Múzická kultura Pavla Trenského nebyla snobská
Nekrolog shrnující nevšední životní dráhu Pavla Trenského na webových stránkách Divadelních novin naznačuje, kolik odvahy a úsilí vyžadovalo jeho dlouholeté studium, jehož šíře byla mimořádná, a poté činnost univerzitního pedagoga doprovázená soustavnou kritickou prací.
Z debaty na festivalu DIVADLO Plzeň 2010 FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Neměla by zde chybět ani osobní vzpomínka na člověka, který se po roce 1989 pravidelně mezi nás vracel a přes dvě desítky let se podílel na české polistopadové divadelní publicistice. Pravidelně informoval o dění v anglosaském a německojazyčném divadle, ale především se snažil pozvedat úroveň české kritické diskuse. Jeho posedlost prací nebyla u dlouholetého pedagoga neobvyklá, rozhodně nevšední však bylo jeho neslábnoucí zaujetí pro všechno nové v literatuře, divadle i v dalších uměleckých disciplínách. Uměním a kulturou žil a jeho všestranná múzická kultura nebyla snobská; k jeho živoucí zálibě v hudbě a výtvarném umění patřilo i sběratelství, ale zřejmě i to, že, pamětliv Voltairovy rady, pěstoval u svého domu ve Vráži „svou zahradu“.
Vzpomínám na dialogy, často polemické, které s námi vedl rád a často. Věděl, že bez hlubší diskuse, k níž patří i věcná polemika, není živého myšlení, ale že tento dialog musí být veden bez provinční vztahovačnosti i namyšlenosti, bez malicherné osobní urážlivosti a hašteřivosti. A to bylo asi to nejpodstatnější, co si za svých studií i působení osvojil a čemu jsme se od něho mohli a měli učit, stejně jako pochopení měřítek přesahujících lokální horizont.
Když přiletěl, zamířil ihned do divadel, kde trávil zřejmě většinu večerů, a rychle tak získával přehled o nejnovějším pražském repertoáru. Jako pravidelný návštěvník plzeňského festivalu Divadlo vídal i vzorek současného českého divadla a byl dobře znám jako účastník festivalových diskusí. Byl pilnějším divadelním návštěvníkem než mnohý z nás. V tom, jako v mnohém jiném, jsem se mu nemohla vůbec rovnat, ale nikdy mi to nedal pocítit, ani to, jak byl pro něho nepochopitelný můj divadelní konzervativismus. Mně byl zas vzdálený jeho vášnivý zájem o nové a nejnovější trendy, v tom ohledu byl rozhodně mladší než já. Přesto všecko jsme si mohli rozumět, vzájemně se respektovat. Bylo mezi námi téměř desetiletí věkového rozdílu, ale patřili jsme ke generaci narozené ve třicátých letech, on na jejich počátku, já na konci. Jedno měla tato generace asi společné: snahu o toleranci, nevylučující polemická střetnutí, a především zájem o umění jako významný estetický i společenský fenomén, který stačil vyplnit náš profesionální život.
Rozsáhlé vzdělání i stálá snaha je šířit, analytické schopnosti, vše, co Pavel Trenský získal na své dlouhé studijní, pedagogické i kritické cestě, rostlo ze základů jeho osobnosti: z živého, zvídavého ducha, kterým překonával napřed hranice států a jazyků, později obtíže povolání a posléze fyzického stárnutí a nemocí. Měl pořád tolik plánů a tolik zájmů, že mu mnozí mladí mohli závidět. Mimo jiné byl pravidelným návštěvníkem Metropolitní opery a vášnivým fanouškem operního divadla. V minulém roce dokonce obstarával operní blog k přenosům z Met pro internetové Divadelní noviny, na který se letos chystal opět navázat. (Také mne chtěl obrátit na tuto „přenosovou víru“, ale obávám se, že v tomto apoštolátu příliš neuspěl.)
Dva týdny před svými čtyřiaosmdesátými narozeninami se už chystal na svou jarní cestu do „staré vlasti“, letenku na duben měl připravenou. Člověk jeho rozhledu, erudice i přátelského zájmu o věci nejen divadelní bude jistě chybět nejen mně, ale všem svým zdejším přátelům a celé naší kritické obci.
Komentáře k článku: Múzická kultura Pavla Trenského nebyla snobská
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
