Když lůza popravuje královnu
Antoinetta královna Francie je další muzikálový opus posthum libretisty Jiřího Hubače a textaře Pavla Vrby. Připravený pro Karla Svobodu, který však údajně napsal jen několik písní, z nichž se žádná v konečné podobě muzikálu neobjevila, myslím, správně, nového skladatele by to zbytečně svazovalo.
Antoinetta (Monika Absolonová) se svým milencem a ochráncem Axelem von Fersenem (Dušan Vitázek) FOTO Martin J. Polák
Skladatel, instrumentalista a zpěvák Jiří Škorpík ovšem Svobodovu hudbu dopodrobna zná, všechny jeho muzikály počínaje Drákulou instrumentoval. Je proto přirozené, že jeho hudba k Antoinettě je z přímého rodu Drákuly a spol., zprostředkovaně pak z rodu muzikálových oper typu Bídníci či Fantom opery. Nosné melodie mají sílu analogickou těm operním Verdiho, protože jejich klenba také nese jednání postav v afektu, v pohnutí mysli ať už radostném, či smutném (což je samozřejmě účinnější). Zároveň je to hudba podvědomě či zcela věcně už někdy někde slyšená, protože využívá prověřené harmonické, melodické i formální modely, oblíbené posluchači – a pokud to někoho pohoršuje, Verdi a další nepostupovali jinak. Je obtížné poznat, kdy jde o vědomý plagiát a kdy prostě o využití tak říkajíc noty obecné, myslím, že už ani autoři neví, co vskutku vymysleli a co někde zaslechli. Ostatně málokoho to trápí, ještě tak hudební agentury z důvodů ovšem veskrze zištných.
Jiří Škorpík v uvedeném duchu napsal hudbu sice také poplatnou přesně určenému stylu, ale v jeho rámci poměrně originální, napadnutou, řekli by V+W. Především však napsal dramatickou partituru, nikoli sled písniček, jeho hudba modeluje situace a nálady scén, má ambici spoluvyprávět příběh tak jako hudba romantických oper, „árie“ jsou jako v opeře lyrickým útvarem, nejčastěji vyjadřujícím rozpoložení postavy. Operní skladatelé by si netroufli tak přímočaře využít přes sto let osvědčenou kompoziční techniku, v muzikálových operách se to naopak předpokládá a je to součástí a znakem kýče sui generis. Jako si někdo pověsí nad gauč krajinku s jelenem, tak na tyto produkce chodí nejlidovější publikum, a bylo by zajímavé zjistit, nakolik se jejich entita prolíná s pravidelnými návštěvníky divadla.
Aby bylo jasno, vůbec nad produkcí a jejími diváky neohrnuji nos, naopak, jsou mi sympatičtí, protože poctiví, a co slibují, to plní! Patří do kulturní struktury metropole. Antoinetta dokonce nese jaksi nad rámec svých povinností i jakési poučení, jak uvidíme. Vybočuje ze současné běžné praxe, mimo jiné spíš než po Broadwayi či West Endu pokukuje po pařížských muzikálech, a spíš než Divadlu Broadway leze do zelí Karlínu.
Producentka Ema Krahulíková najala dobrý tým ve snaze předvést výtvarnou historickou podívanou. Zřejmě usilovala v Praze obnovit svobodovský muzikál, k němuž se soukromé produkce nemohou rozmáchnout. Z obvyklého rukopisu režiséra Radka Balaše tu ovšem mnoho nezbylo, právě on však, myslím, podívanou zvěcnil a uchránil před sentimentem. Inscenace běží ve svižném temporytmu odpovídajícím rytmickému základu hudby. Barvité kostýmy Josefa Jelínka samozřejmě ctí historické reálie, ale také, a možná hlavně, produkci začleňují do mnoha populárních zpracování Velké francouzské revoluce, která požírá své děti, v našem případě krále a královny. Se zdobnými kostýmy ovšem kontrastuje pustá černá díra jeviště, většinu funkcí výpravy nahrazují parádně zpracované projekce Petra Hlouška, který se postaral o výtvarný účinek inscenace.
Nevím, do jaké míry se proměnilo původní Hubačovo libreto, hlavně jeho vyznění, ale nehraje se jen o osudu Marie Antoinetty, počínaje obrazem jejího rozmařilého života a konče zasvištěním gilotiny. Inscenace ukazuje revoluci jako společenské zemětřesení, které nevyhnutelně jednou za čas vynese nahoru hlupáky, kteří se mění v honoraci, dokud je nesmetou další hlupáci. Mechanismus dějin se z příběhu vyloupl pěkně názorně a mimo jiné ochránil dílo před sentimentem. A protože revoluci dílo nazírá očima popravené královny, došlo na přirozenou kritiku levicových ideálů, která překvapivě břitce komentuje naši politickou současnost, důvěru chudých, že potrestáním mocných nastane blahobyt. Stále dokola. „Revoluce je oheň v rukou dětí,“ zpívá se tu. A také: „Republiku si rozvracet nedáme!“
Hlavní tváří produkce je Monika Absolonová, výzorem pravá královna, nejpůsobivější je však v samém závěru, jako ptáče schoulená ve zlaté kleci, kam na ni plive chátra a odkud jde na popraviště. Jen její hlas se příliš úží v nejvyšších polohách partu, který, myslím, přesahuje její ideální zpěvní polohu. Michal Novotný pojal Ludvíka XVI. jako moudrého vládce, který nemůže uvěřit, že by jeho poddaní tak zhrubli a zhloupli, a jeho nejbližší byli tak zkorumpovatelní politikáři, na popraviště však odchází s královskou hrdostí, kterou podpořil perfektním zpěvem. Ne všichni sólisté intonují úplně čistě, company je parádní.
Přesto se nenarodil nový Drákula. Předně se hraje v úzkém dlouhém prostoru Divadla Hybernie, nevhodném pro takovou produkci opticky i akusticky. Chybí živý orchestr, nahrávka byť dobrá produkci devalvuje a zní poněkud placatě. A potom – Drákula se nabízel snad i na toaletním papíře, kdežto o Antoinettě se sotva ví. Není to můj šálek čaje, nicméně stálo za to se ještě k její premiéře vrátit.
Musical Production Ema Krahulíková v Divadle Hybernia Praha – Jiří Škorpík, Jiří Hubač, Pavel Vrba: Antoinetta královna Francie. Režie Radek Balaš, choreografie Carli Jefferson, scéna Ondřej Zicha, kostýmy Josef Jelínek, scénické projekce Petr Hloušek, dramaturgie Patrick Fridrichovský. Premiéra 9. dubna 2014.
Komentáře k článku: Když lůza popravuje královnu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
