My jsme jedna rodina
Padouch, nebo hrdina. Každý ten slogan z Limonádového Joea dnes zná a vždycky znovu si říkám, jak se v něm poznává česká společnost. Limonádového Joea původně psal Jiří Brdečka na pokračování pro trampský časopis Ahoj na neděli (1939–1940) a sám ho ilustroval půvabnými, tak trochu komiksovými kresbami. Dělal si legraci z tehdy populárních rodokapsů (román do kapsy, sešitová vydání „pokleslé“ literatury) a morzakorů (totéž za jedinou korunu). A z jejich čtenářů. Upravil ho poprvé pro avantgardní soubor divadla Větrník na samém sklonku války, postavu Čtenáře morzakoru, který se projektuje do neohroženého pistolníka Limonádového Joea (a jeho jméno četl doslovně česky, proto se tak má správně vyslovovat dodnes), tehdy hrál mladičký Zdeněk Řehoř. Některé repliky parodovaly okupační tiskoviny a nařízení, mnohé hlášky mezi mladými Pražany zdomácněly a mohu potvrdit, jak nadšeně je používal ještě v sedmdesátkách jeden z pamětníků. Jiřího Brdečku Divoký západ fascinoval, „Limonádníka“ rozšířil do podoby humoristického románu, ale populárním a kultovním hrdinou se Joe stal až v roce 1964 filmem Limonádový Joe aneb Koňská opera režiséra Oldřicha Lipského: stal se součástí tehdy na čas uvolněných poměrů, součástí vlny objevovaných muzikálů i bláznivých filmových komedií. Od sedmdesátých let různé adaptace „Limonádníka“ doplňovaly operetní repertoár a vlastně parazitovaly na jeho popularitě.
Nemám proto Limonádového Joea v divadle zrovna v oblibě, až na úplné výjimky, které neustrnuly v nápodobě filmu a hledaly vlastní nosný jevištní tvar. Třeba kdysi v Městském divadle v Brně nebo Hudebním divadle v Karlíně. A teď v Příbrami!
Inscenace má, Příbramští odpustí, trochu nádech venkovské šmíry, což nemyslím nijak zle. Prostě není technicky dokonalá, nezpívá se v ní vždycky čistě, zrovna Martinu Holzknechtovi v titulní roli zpívání moc nejde, což ale v důsledku zvýrazňuje postavu trochu neohrabaného hromotluka, vlastně takového troubela, který ani neví, jak ke štěstí přišel. Neobratnosti jaksi patří v této inscenaci k věci. Ke hře s Limonádovým Joem, s hláškami a událostmi, které každý zná a jde hlavně o to, jak je znovu vtipně připomenout. Tedy nejlépe ozvláštnit třeba jiným kontextem, než v jakém byly ve filmu. Úprava je, předpokládám, dílem režiséra Milana Schejbala (nikde to uvedeno není), neumím posoudit, nakolik se shoduje s jeho dřívější adaptací hry, a je prostě vtipná, poučená, praktická, šikovná! A využívá i mimofilmové inspirace, třeba hlášku Byl tu Buffalo Bill, nebo nebyl, přivádí toho legendárního tlučhubu i na jeviště s koltem, co střílí za roh – všechno motivy z dřívějších verzí textu.
Inscenace netlačí na parodii, natož satiru, je mile ležérním připomenutím kultovního příběhu, v němž jde víc o osobitost aktérů než o technickou dokonalost jejich projevu. Ležérnost do inscenace vnáší populární moderátor televizních soutěží Aleš Háma v roli Horáce a hraje si na zloducha s patřičnou záměrnou naivitou, repliky pronáší s nadhledem, s jakým jedná se soutěžícími v pořadu Kde domov můj? A pak ležérní domácký charakter inscenace podporuje živá divadelní kapela Los Trumberos (!), hráči se zapojují i na jevišti a samozřejmě podle potřeby zpívají s přídechem osobitého muzikantského humoru. Nikdo nenapodobuje filmový vzor své postavy. Ještě nejvíc jsou tu připomenuty výtvarné prvky filmu ve scénickém řešení a v některých jevištních akcích. Doyen Jaroslav Someš je ložený pro postavu Otce Kolaloka a jako herecká legenda k inscenaci přidává další významovou plošku. No bavil jsem se náramně!
Divadlo A. Dvořáka Příbram – Jiří Brdečka, Vlastimil Hála, Jan Rychlík: Limonádový Joe. Režie Milan Schejbal, dramaturgie Kateřina Fixová a Pavlína Schejbalová, triková spolupráce Roman Štabrňák, choreografie Martin Pacek a Petra Zídková, výprava Miroslav Král, hudební nastudování Zdeněk Dočekal. Premiéra 9. prosince 2021 (psáno z reprízy 9. března 2022).
Komentáře k článku: My jsme jedna rodina
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)