Divadelní noviny > Názory – Glosy
My nejsme na Východě
You know, na chalupě mám instinktivní kunu s „memory card“, zasunutou za ušima, kterážto výbava dodává kuně ladnosti a šetří jí čas. Okolo kuny chalupující mohou pak díky kuní výbavě po večerech naslouchat jistému kunímu rázování, jež podobné je jistému rázování kočičímu, dobře známému i mnohým měšťákům, kteří takto instinktivně a po paměti po večerech rázují si to do divadla. Čas utíká však jako voda, v níž čas od času objeví se změna; a kuna je nahraná. Pro měšťáky: kotě, právě přinesené, vyhnuté, postavte na zem a sledujte, co dělá. Nerázuje, že ne? Stojí a očuchává, a kuna podobně, pokud postavíte jí něco nového do cesty.
Takto po léta rázoval jsem si to do Komedie, jak se říká, míněn jest však soubor Pražského komorního divadla, působící v Divadle Komedie v Praze, jenž před časem odtrhl se od ledové pražské kultury a roztál v moři jako kus ledovce, k lítosti mnohých, autora těchto řádků nevyjímaje. S faktem, že teď Komedii zabírá soubor DIVADLO COMPANY.CZ (dle všeho trvají na verzálkách), obeznámen jest i divadelní infant, k jehož uším jistě doneslo se to i s komentářem: a není to OK. Inu, toto verzálkové sdružení mnohým stojí v cestě, na níž byli jako kuny doma.
K očichávání vybral jsem si na první pohled moderní drama rumunské autorky Gianiny Carbunariu. Název: Kebab. Sepsání: 2004… Pražská premiéra proběhla docela nedávno, a tak říkal jsem si, třeba bude plno. V divadle chyběl však divadelní provoz a jeden, když zapomněl, že je kuna, připadal si jako červená krvinka, jež vpluje do nějakého žilního záhybu a opustí ho nepoznamenaná. Lidí poskrovnu (na těch sedadlech, v nichž nábožně naslouchali jsme spílání publiku), ale fandili jsme, to tedy určitě, neb… tohoto souboru jednomu je líto: nebude to také ľahké, drahá, zpíval jsem si spontánně, aniž to vůbec začalo, a když to pak začalo, nápěv zesiloval, neb další, co po pár minutách přišlo mi na mysl, byla filmová scéna, v níž mladý Cimrman dorazí na londýnský patentový úřad, kde dostane se mu fatálního: Teď, teď, teď tu byl. Odtud titulek tohoto sloupku: Kebab by dle všeho měl být „dnešní divadlo“, ale člověku přišlo, že rok 2004 v tomto případě skutečně znamená včera (teď, teď to bylo aktuální), což na této pražské adrese – ubohé verzálky! – nejednoho špeha povede ke srovnávání, z něhož vyjde pak jasná rovnice: Prakomdiv v aktuálnosti vyhrával, a to s texty, které nutně nemusely být napsané po roce 2000, naopak, často byly to texty poměrně staré; přesto zorávaly panenskou mozkovou kůru a dávaly člověku pocit, že z divadla odchází aspoň trochu znejistělý, čili… divadlo jako extáze, „vyhnání z ráje strnulosti“ – ze strnulosti univerzálně-lidské, ale i té kulturně podmíněné. A zde je jádro pudla: dřívější Komedie viděla nás kulturně jinde, ve Střední Evropě, zatímco COMPANY v Komedii rozjíždí dramaturgickou linii „Východní beznaděj“, jejíž součástí je právě Kebab, hra mluvící o pocitech mladých Rumunů v zahraničí (jeden lehce si to domyslí: málo peněz, prostituce, zklamání), a já si při sledování celou dobu říkal: sakra, to nejsou – a to zájmeno je třeba dobře zvolit… moje? naše? – problémy.
„Východ“ jistě je „cool“, a dobře vaří se z něj proto „cool dramatika“, ale my nejsme na Východě. Netrápí nás tolik situace finanční, máme jakés takés možnosti uplatnění. Všechen náš marasmus je trochu jiného ražení (svinská politika, Kocourkov a Hulvátov, jako bylo tomu dle Čapka už v první republice, ale nikoli „Východní beznaděj“) a spolu s krásou (neb jak oddělit marasmus od krásy) plyne k nám povětšinou odjinud: z Reichu a Österreichu, podle mě.
Inu, kuně bylo dobře, a teď hysterčí.
Komentáře k článku: My nejsme na Východě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
