Divadelní noviny > Kritika

Myslel to dobře…

Sexualita, tělo, stát, nacionalismus, příroda a krása. Je možné to všechno vměstnat do jednoho večera a vyhnout se lacinosti? Režisér Jan Mocek to umí. Publiku divadla Alfred ve dvoře naservíroval formálně svěží, obsahově hutný kus alternativního činoherně-pohybového divadla, ve kterém ožívá osud sudetoněmeckého politika a vedoucího mládežnického oddílu Heinze Ruthy a skrze něj pak plejáda těchto témat.

Jméno politika Ruthy není všeobecně známé, takže inscenace Wandervogel může pro neznalé na první pohled vypadat jako divadelní mystifikace ve stylu souboru Handa Gote, neboť si už od začátku hraje se stylizací do jakési performativní přednášky. Absurdita je však vydestilovaná z reálného předobrazu a skutečných událostí. Že Jan Mocek umí s náročnými tématy například ideologie a její interpretace zacházet s lehkostí, ukázal již několikrát. Philipp Schenker, německý herec a performer srostlý s českou alternativní scénou, osciluje mezi postavami průvodce večerem (řekněme rolí lektora) a samotného politika a vychovatele mládeže Heinze Ruthy. Jeho čtyři svěřenci – Václav Němec, Matěj Šumbera, Tomáš Janypka a Arseniy Mikhaylov – jsou zde jako demonstranti pokusu, jako figuríny ve výkladní skříni příběhu, jako těsto, ze kterého je uhnětena hmota performance. Ztělesňují skupinu chlapců, z nichž se Rutha chystá vychovat pravé muže, a zároveň do jejich rolí pronikají i autentické střípky z vlastních životů a individuálních povah. Jsou tedy do jisté míry herci, ale i performery, kteří odhalují sami sebe.

Zprvu se zdá, že hlavním námětem tohoto bezmála dokudramatu bude vznik a rozvoj sudetského mládežnického hnutí a že půjde o politiku. Že morálním problémem, který je v centru zájmu, bude postoj sudetských Němců, jejich manipulovatelnost plynoucí z životní frustrace a také postoj samotného Ruthy, člověka s osobní bolestnou zkušeností první světové války, který se vrací do země, jež dříve patřila „jeho“ lidu a náhle už je vlastí jiného národa. Že se budeme zabývat situací jak mladých lidí, kteří před sebou mají lákavou vidinu jistoty a síly velké říše, tak člověka, který se snad napůl idealisticky, napůl vypočítavě a s chtivostí moci stává obratným manipulátorem, jenž přivede velkému vůdci nové ovečky do stáda.

Ale už v první části, kdy nasloucháme čtení z jeho deníků, vyvstává jiné silné téma týkající se morálky i zákonů tehdejší doby. Je to osobnější rovina životního nastavení člověka, který se možná zprvu ani neorientuje ve svých vlastních pocitech a citech a neumí je pojmenovat. Člověka, jemuž přátelství k druhům přerůstá pod rukama v romantickou lásku, ale bohužel žije v dějinné etapě, která tyto přirozené touhy odsuzuje jako zločin. Z dnešního pohledu již není nic morálně sporného na mužově vztahové orientaci, takže do historie pohlížíme se soucitem, pak ale nastává problematický okamžik, když se dozvídáme, že náš „hrdina“ se pouštěl do milostných dobrodružství bez souhlasu protistrany a provinil se násilím, které bychom nemohli pominout ani my dnes.

A tak tu stojí hned několik kolizí, několik okamžiků, v nichž vystupuje téma etiky a morálky na úrovni jednotlivce i společnosti. Rutha se brání obvinění a licoměrně se snaží na svou obhajobu překroutit slova antické filozofie. Nebo tomu, co říkal, snad opravdu vnitřně věřil? Dnes by nebyl souzen za svou orientaci, ale dozajista by byl souzen za zneužití v bezbrannosti. (Bohužel jsem nečetla knihu Marka Cornwalla, takže nevím, do jaké míry bylo obvinění tehdy postaveno na reálných faktech či zosnované – podle inscenace se však zdá, že výpovědi byly skutečné.) Soustředěním na sexuální skandál je náhle na vedlejší kolej odsouvána skutečnost, že Rutha byl nebezpečný protistátní živel a že bychom na něj mohli pohlížet také jako na zločince politického. Který aspekt tedy řešit dříve? Který dříve hodnotit a vážit jeho důležitost – a lze je vůbec porovnávat? Člověk jako zásadní riziko pro bezpečnost státu versus člověk jako predátor pro své nejbližší okolí – co je důležitější, co je „větší“, co je více hodno pozornosti? Velké pokřivené ideje, nebo pokřivené skutky vyvěrající ale z vnitřního nenaplnění, z horoucích tužeb, jež nemají žádnou přirozenou možnost se projevit? Rutha je v několika aspektech vinen zločinem a byl by jím shledán i dnes – ale sám je zase v jiných ohledech bezbrannou obětí své doby, v okovech zvrácené morálky. Zmítá se v paradoxech a my při sledování jeho osudu spolu s ním.

Pravdou ovšem je, že celá inscenace je humorná a odlehčená a že vážné úvahy o vině, zločinu a jeho příčinách přicházejí až s notným odstupem od zhlédnutí. Právě proto, že celý kus je postaven na svérázném vtipu a zároveň atakuje komfortní zónu diváků i performerů. Ti vstupují na scénu oděni jako němečtí turisté přelomu 19. a 20. století, ale sami si na ní nejprve musí postavit les z uschlých stromků a vycpaného ptactva. To vše pod dohledem Schenkera v tělocvikářském úboru. Wandervögel sind wir, zapějí mužně a my se dozvídáme o historii mládežnického hnutí, jehož výkvět se na jevišti nachází. Proč vzniklo, proč chtěli mladí lidé žít v harmonii s přírodou jako ptáci (možná analogie k dnešní nejmladší generaci, však ona se historie ráda opakuje). Předpokládám, že vypadávání jednoho ze stromků ze stojanu nebylo součástí inscenace, ale jen roztomilé narušení jejího průběhu… Náš lektor se zaujetím vypráví o mládí Heinze Ruthy. Budoucí politik ve svém deníku volá po spřízněném srdci po boku… Stává se anarchistou a pacifistou, demonstrantem odhodlaným i k atentátu… Jsme jako studenti na přednášce, když do stylizované performance lecture vstoupí zcizení. Herci-performeři jsou – jistě hraně, ale na pohled autenticky – konfrontováni se svými vlastními kořeny. Pootevírají svá nitra. A stejný postup se opakuje v každém obraze.

Rutha se stará o chlapce, aby z nich vyrostli silní muži – to je výzva pro lídra, výchova mužů –, chce je zocelit, a tak je nechá spolu zápasit. Instrukce podávané neodolatelnou češtinou se silným německým akcentem vyvolávají smích. Pro jistotu je vychovatel vybaven megafonem. Polovina performerů po souboji v řeckořímském stylu zůstává na jevišti nahá a brzy se i druzí vysvlečou (v tom cítím rukopis Jara Viňarského, který se podílel na pohybovém uchopení akcí). Nastává rétorické cvičení v autentickém proslovu před pomyslným mítinkem sudetoněmecké strany. Je to snad zábavné, ale také z toho mrazí. A zase zcizení otázkou na tělo, co je v životě pro člověka nejdůležitější – a zda se toho vzdá jako nejvyšší oběti. Nakonec je však jako obětní beránek poražena a rozřezána toliko kytara…

Napětí vrcholí společným čtením Platonova Faidra, tedy Dialogu o kráse, v Ruthově domě, tam už není žádných pochyb o tom, že nad mužem získává navrch jeho přirozenost a jeho touhy. Byť se je stále snaží zaobalit do vznešeného učení, možná i sám před sebou. Po předčítání následuje další zcizovací kolečko, tentokrát osobních příběhů o nenaplněných láskách, ve kterém se poznají jistě muži i ženy v publiku bez rozdílu. Filozofie se nám vzdaluje, zato vyvěrají rozporuplné pocity z vlastních vzpomínek. Jeviště se postupně halí do tmy, kterou začnou prosvěcovat výbojky, a učitel zůstává s posledním ze svých studentů… A pak už rychle spějeme k obžalobám, svědectvím a pokrytecké obhajobě, jenže Rutha vzbuzuje ve své marné snaze spíše lítost. Je sám. Volá po společnosti ostatních, hledá „své“ chlapce, ale nikdo neodpovídá. „Myslel to dobře.“ Ale nějak to nevyšlo… Těch, co to myslí dobře, je bohužel stále více i v dnešní době.

Alfred ve dvoře, Praha – Jan Mocek: Wandervogel. Koncept, scénografie a režie Jan Mocek, vytvořeno ve spolupráci, hrají Tomáš Janypka, Philipp Schenker, Matěj Šumbera, Arseniy Mikhaylov, Václav Němec, hudba Matouš Hekela, zvuk, světlo Ondřej Růžička, dramaturgická spolupráce Sodja Lotker, pohybová spolupráce Jaro Viňarský, poděkování Mark Cornwall, Jan Hofman, Lucia Škandíková. Premiéra 28. listopadu 2024.

• Autor: Lucie Kocourková
• Publikováno: 9. prosince 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Myslel to dobře…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ