Divadelní noviny > Festivaly Paměti, záznamy a deníky

My jsme ten oheň nezapálili aneb Studio Hrdinů plné slov

Letošní PDFNJ neměl jen hlavní program, ale v jeho rámci se konalo i několik akcí Off-programu. Jedna z nich na více než dvanáct hodin obsadila prostory pražského Studia Hrdinů ve Veletržním paláci. Jmenovala se #LutherLenin Vysílání / Eine Sendung / A Broadcasting a v jejím podtitulu stálo: Tři scény, tři rozhlasové stanice, 36 hodin programu. Tak bude vypadat mezinárodní festival #LutherLenin. Performativní a autorská čtení, diskuse i přednášky mají jedno společné téma: revoluci, její proměny v čase, a to s ohledem na vliv médií.

Je sobota 2. prosince, krátce po poledni. Brány Veletržního paláce se otevírají. Vstupuje se přes kavárnu, kde je před vchodem do foyeru Studia Hrdinů umístěn stolek s programem a hlavními informacemi. Za ním stojí Madla Zelenková, PR Studia Hrdinů. Goethe-Institut v Praze hledal partnera pro realizaci oslav výročí 500 let od reformace v Německu. Pro spolupráci oslovil Studio Hrdinů a německého kurátora Alexandera Kloseho z Büro für prekäre Konzepte, říká. Klose, autor celého konceptu, přišel s myšlenkou propojit Lutherovo výročí s výročím sta let od bolševické revoluce v Rusku a pojmout celý „event“ jako oslavu posunu ve způsobech komunikace, které obě revoluce a dnešní dobu provázejí. Proto jsme zvolili jako komunikační prostředek rádio, proto bude celý den od nás live stream na internet. Co se týká české účasti, byl arbitrem akce umělecký ředitel Studia Hrdinů Jan Horák. Ten do pozice českého dramaturga a kurátora projektu přizval Zbyňka Baladrána z galerie tranzitdisplay a scénografy Antonína Šilara a Dragana Stojčevského pro architektonické řešení. Prostory divadla se na dnešek promění ve tři rozhlasová studia a poslechový „hub“. Zajišťujeme live stream na internet ze čtyř různých míst, překlady do tří jazyků, videohovory z a do zahraničí, vysíláme živě do německého rádia. Natáčí se pro ČRo Vltava. Příspěvek Moniky Načevy poběží ze záznamu v rámci jejího pořadu Sedmé nebe s Načevou, končí svůj vstupní exkurs fialovlasá punkerka, mnohým známá ještě z Divadla LETÍ.

Foyer, místo, kde jindy bývají kasa a šatna, je volné. Před obrovskými okny směřujícími před budovu je rozestavěno několik stojanů s mikrofony, na zemi polštáře a koberce, před nimi pár židlí. Koná se zde přednáška Miloše Horanského. Slovutný pan profesor se silnými brýlemi, jež démonicky zvýrazňují jeho obličej, sedí na vratké židli obklopen fešnými múzami v bílých řízách a věnečky ve vlasech. Mluví o Haškovi a svém vztahu k němu, o Švejkovi, o Masarykovi, o hnusných válkách a krvavých revolucích. Konverzuje s diváky i múzami, jež čtou Haškovy texty. O performanci mi po jejím skončení říká: Byl jsem obklopen mladými vílami, jakoby zjeveními z Bezčasí, jak je koncipoval Jan Horák. Z ulice to mohlo být pěkné, snad i zevnitř bylo. Četly úryvky z manifestu Strany mírného pokroku v mezích zákona a z Haškových komentářů k té události. Víly byly kontrastní k tématu mé performance, kterou jsem nazval Hašek, jeho strana a kletba k revolucím, co chlemtají krev. Já revoluce nenávidím, stejně jako všichni rozumní.

Tak jsem proklel všechny revoluce, francouzskou, nacistickou, leninsko-stalinskou, a zamyslel se nad drobnou, ale důsažnou výtkou Bohu, když nám dal svobodnou vůli. Tendence od počátku byla víc k běsům než k andělům. Ke zlu, ne k dobru. Revoluční chlemtáci krve mu to ukázali v posledních pár staletích, od francouzské až po všecky další, makabrálně. Takže nejhlubší kletba revolucí a nejhlubší obdiv k opaku, k Ježíšovi a lidem, jako byli Mahátma Gándhí, Luther King a další… A taky nejantirevolučnější Haškově Straně mírného pokroku v mezích zákona. Naše heslo je: Revoluce a násilí do nejhlubší ďáblovy řiti.

Lidé s divnými účesy

Vydávám se po schodech do podzemí Studia Hrdinů. Těsně za vchodovými dveřmi míjím zvukařský mixpult, který ovládají dva technici se sluchátky na uších. Směrují vysílání na internet a do éteru. Občas sbíhají dolů, aby upravili mikrofony či upozornili na zvuky, jež vysílání ruší.

Dole ve vstupní betonové hale se nachází improvizovaný bar s pitím, jídlem, knihami a časopisy. Vlevo na uzavřené vyvýšené plošině je skrze velké zasklené okno vidět do (rozhlasového) Studia č. 2. Nepřetržitě se odtamtud vysílají zprávy „z přední linie demokracie“, přednášky a diskuse. Můžete je – jakož i z jiných zdejších studií – poslouchat ve sluchátkách umístěných vedle baru či vejít dovnitř a usadit se na malé tribunky po stranách.

Vše, co se ve studiích říká, je překládáno do češtiny, angličtiny a němčiny. Po celý čas vévodí všemu dění – nejen ve studiích – hluboký intelektualismus. V divadelních prostředích u nás nevídaný. Silně mi to připomíná workshopy a diskuse na nedávném festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Všude kolem mladí lidé s divnými účesy, barevnými nehty a černými brýlemi, pohroužení do sebe a svých témat. Diskutují spolu, listují v knihách a časopisech, ťukají záhadné šifry do svých smartphonů. Někdo má sluchátka a poslouchá, jiný sleduje tříkanálové video Alexandera Klugeho, jež ve smyčce běží na třech obrazovkách u jedné ze stěn. A k tomu upíjí pivo nebo víno a žmoulá cosi k jídlu.

Potkávám slovenskou výtvarnici Annu Daučíkovou, která zde má přednášku Pokuste se nebýt v opozici. Ptám se jí, co je pro ni revoluce. Fakt nevím. Hodně o tom přemýšlím, hlavně teď, když jsem se připravovala na tuto akci. A opravdu nevím. Na jedné straně je to hrůza a na druhé rozumím tomu, že se revoluce dějí a budou dál dít. Asi to jinak neumíme… A co Luther a Lenin? Oba jsou mi cizí. Luther proto, že jsem ateistka. A protože nejsem bolševička, je mi cizí Lenin. Název akce je pro mě jen záminka zamyslet se nad postoji člověka ve vztahu ke společnosti.

Je-li jediný člověk nesvobodný…

Kolem právě prochází Jakob Ráček, ředitel kulturního programu Goethe-Institutu pro střední a východní Evropu, který celou akci inicioval. V Goethe-Institutu jsme se letos věnovali dvěma výročím – 500 letům německé reformace a 100 letům říjnové revoluce v Rusku. Hledali jsme lokální vazby a zároveň spojení mezi těmi dvěma daty a přišlo nám zajímavé, že k oběma existuje česká prehistorie: v případě reformace Jan Hus a v případě říjnové revoluce vystoupení Lenina v roce 1912 v Praze na konferenci ruské sociálně-demokratické strany, kde rozdělil stranu na bolševiky a menševiky. To bylo pro nás východisko. Přizvali jsme tvůrčí tým, částečně z Německa, částečně z České republiky, a vytvořili společný koncept o tom, že každá revoluce, má-li mít nějaký dosah, musí k tomu mít splněné jisté mediální podmínky. U Luthera to byl knihtisk, u Lenina masmédia – noviny, fotografie, film. Lenin měl dokonce plán založit revoluční rádio, což se mu ale z technických důvodů nepodařilo. Právě proto tady dnes společně s aktivisty z Německa (Rádio Corax) a Česka (Rádio Papuler – Michal Kondernay a Miloš Vojtěchovský) zakládáme první otevřené svobodné pražské rádio – Rádio LutherLenin. Ptáme se: Máme dneska zase takové mediální podmínky, které naplňují možnosti vzniku revoluce? Společnost se dnes hodně hýbe, to je jasné – myslím tím témata umělé inteligence, ekologie, politiky, válek. To jsou kruciální otázky, které zde pokládáme. Možná si současná situace říká o nějakou velkou změnu a otázkou je, zda jí současná média budou nápomocna, jak tomu bylo u Luthera a Lenina.

Jdu se podívat do hlavního sálu, kde sídlí – nahoře nad schody – velké Studio 1, jež je vlastně velkým širokoúhlým jevištěm. Právě zde socioložka a společenská aktivistka Tereza Stöckelová moderuje diskusní program nazvaný Ženy nejdelší revoluce. Jejím hostem je extravagantní muž s černými rty a obočím, s vysoce vyčesanými šedými vlasy, jež mu kolem hlavy vytvářejí obrovskou hřívu (tak trochu jako Robert Smith ze skupiny The Cure), Xabier Arakistain. Zjišťuju, že je to feministický kurátor a kritik, který do Prahy přijel z Madridu. Je přesvědčený feminista, který věří v jedinou smysluplnou revoluci: feministickou. Revoluce šedesátých a sedmdesátých let nebyly dokončené, protože nedosáhly rovnosti pohlaví. Jedině feministická revoluce má dnes smysl. Završí to, co tehdy začalo. Je nezbytná, abychom byli svobodní. Je-li jediný člověk nesvobodný, jsme nesvobodní všichni, říká mi. Luther je mu vzdálený, bližší je mu Lenin. Dal ženám volební právo, první léta po říjnové revoluci se zdála nadějná, tvrdí.

Řítíme se do záhuby

Jdu se podívat do Studia 3, které sídlí v mezipatře mně dosud neznámého schodiště. Je tam právě koncert DJ Lumíra Nykla. Pár lidí sedí na schodech a poslouchá. Zvuková stěna a nekonečný tok rytmů mě v tomto prostoru dlouho neudrží.

Vracím se k baru, kde zrovna stojí Michal Pěchouček s Janem Horákem, dvě hlavní osobnosti Studia Hrdinů. Když nás oslovil Goethe Institut, byla to pro nás velká výzva. Od začátku jsme řešili míru divadelní stylizace, kterou jsme nakonec, věřím, citlivě redukovali tak, aby vyzněly především myšlenky pozvaných hostů. Jako českého kurátora jsme oslovili Zbyňka Baladrána, protože má podobné levicově zaměřené smýšlení jako německý autor konceptu Alexander Klose a je mezinárodně zorientovaný v rámci intelektuální levice napříč obory, říká Horák. Zajímá mě – jako u všech přítomných –, co je pro oba revoluce. Horák po chvíli váhání odpovídá: Nejsem historik ani politolog, takže čistě pocitově. Jedna revoluce mi změnila život. Ta sametová. Z jejího ducha, i když už dávno vyprchal, těžím dodnes. Mám ji v paměti jako dítě a idealismus svého dětského pohledu na to, co všechno tato revoluce změnila, jsem si dodnes nenechal zkazit. Obracím se na Pěchoučka. Vladimíre, víš, co je tragický? Že selhala revoluce Ježíše Krista, kterej byl totální přítel. Všechno se to zvrtlo do naprostý břečky. A mně je to hrozně líto. Teď, v roce 2017, řešíme feminismus a rovnoprávnost, a přitom jsme to měli už před dvěma tisíci lety. Ale naše patriarchální smečka tomu udělala přítrž. Udělali jsme velkou chybu a já nevím, jak ji napravit. Mně se dnes velmi líbilo, co říkal Miloš Horanský – že k pokroku potřebujeme mantinely. Ale ty mantinely nejsou kapitalismus nebo socialismus, ty jsou jinde. Když řekneš socialismus, zní to hrozně. A když řekneš kapitalismus, zní to taky hrozně. Já šanci, Vladimíre, nevidím. Řítíme se do záhuby.

Za okny Studia č. 2 vidím diváky tančit. Jdu dovnitř. Svou rozhlasovou diskotéku tam uvádí zpěvačka a herečka Monika Načeva. Pouští Lou Reeda, Patti Smith a další ikony současných i dávných sametových podzemí. Radši než slovo revoluce mám slovo rebelství. Lidi by měli bejt furt v obraze, co se děje, a furt se proti něčemu bouřit, říká. Dávat najevo, co si myslíme. To je nutné. Když se nechá vládnout jen pár lidí, tak to není dobrý.

Je půlnoc, vycházím nahoru. Ve foyeru bílé múzy pějí song Billyho Joela We didn’t start the fire. My jsme ten oheň nezačali / Vždycky hořel, co se svět točí / My jsme ten oheň nezačali / Ne, my jej nezapálili, ale zkoušíme s ním bojovat. Performerky Anita Krausová a Marie Štípková, které celým dnem diváky provázely, se objímají s Madlou Zelenkovou. Vedle stojí Jan Bárta s Janou Novorytovou, kteří několikrát vystoupili ve Studiu č. 1. Ještě jednou s nimi všemi otevírám téma revoluce, Lenin a Luther. Ochotně odpovídají. Zajímavě, vášnivě, plni zaujetí. Co říkají? Zeptejte se jich někdy sami, já už končím.

Spěchám domů s pocitem, že takové dny a akce mají smysl. Dělají z divadla prostor pro setkání a projevy angažovaných lidí tohoto světa, zaujatých performerů a svobodných občanů, kteří nenechají rýt svou držkou zem.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 14. prosince 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: My jsme ten oheň nezapálili aneb Studio Hrdinů plné slov

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ