Muzikál, svatý grál? Díl druhý: Slunce, seno, jahody
Druhý díl dlouhodobého volného cyklu o podobách současného muzikálu budiž věnován aktuální tvorbě Hudebního divadla Karlín (HDK), jež v červnu letošního roku zacílilo na totální diváckou jistotu. Jevištní adaptace masově populárního filmu režiséra Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody, jenž v roce 1983 odstartoval crazy komediální trilogii z jihočeských Hoštic, je z hlediska produkce přesným antipodem Branického zázraku, jehož reflexí jsem seriál před časem otevřel. Dlouholetý ředitel HDK Egon Kulhánek zná potřeby dominantní části svého publika opravdu dokonale, a tak nechal přesně na míru jeho nenáročným touhám stvořit další sériový produkt. Umění zde netřeba hledat, v rámci možností prvotřídní žánrové řemeslo nepochybně ano. Adekvátní rozpočet a mnohokrát ověřený tvůrčí tým jsou na svých místech, zrodil se tedy divácký hit?
Zájem o vstupenky, které na první reprízy mizely rychlostí Nedělního Blesku, jednoznačně potvrdil komerční potenciál kusu. Muzikálové adaptace filmů druhdy proslulých jsou ostatně dlouhodobým trendem nejen v našich končinách, ovšem ideové podhoubí projektu je v tomto případě o poznání spletitější. Zatímco Troška se v úzké spolupráci s Petrem Markovem v osmdesátých letech snažil o českou lokální variantu italské bláznivé komedie, scénická verze má podstatně vyšší ambice. Již vstupním sloganem První český muzikál ze vsi! snaživě sugeruje spřízněnost nejen s venkovskou operetní větví, ale i s kalibrem mnohem silnějším, totiž s národní komickou operou Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Spíše než o muzikál se ale jedná o crazy groteskní hru se zpěvy, která zejména ve své druhé polovině překvapí několika surreálními prvky.
Foto: archiv divadla
Ondřej Gregor Brzobohatý se s vervou, která v sobě přirozeně spojuje pracovní univerzalitu Sekorova ikonického mravence Ferdy a povšechné mudrlantství jeho věčného sparing partnera Pytlíka, pustil do tvorby not, písňových textů i libreta. Zejména hudba prozrazuje autorovu žánrovou erudici i schopnost elegantně eklekticky kloubit odkazy na klíčová díla 20. století i nejrůznější styly, ryze autorských sekvencí ale obsahuje pomálu, a proto si pozornost logicky kradou filmové motivy Karla Vágnera. Dramatizace navíc ještě intenzivněji tříští už tak značně epizodický děj na jednotlivé výstupy, takže struktura inscenace místy připomíná spíš pozdější Troškovu sérii Kameňák; z té se dokonce rekrutovali i někteří účinkující. Písňové texty jsou pak autorskou konfekcí, která sice neurazí, zato se rychle vykouří z hlavy.
Foto: archiv divadla
Zkušený režijní rutinér Antonín Procházka si byl dobře vědom podstaty materiálu, jenž mu byl svěřen, zřekl se stylistických výstřelků a pokorně vše podřídil základní triádě temporytmus, atmosféra, atrakce. Té velmi dobře slouží i variabilní náznaková scéna Petra Hlouška, která dynamicky simuluje jízdu vlakem, kravín i letní vesnické balábile.
Foto: archiv divadla
Hierarchie postav de facto neexistuje, jeviště je zabydleno veskrze kolektivním figurkařením, z nějž se místy vydělují epizodická sóla. Procházka chvályhodně vede herce, aby neimitovali filmové předobrazy, ale málokdo dokáže postavám vtisknout nový komplexní výraz, a tak důvěrně známé scény mnohdy zplošťuje herecká povrchnost. Zatímco Troška těžil z atraktivního kombinování zkušených aktérů s neherci, jež má snad kořeny v nové vlně, v Karlíně nastupuje otřesné karikování buranských stereotypů, jemuž sveřepě vládne Předseda Václava Vydry. V komických miniaturách naopak září Kristýna Daňhelová jako rtuťovitý Evik a stepující Farář Denny Ratajského, Iva Pazderková v roli Škopkové potěší introspektivní soulovou baladou a o nejsilnější emocionální explozi v podobě strhující interpretace Dvořákova rusalčího hitu Měsíčku na nebi hlubokém se postará učitelka Hubičková v podání žijící legendy HDK Pavly Břínkové. Podobně osvěžující jsou dílčí scénické úlety jako mutace otrávených králíků v playboy zajíčky či zběsilé hudební defilé roztančených krav.
Foto: archiv divadla
Troškova lidová komedie byla přetavena v nenáročný divadelní produkt, jenž nepochybně obšťastní početné zástupy konzumentů lačných hoštické letní pohody. Pokud by šlo o soukromý, čistě komerční podnikatelský projekt, nejspíš bych byl zásadních námitek prost. Od tvorby divadla dotovaného ovšem očekávám, že bude udávat směr, a tedy zajde mnohem dál než jen k neškodnému laškování s lehkými múzami a k inspiračním výpůjčkám z filmového braku. Snad tedy příště!
///
Hudební divadlo Karlín, Praha –Karel Vágner, Ondřej Brzobohatý: Slunce, seno, jahody. Podle filmového scénáře Zdeňka Trošky a Petra Markova. Filmová hudba Karel Vágner, hudba, text a libreto Ondřej Gregor Brzobohatý, režie Antonín Procházka, scéna Petr Hloušek, kostýmy Roman Šolc, choreografie Ivana Hannichová, dirigenti Kryštof Marek, Martin Kumžák, Chuhei Iwasaki. Premiéra 16. června 2022.
Komentáře k článku: Muzikál, svatý grál? Díl druhý: Slunce, seno, jahody
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
