálí herečka dotaz do publika, ale na odpověď nečeká. Raději se vrhá k troubě plné kouře a vytahuje z ní spálené vanilkové rohlíčky. Už teď tuším, že jsme se ocitli nikoli v příběhu, ale v básni. Text netvoří kontinuální narativ, sestává z volných asociací týkajících se především smyslu života, smrti, spirituality či umění. Ale také každodennosti. A Bára Viceníková dokáže vyvážit pomyslné misky vah mezi Nomim – neobyčejným tvůrcem zabývajícím se snílkovskými nebo filozofickými otázkami a Nomim – obyčejným smrtelníkem ubíjeným všedností.
K objektům na scéně přistupuje Hofová ostýchavě jako k člověku. To ony, nikoli diváci, jsou jejími hlavními partnery. Jednou herečka citlivě usedá do křesla, jako by ho svou tíhou nechtěla zranit, což působí komicky. Jindy se nejistě sklání před zakrytou sochou, v jiné chvíli si povídá s pokojovou rostlinou či naslouchá zvuku drhnoucích dvířek od trouby, jako by to byla její řeč. Výstižnější než slova jsou gesta a pohyby či hudba s elektronickými prvky odkazující na písně Klause Nomiho, o kterého tady ovšem zas až tolik nejde. Na příkladu konkrétního umělce a jeho životních osudů se kabaretní poetikou demonstruje, jaké je žít s odlišností vymykající se většinové společnosti a zvýšenou citlivostí vůči celému světu. V jednu chvíli se Nomi zamýšlí nad tím, jak by se cítil, kdyby byl „normální“. Jenže co to znamená, „být normální“ a „být tak akorát“?
Situace se sobě navzájem podobají, různě se variují, liší se v nich jen „předmětový spoluhráč“. Atmosféru dokreslují dva typy videí, jedny s abstraktními obrazci, druhé zachycují konkrétní předměty a jevy. Je obtížné jednotlivé výjevy racionalizovat – opravdu je potřeba číst je spíše jako básnické verše –, ale určité vodítko poskytují titulky vyjadřující konkrétní téma (čas pro pochopení či čas pro pláč).
Jistá monotónnost dění způsobuje, že se na chvíli ocitám ve vlastním snovém světě. Vytrhne mě z něj moment, v němž herečka rozbíjí pomyslnou čtvrtou stěnu a usedá do hlediště, kde záměrně nesrozumitelně šeptá pár divákům něco do ucha. Následuje závěrečný monolog, v němž Nomi vzpomíná na dětství a před diváky a vůbec celým světem se pokouší obhájit svou citlivost a odlišnost. Trochu to připomíná výjev z Kafkova Procesu. Poté Nomi strhává ze sochy bílé prostěradlo, odhaluje Apollona s harfou a sám se do látky zabalí. Jako by se pasoval do role bohem políbeného umělce. Následně ze scény mizí se slovy: Není nic dramatičtějšího než předčasná smrt. Co jsem to vlastně viděla? Snad zamyšlení nad tím, jestli má smysl žít, když člověk vnímá život k nesnesení intenzivně.
Studio Hrdinů, Praha – Bára Viceníková: Nomi. Režie Bára Viceníková, scéna a kostýmy Ester Hradilová, hudba Natálie Pleváková, světelný design Štěpán Kuba. Premiéra 12. prosince 2023 ve Studiu Hrdinů.
Komentáře k článku: Můžeme se smířit se svou (ne)obyčejností?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
