Divadelní noviny > Festivaly

Můžeme si za to sami?

Mottem 28. ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který se konal od 4. listopadu do 3. prosince 2023, bylo selber schuld. V češtině tedy nejspíš „můžeme si za to sami“, ale taky třeba „můžete si za to sami“ nebo „mohou si za to sami“. Slogan je to velmi výstižný, opravdu jím lze nahlížet celý letošní festivalový program. Při vší tematické i inscenační pestrosti se hrálo svým způsobem stále o vině, ať už o té historické, či o osobních chybách a selháních, jež zásadně ovlivní lidský život.

Kdo byl René Deltgen?

René Deltgen byl velmi úspěšný divadelní a filmový herec. Narodil se v Lucembursku, zemřel v Kolíně nad Rýnem, kde ve dvacátých letech studoval herectví a poté hrál. Za druhé světové války točil pro UFA, mimo jiné propagandistické filmy Achtung! Feind hört mit! (Pozor! Nepřítel poslouchá!) nebo Mein Leben für Irland (Můj život za Irsko). V roce 1939 byl jmenován německým státním umělcem, figuroval též v soupise Bohem nadaných umělců, který sestavilo Říšské ministerstvo pro lidovou osvětu a propagandu pod vedením Josepha Goebbelse a zahrnoval pro nacionálně socialistický režim důležité herce, kteří by měli užívat zvláštní ochrany. Po válce byl Deltgen obviněn, že vyzýval obyvatele Lucemburska k agitaci za anexi Třetí říší (mimo jiné doporučoval mládeži vstup do Hitlerjugend), byl odsouzen ke dvěma letům vězení, pokutě 100 tisíc franků a ztrátě občanství. To mu bylo ovšem roce 1952 vráceno – a jeho (západo)německou divadelní a filmovou kariéru tato životní „epizoda“ nikterak nenarušila. Sám Deltgen se nikdy nepřestal hlásit k Lucembursku a nepřiznal jakoukoli vinu – jako herec přeci pouze plnil zakázky a smlouvy…

To vše se nějak odvypráví v představení Ve stínu diktatury, v dialogu dvou herců, či spíše monologu Andrého Junga, kterému přihrává Luc Feit. Na jevišti je obří kufr, na nějž lze promítnout něco z Deltgenových filmových kreací, uvnitř skrývá hereckou šatnu. Začíná se „v civilu“, sporem obou herců nad scénářem, ale postupně oba vplují do rolí: André Jung se stává Deltgenem obhajujícím své chování a svá stanoviska, Luc Feit mu v podstatě jen otázkami pomáhá posunovat se ve vyprávění.

Pozoruhodný osud by mohl inspirovat k rozvíjení tématu vnitřní i vnější kolaborace, tlaku doby a ideologie na umělce, zneužívání umělců mocnými, osobní odpovědnosti umělce… V tomto případě se nám ale dostalo jen informativního životopisného pásma, jemuž bohužel chybí větší autorská i divadelní invence. Herecká šatna pouze ilustruje prostředí, kdyby místo ní měli aktéři jen pohovku či židli, vyšlo by to nastejno. Pán ve vytahaném svetru („před soudem“ pak v obleku a kravatě) volně rozpráví, vzpomíná, rozčiluje se, po charismatu, které musel René Deltgen coby představitel hrdinů a milovníků mít, není ani stopy. Mělo-li být mezi aktéry nějaké napětí, nezdařilo se, přičemž velké možnosti v tomto směru ovšem neskýtá samotný scénář autorů Franka Feitlera a Kristofa van Bovena. Jako by bylo ambicí jen vzbudit zájem o lucemburského herce.

Magie fotografického procesu

Francouzská spisovatelka Annie Ernaux získala v roce 2022 Nobelovu cenu za literaturu, a to za odvahu a klinickou ostrost, s níž odhaluje kořeny, odcizení a kolektivní omezení osobní paměti. Centrální bod autobiografické knihy Stud tvoří scéna z dětství, kdy zastihla otce, jak ohrožuje matku sekerou. Trauma, které si nese celým životem. Stejně jako se celý život stydí za sociální prostředí, ze kterého vzešla, i za to, že ho opustila.

Režisér Ed. Hauswirth nastudoval text v Temné komoře vídeňského Volkstheateru s herečkou Friederike Tiefenbacher. Zatímco ona vypráví o osudné scéně, která se jí nesmazatelně vryla do paměti, o katolické škole, o cestě s otcem do Francie, Franzi Kreis tradičním chemickým procesem vyvolává, na zadní stěnu lepí a výtvarně dotváří fotografie, jako stopy po momentech, které se vynořují z paměti. Pětadevadesát minut v červeném přítmí, jakási kombinace výtvarné instalace a scénického čtení – jakkoli herečka text nečte a částečně rozehrává situace v prostoru, divadelní rozměr se v dosti monotónním vyprávění ztrácí. Originální estetický koncept se podle mě příliš rychle vyčerpá. Dvě aktérky si každá hledí víceméně svého, pevně odděleny od hlediště, uzavřeny ve svém světě. Publikum je nezúčastněným svědkem autorčiny sebereflexe i magie vzniku fotografie. V paměti asi možná nakonec více zůstane právě originální estetický koncept, nikoli slova, která zazněla…

Tvář Wiebke Mollenhauer

Wiebke Mollenhauer byla v anketě časopisu Theater Heute zvolena herečkou roku 2023 za roli v curyšské inscenaci Puzení. A ano – je to ona, kdo rozhodně utkví v paměti, jakkoli v představení řekne jedinou větu. Její zvětšenou tvář totiž pozorujeme téměř dvě hodiny na velkoplošném plátně. Jak se v ní odráží údiv, pobavení, netečnost, smutek, bolest… Úsměv, slzy, škleb.

Text Sarah Kane je proudem krátkých vyznání, vzpomínek, výkřiků a otázek rozdělených mezi „řečníky“ A, B, M a C. Je v nich vepsáno násilí fyzické i psychické, zneužití, znásilnění, sexuální touha, zklamání, nedostatek lásky a obtěžování láskou, touha po vztahu i strach z něj… V inscenaci Christophera Rüpinga dlouho mluví Benjamin Lillie, Maja Beckmann, Sasha Melroch a Steven Sowah z první řady hlediště, do mikrofonů, doprovázeni smyčcovým triem a klávesami. Na jevišti je jen Wiebke Mollenhauer, živě i na plátně. Jsou to všechno jen hlasy v její hlavě? Útržky vzpomínek, rozhovorů, představ, pocitů? Text se každopádně slévá v jeden (poněkud nepřehledný) proud, a i když se pak čtyři „hlasy“ vydají na jeviště a rozehrají nějakou tu jevištní akci, v maskách či bez nich, v kalhotách či bez nich, zůstávají značně zapomenutelní. Rozhodně si vzpomeneme spíše na závěrečnou akci Wiebke Mollenhauer, která – živě snímaná kamerou – vyběhne do ulic, kolem Národního divadla na Střelecký ostrov, svlékne se do plavek, vstoupí do Vltavy a plave od břehu. Sebevražda? Očištění?

Christopher Rüping je dnes v Německu režisérskou hvězdou. Jeho desetihodinový projekt Dionýsos město, který jsem v rámci berlínského Theatertreffen viděla, patří k mým největším životním divadelním zážitkům. A deset hodin se nezdálo mnoho, stále bylo co spoluprožívat a o čem přemýšlet. Zatímco v případě Puzení se formální řešení záhy začne jevit poněkud stereotypní, i proto, že režisér zjevně neklade důraz na určité repliky, nejde mu o zřetelnou významovou interpretaci textu, ale o jeho plynulý, rytmický tok (podtržený permanentním hudebním podkresem). Herci sice sedí v hledišti nebo jím procházejí, ale vlastně asi hlavně proto, aby nepřekáželi na jevišti, kontakt s publikem nenavážou. Náročné na koncentraci, pokud se divák nechce v textu ztratit a jen se topit v krásných světlemodrých očích Wiebke Mollenhauer.

Thomas Ostermeier

Příběh, který vypráví Édouard Louis v románu Dějiny násilí (doslova přeloženo by to bylo spíše V samém centru násilí), je mnohem konkrétnější. Svým způsobem má toto autobiografické dílo blízko ke Studu: jen traumatizující situace, určující pro další život, přichází nikoli v dětství, ale poté, co Édouard opustí bezpečí domova, aby žil po svém. Jednadvacetiletý gay o vánoční noci v Paříži potká mladého Afričana Redu, okouzlen ho pozve k sobě, ale po příjemných chvilkách se ho Reda pokusí okrást, ohrožuje ho pistolí, škrtí ho a nakonec brutálně znásilní.

Text i inscenace v berlínské Schaubühne jsou ovšem mnohem rafinovanější nežli v případě Studu. Koncipovány jsou jako rekonstrukce příběhu, ve kterém se prolínají časové roviny, jako vyšetřování zločinu. Rychle začneme narážet na rasismus, xenofobii a homofobii – na venkově u Édouardovy sestry, v prostředí policejním i lékařském, na druhou stranu postupně se ukáže i naivita hlavního aktéra, který si za své napadení holt tak trochu také mohl. Thomas Ostermeier si nechal od autora některé části přepsat do dialogů a vznikl tak skutečně DIVADELNĚ účinný večer. Scény se odehrávají v prudkém tempu, představení je rytmizováno Thomasem Wittem (bicí). Setkání Édouarda (skvělý, nevinně chlapecky působící Laurenz Laufenberg) a Redy (charismatický, ďábelský Renato Schuch) je prezentováno s otevřeností, nahotou (i v doslovném slova smyslu), brutalitou. Ostatní role ve velmi přesné stylizaci odehrají Christoph Gawenda a Alina Stiegler. Žádný realismus, ale výpověď složená z obyčejných dialogů, výpovědí do mikrofonu, rituálních tanců, na plátno promítaných detailů. Thomas Ostermeier mě ani tentokrát nezklamal: Disco Pigs, Tvář v ohni, Nora, Hamlet, Richard III., všechno nezapomenutelné festivalové večery, Dějiny násilí přidávám k nim, i když ne k těm úplně nejhlubším sondám do lidské duše i společnosti, jaké od něj znám.

Intenzivní prožitek válečného traumatu

Voják Beckmann se vrací z války. Navždy poznamenán tím, co prožil. Nikdy se nezbaví zátěže, kterou si nese v duši. Obrazů utrpení, které viděl. Ani viny, kterou cítí. Oběť i vrah. Vrací se domů – a zjišťuje, že už nemá žádné doma. Rodiče mrtví, u ženy jiný muž. Zůstává Venku přede dveřmi, kde se všichni snaží zanechat vše, co by jim připomínalo válečné utrpení i válečná provinění. Stojí v noci na ulici, v dešti – a chtěl by vykřičet všechnu bolest, vyzpovídat se. Dramatik Wolfgang Borchert ve své hře s velkou poetickou silou reflektuje deziluze na konci války. Premiéry se nedožil, zemřel v šestadvaceti letech na následky válečných útrap.

Režisér Michael Thalheimer v Berliner Ensemble vrhl Kathrin Wehlisch, která hraje Beckmanna, do prostoru zaplněného stovkami barevných žárovek. Barevný vesmír. A kabaret. Celá inscenace je bizarním, drsným kabaretem. Kathrin Wehlisch ve vytahaném svetru, na očích brýle z plynové masky, přichází za zvuku písně Feeling Good. Jaká to ironie! Postupně je její projev čím dál expresivnější, až nepříjemně expresivní. Symbolicky se zašpiní od krve, vlastní i cizí. Snaží se vykřičet všechen ten zmar, vede dialogy s groteskními přízraky, které kolem ní krouží. S obřím, hrozivým Jednonohým (Oliver Kraushaar). S krásnou Dívkou (Philine Schmölzer), která Beckmanna na chvíli odvede od řeky, v jejíchž vlnách skončili ti, kdo už nedokázali žít dál. S Bohem, ve kterého již nikdo nevěří – Peter Luppa v bílém kombiné. Se Smrtí, která nestačí odklízet mrtvé, lidé totiž padají jako mouchy – Jonathan Kempf jako monstrum s umělými povislými prsy a faldy na břiše. Je to jako jeden dlouhý děsivý sen, dvouhodinové koupání v bolesti a traumatech, končící Beckmannovým němým výkřikem.

Prázdnotou o prázdnotě

V projektu režiséra Toshikiho Okady Doughnuts se hodně mluví a málo řekne. Jistě záměrně, tématem je patrně prázdnota našich životů a to, jak řešíme blbosti místo podstatného. Alespoň tak chápu poselství inscenace, v níž něco přes hodinu pozorujeme pětici manažerů, kteří cestují z konference na konferenci, tráví čas po hotelových pokojích a lobby, odtrženi od skutečného života. Teď je zrovna mlha a z toho plynoucí chaos uzavřely ve 21. nebo 22. patře jednoho takového hotelu, pročež planě a velice důležitě diskutují o všem možném, čekajíce na taxíka (jako novodobé varianty Godota?).

V Okadově inscenaci vše plyne zvolna, točna se točí, zní meditativní „hotelová“ hudba. A hlavně: každý herec má svůj specifický pohybový slovník, takže když mluví, zároveň provádí taneční či skoro akrobatické kousky. Praxe patrně inspirovaná japonským divadlem, nicméně gesta a rituály tady mají myslím jiný význam, totiž zakrývají prázdnotu slov. Anebo ji možná podtrhují. Viděla jsem inscenaci už loni na Theatertreffen a ani na podruhé jsem se nedokázala naladit na zvolený divadelní kód – herci jsou jistě obdivuhodní, ale po pár minutách je jasno, že nás nic jiného než opakující se gesta a nicneříkající diskuse do konce představení nečeká… A to mi připadá nějak málo.

Nepodstatně o podstatných věcech

Inscenace, které jsem letos na festivalu viděla (z důležitých věcí mi unikl výlet do Vídně na Ophelia’s Got Talent), spojuje ambice nastolit skutečně podstatná, nadčasová (ne pouze módní) témata, vyjádřit se ke stavu současného světa. To platí ostatně i o trilogii Čekárna Divadla X10, která letos získala Cenu Josefa Balvína a byla v rámci festivalu uvedena. Nicméně příliš často jsem tentokrát měla dojem, že pokulhává divadelní invence. Stud, Puzení, Doughnuts – ve všech případech jde o výrazný, bezesporu originální divadelní tvar, ale jako by to byl jen okázalý rám, který zakrývá neschopnost divadelními prostředky scénu po scéně, minutu po minutě sdělovat myšlenky a emoce. Hodně se teď zjevně v německém divadle vypráví – ale přitom v leckteré inscenaci slovo nakonec v nablyštěném rámu zaniká. A nahlíženo pražským festivalem to vypadá, jako by německé divadlo rezignovalo na přímou komunikaci s divákem a uzavíralo se do poněkud sebestředných jevištních koncepcí.

Ale možná mám přílišná očekávání, po všech těch festivalových intenzivních zážitcích s Christophem Marthalerem, Frankem Castorfem, Thomasem Ostermeierem, Lukem Percevalem a dalšími, na které ještě po patnácti či dvaceti letech nelze zapomenout. Pokud mi v tomto smyslu připadá aktuální obraz německého divadla méně inspirativní, musím konstatovat, že jsem také tak trochu selber schuld.

Thalia Theater Hamburg – Toshiki Okada: Doughnuts. Režie Toshiki Okada, dramaturgie Julia Lochte, Makiko Yamaguchi, scéna Dominic Huber, kostýmy Tutia Schaad, hudba Kazuhisa Uchihashi. Premiéra v Thalia Gauß 21. ledna 2022 (psáno z uvedení 4. listopadu v Divadle Archa).

Berliner Ensemble – Wolfgang Borchert: Venku přede dveřmi (Draussen vor der Tür). Režie Michael Thalheimer, dramaturgie Amely Joanna Haag, scéna Olaf Altmann, kostýmy Nehle Balkhausen, hudba Bert Wrede, světlo Rainer Casper. Premiéra v Berlíně 24. března 2022 (psáno z uvedení 11. listopadu v Divadle na Vinohradech).

Volkstheater Wien – Annie Ernaux: Stud (Die Scham). Režie a scéna Ed. Hauswirth, fotografie a fotolaboratoř Frnazi Kreis, dramaturgie Matthias Seier, kostýmy Mona Ulrich, hudba a zvukový design Florian Kmet. Premiéra v Temné komoře divadla Volkstheater Wien 29. října 2022 (psáno z uvedení 14. listopadu ve Studiu Palm Off Divadla pod Palmovkou).

Schaubühne am Lehniner Platz, Berlín – Éduard Louis: Dějiny násilí (Im Herzen der Gewalt). Režie Thomas Ostermeier, dramaturgie Florian Borchmeyer, scéna a kostýmy Nina Wetzel, hudba Nils Ostendorf, video Sébastien Dupouey, světlo Michael Wetzel. Premiéra v Berlíně 3. června 2018 (psáno z uvedení 25. listopadu v DOX+).

Schauspielhaus Zürich – Sarah Kane: Puzení (Gier). Režie Christopher Rüping, dramaturgie Moritz Frischkorn, scéna Jonathan Mertz, kostýmy Lene Schwind, hudba Christoph Hart, video Emma Lou Herrmann, Live-Video Wilf Speller, světla Gerhard Patzelt. Premiéra 4. března 2023, Pfauen (psáno z uvedení 1. prosince na Nové scéně Národního divadla).

Escher Theater, Luxemburg / St. Pauli Theater Hamburg (koprodukce Esch2022 – Capitale Européenne de la culture, Théâtre de la Ville de Luxembourg) – Frank Feitler a Kristof van Boven: Ve stínu diktatury. Herec René Deltgen (Im Schatten der Diktatur. Der Schauspieler René Deltgen). Režie Ulrich Waller, výprava Raimund Bauer. Premiéra v Hamburku 1. listopadu 2022 (psáno z uvedení 3. prosince v divadle La Fabrika).

• Autor: Lenka Šaldová
• Publikováno: 27. prosince 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Můžeme si za to sami?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ