Divadelní noviny > Názory – Glosy
My a svět
Vzpomínám si, jak mi vyprávěl můj kamarád Wieslaw příhodu, která se stala kdysi před volbami, ve kterých se dostala v Polsku k moci PIS. Maďarští divadelníci vyprávěli polským kolegům, co je po volbách čeká. U nich už vládl pevnou rukou Orbán. Nejdříve prý přijdou na řadu média, pak soudnictví, policie, občanské organizace a tak dále. Poláci se jim smáli, že tohle se u nich nemůže stát. Mluvili jsme o tom s Wieslawem v souvislosti s říjnovými volbami u nás v roce 2017. Chystali jsme zrovna s kolegy druhý ročník Palm Off Festu, který jsme tematizovali otázkami, jak se daří demokracii v postkomunistických zemích a jaké je současné postavení zemí Visegrádu v rámci EU. Tehdy na jaře 2017 žádná česká média o dění v Maďarsku a Polsku neinformovala. Když jsme zjišťovali proč, dostalo se nám od novinářů odpovědí, že to pro ně není téma. Ten iracionální strach v zemích Visegrádu, který tak zručně ve středoevropském prostoru využívají někteří politici, je přitom naše společná zkušenost. A už proto je důležité tyhle věci sdílet s kolegy z evropských zemí. Společně o tom přemýšlet. Dělat o tom divadlo. Třetí ročník Palm Off Festu se tomu bude opět věnovat. A také naše nová divadelní sezona se jmenuje Visegrádská. Režíruje u nás slovenský režisér Eduard Kudláč a ve druhé polovině sezony přijede opět Jan Klata a po něm maďarský režisér Vajdai Vilmos. Každá země Visegrádu je v jiné fázi vývoje, ale jaksi stejným směrem. I proto je důležité, aby se české divadlo stalo součástí rodiny evropských divadel. Maďarští, polští, němečtí divadelníci se znají z různých festivalů napříč Evropou. V Čechách si žijeme v našem rybníku podle vlastních specifických pravidel, poněkud uzavření před světem. Nevím, jestli jsme schopni Evropě divadelně konkurovat. Ale jsem přesvědčen, že to potřebujeme. Zjistit, jak na tom jsme. Není to o tom, že by nám chyběl talent. Špatná zpráva ale je, že české divadlo nemá v zahraničí dobrou pověst. Nebo spíš žádnou pověst. Mám na mysli především činohru. Podotýkám, že se rád nechám vyvést z omylu. Jan Klata na otázku do našeho festivalového bulletinu v roce 2016 odpověděl na otázku, co víte o českém divadle, lakonicky: nic. Kristin Lupa k tomu v diskusi po představení Prezydentek poznamenal, že dříve byli polští divadelníci běžně v kontaktu s těmi českými a že neví, proč se to přerušilo. Čeští režiséři v zahraničí moc nehostují. Nasáváme sice evropské vlivy, ale jakmile překročíme hranice, je všechno jinak. Tam inspirace režijními a inscenačními metodami německých nebo jiných evropských režisérů příliš neuspějí, originály mají totiž v dosahu. Poláci dokázali nasát německý vliv, a protože mají silné své vlastní tradice, přetransformovali ten vliv v něco svého a originálního. Ale možná se blýská na lepší časy. V létě jsme udělali pozitivní zkušenost s Divadlem pod Palmovkou. Účastnili jsme se prestižního shakespearovského festivalu v Gdaňsku s Klatovým Něco za něco a byli jsme skvěle přijati. Jan Klata je jejich a Poláci jeho poetice rozumějí. Ale měl jsem radost, jak se místní kritika vyjadřovala o souboru. Vím, že od nás nic nečekali, a pak psali o skvělém provedení Klatovy koncepce českými herci. O Honzovi Teplém a zejména o Tereze Dočkalové se vyjadřovali v superlativech. A to je to, co je kromě silného tématu a originality režijní koncepce přenosné i přes hranice: silné herecké výkony. Klata mi pak řekl, že se nám podařilo změnit vnímání českého divadla v Polsku. Možná jsou to na nás Čechy silná slova, ale já jsem mu byl za ně vděčný. Alespoň prošlapáváme cestičku a doufám, že se připojí i další divadla, protože jinak to nebude mít smysl.
Komentáře k článku: My a svět
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
