Muzikál trochu přebarvený
Proč zase Divotvorný hrnec? Říkám si pokaždé, kdy se naivně revoltující muzikál z roku 1947 objeví na zdejším repertoáru. Ostravská inscenace je devatenáctou polistopadovou, v průměru tedy skoro jedno nastudování ročně! Inu je to šikovné retro, zpola operetní, zlosynové jsou tu tak hloupí a průhlední, že nejsou nebezpeční a diváci na chvíli rádi zapomenou, že před vchodem do divadla je taková idylka věru nečeká. Melodie a texty takřka znárodnělé díky Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi. Prostě legenda.
Norbert Lichý v roli Čochtana FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
K tomu role vodníka Čochtana, kterou si Jan Werich upravil do podoby sólové „forbíny“ a kterou si po něm rádi zkouší generace herců. Mimochodem – teoreticky zajímavý případ propojení role s její uzákoněnou autorskou interpretací, díky které se současní Čochtanové nemohou úplně vyhnout paralelnímu hraní role „Werich“. Norbert Lichý to měl komplikované tím, že sám je autorskou osobností werichovského rodu, také každou roli přizpůsobuje sobě samému a werichovské rysy lze shledat i v jeho běžném jednání. Udělal to nejrozumnější, co mohl: vůbec se Werichovi nebránil, mohl ho klidně v mnohém připomínat, protože nenapodoboval, a leccos udělal po svém. Jen byl zpočátku na rozlehlém jevišti Divadla Jiřího Myrona trochu nesvůj a drmolil slova, jak je zvyklý z jevišťátka u Bezručů. Bylo i pro něho užitečné zahrát si pohádkovou, veskrze přívětivou bytost a zahrát si ji ve velkém prostoru. Navlečený do přiléhavého (!) vodnického trikotu (roli alternuje Jiří Sedláček) a fráčku tančí a křepčí a mudruje a žertuje, až oči (uši až po přestávce) přecházejí, ale stále s typickou zdrženlivostí, jako by jen trochu popustil svým minimalistickým hereckých prostředkům.
Kdyby pro nic jiného, pak pro takového Čochtana stojí za to nasadit Divotvorný hrnec. Druhý důvod mi přijde stejně rozumný: barvitá inscenace se esteticky na půl cesty vrací ke zdejším operetním zvyklostem po výrazném posunu poetiky v muzikálech typu Pardon My English či Marguerite. Na úlitbě divákům nevidím nic špatného, dokonce ji považuji za moudrou – s divákem se divadlo musí dohodnout. Režisér Lumír Olšovský inscenaci ale trochu přebarvil, už tak příšerný výstup, v němž se černošský sluha učí obsluhovat bílého pána podle Chaloupky strýčka Toma, je u Olšovského svou názorností nesnesitelný. Leč režisér zaranžoval komedii v obvyklých, mírně vylehčených intencích a spolu s choreografem Vladimírem Kloubkem jí dal i švih, zvláště v hromadných scénách – zpívá a tančí i v orchestru hraje se tu pěkně. Škoda trochu toporného hereckého jednání, které zašlo zbytečně daleko za operetní estetikou a postihlo nejvíc dvojici Woodyho Rychtarika a Káči v podání Romana Haroka a Martiny Šnytové – ona by měla vylepšit i čistotu intonace. Libor Olma jako by se nemohl rozhodnout, v jaké míře nadsázky zahrát postavu Josefa Maršálka. A stále čekám na inscenaci, v níž nebude Susan připomínat Viktorku od splavu – je němá a tančí, ale není šílená, tak proč ty otrhané šaty a schovávání za stromem?
Protože inscenace až příliš jen plnila obvyklý mustr. Nicméně pohádka pro dospělé má v současné Ostravě a repertoáru operetně-muzikálového souboru své místo.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Burton Lane, Edgar Yip Harburg, Fred Saidy: Divotvorný hrnec. Překlad a adaptace V+W, úprava a režie Lumír Olšovský, dirigent Bohumír Vaňkát, choreografie Vladimír Kloubek, dramaturgie Patrick Fridrichovský, scéna David Bazika, kostýmy Sylva Zimula Hanáková a Blanka Tesařová. Premiéra 6. října 2011.
Komentáře k článku: Muzikál trochu přebarvený
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
