Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    My jsme dezoláti

    Jakkoli by si to organizátoři oné truchlivé demonstrace přáli, a bez ohledu na to, jak si to z pohodlnosti vyložila vláda, na Václavském náměstí nešlo minulou sobotu o podporu putinovskému Rusku. Energii, která sem přivedla desetitisíce lidí, jednoduše vygeneroval strach z budoucnosti. Vyjadřoval se nevkusně, hloupě a agresivně, ale právě tak se projevuje bezmoc. A kulturní obec by se jich neměla štítit nejen z toho důvodu, že se sama v brzké budoucnosti může ocitnout na místě bezmocných „dezolátů“.

    Návrh státního rozpočtu na příští rok počítá, pokud jde o rezort kultury, se snížením o téměř miliardu korun. Oproti loňsku je pak rozdíl už hodně přes dvě miliardy, k čemuž je navíc nutné připočítat inflaci, nárůst cen energií a tendenci lidí šetřit právě na výdajích za kulturu.

    Ona škrtnutá skoromiliarda přitom pochopitelně nepředstavuje z hlediska více než dvoubilionového státního rozpočtu žádnou smysluplnou úsporu. Pro vládní úředníky jde o prostou účetní operaci, která však do kultury přináší jasný politický vzkaz: nevážíme si vás a víme, že se vás nemusíme bát. Obojí jsme si způsobili do značné míry sami.

    Je smutným faktem, že česká kultura dokázala během třiceti let svobodného vývoje vytvořit jen minimum uměleckých děl, která by snesla srovnání se zahraničím. Stejným faktem je, že se tak nestalo právě kvůli politické moci, která celých třicet let bránila profesionalizaci umění tím, že odmítala zajistit jeho systematickou a stabilní podporu alespoň na úrovni onoho jednoho procenta. A neudělala to proto, že k tomu nikým nebyla nucena. Naopak. Mohla se spolehnout jak na loajalitu kulturní obce, tak na její neschopnost se sdružovat, organizovat, lobovat a protestovat.

    Třicetiletá příchylnost kulturní obce k politické moci je přitom paradoxním důsledkem vůdčí role, kterou kulturní sféra sehrála při vzpouře vůči komunistickému režimu. Mylně ji totiž pochopila tak, že tím na sebe bere odpovědnost za další demokratický vývoj, a tedy i loajalitu k politické reprezentaci. Té pak stačilo jen mobilizovat a strašit návratem komunistů, aby tuto loajalitu kulturní obce přiživovala až na hranici sebeobětování.

    Strašák komunistického režimu (a odpovědnost za ten demokratický) však dodnes oslepuje i samu uměleckou tvorbu. Při střetu jedince a politické (či jakékoli jiné) moci totiž brání nazřít hloubku a bezvýchodnost jeho utrpení (a dospět ke katarzi), neboť na jednotlivou lidskou tragédii nahlíží pod úhlem společenského vývoje, který považuje za správný. Nebo optikou velkých dějin, kde je zlo jasně definováno a ohraničeno komunismem nebo fašismem, vůči nimž se dnešní utrpení kohokoli jeví tragickým pouze relativně.

    Jestliže je však umění schopné dívat se na osud člověka pouze v perspektivě zlé minulosti, nemůže pochopitelně rozumět jeho strachu z budoucnosti. Právě ten je však pro většinu společnosti mnohem skutečnější než třicet let stará minulost. A pokud nedokážeme nahlédnout život člověka, který je vržen do světa, jemuž nerozumí a bouří se vůči budoucnosti, protože se cítí bezmocný a opuštěný, jako ryzí antickou tragédii, nedokážeme přesvědčit ani svět, že tomuto umění o něco jde.

    Umění žádnou politickou odpovědnost nemá. A to zejména ne tehdy, pokud se politická moc dožaduje jeho loajality strašením minulostí nebo příchodem marxismu či putinismu. Není zásluhou téhle ani předchozích vlád, že můžeme svobodně tvořit, je ale jejich vinou a odpovědností, bude-li prohlubovat dezolátní stav české kultury a nesmyslným omezováním výdajů dále snižovat její profesionalitu a konkurenceschopnost. V kulturní sféře, v umění a v humanitních oborech, tedy v prostředí, které iniciovalo demokratickou revoluci, jsou už nyní ty nejnižší platy, které z ní prakticky činí volnočasovou aktivitu nebo koníčka. Pokud se kultura smíří s dalším sebeobětováním na úkor své profesionality, pokud uvěří, že nás ta ušetřená miliarda zachrání před Putinem a že protestovat proti vládě znamená spojit se s extremisty, komunisty, nacisty nebo rusisty, pak si nic jiného nejspíš nezasloužíme.

    Jinak řečeno. Pokud si na rozdíl od oněch „dezolátů“ na Václavském náměstí neumíme představit tragickou budoucnost naší kultury, jsme odsouzeni k tomu, ji prožít.


    Komentáře k článku: My jsme dezoláti

    1. Milán Vosmik

      Avatar

      Poděkujte všem,
      kteří umělce v bulváru, komerčních televizích, na internetu a sociálních sítích prezentují jako rozmařilá hovada, a to díky rádoby „taky umělcům“, tak se vás nikdo nezastane. Sami mezi sebou si neumíte zjednat žádná pravidla. Úpadek celé společnosti, a to nejen kulturní, je patrný v tom, že valná část lidí je ochotna jít za lidmi, jako je estébák Bureš, Okamura, Zeman a jim podobní. Ovšem, je to daleko složitější, ale zatím pláčete na špatném hrobě.

      24.09.2022 (4.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,