Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Mýtus snese všechno

    Mýtus je vyprávění zachycující lidskou zkušenost v podobě příběhu. Způsob, jakým jeho základní kostru předáme, může měnit jeho význam. Mění ho i společenský, historický a politický rámec, v němž jej vyprávíme, a postoj, který k příběhu zaujímáme. Mýtus není jen kódovaná zpráva o něčem dávném – je to stejně silně velmi současná zpráva o vypravěči a komunitě, jíž tuto zprávu sděluje. Jedna základní fabule se mění ve spoustu syžetů a vztahových konstelací a my ji jako vypravěči stále naplňujeme novými obsahy. Roland Barthes proto říká, že mýtus snese vše. Co snese v Divadle X10?

    Herci vstupují do různých rolí, promlouvají za Odyssea, Achillea, Fíloktéta, Pénelopu, Neoptolema, Hérakla a sbor vojáků. Zleva Václav Marhold, Lucie Roznětínská a Antonie Rašilovová FOTO PATRIK BORECKÝ

    Zaprvé vyprávění: inscenace Filoktétés. Last minute v režii Ondřeje Štefaňáka je především proud řeči. Šest herců (Antonie Rašilovová, Lucie Roznětínská, Jan Bárta, Vojtěch Hrabák, Hynek Chmelař, Václav Marhold) vstupuje do různých rolí a vystupuje z nich, promlouvá za Odyssea, Achillea, Fíloktéta (volím zápis jména reflektující faktickou délku samohlásek v řečtině), Pénelopu, Neoptolema, Hérakla a sbor vojáků. Mluvčí vyprávějí příběh z různých úhlů pohledu: Achilleův syn Neoptolemos má za úkol přemluvit Fíloktéta, aby znovu nastoupil do lodi plavící se k Tróji, protože bez něj a hlavně bez jeho neomylného luku ji nelze nikdy pokořit.

    Zadruhé fragmentarizaci zápletky: Ondřej Novotný, autor dramatické adaptace Sofoklova stejnojmenného dramatu, rozkládá syžet na jednotlivá mytémata, tedy základní stavební prvky zdrojového mýtu. Jsou to pro něj problém (válečného) hrdinství, hledání identity, vztah otce a syna jako metonymie mezigeneračních vazeb a hodnotových střetů. Stopuje je v historických souvislostech a paralelách: je typické, že jeden jev bývá popsán více mýty. Pokouší se podchytit Neoptolemův problém, jak přesvědčit Fíloktéta, aby přistoupil k těm bojovníkům, kteří jej před léty zradili. Jak má ve Fíloktétovi vzbudit důvěru k těm, kdo jej vysadili na pustém ostrově, protože nemohli snést zápach z jeho hnisající rány na noze a jeho sténání v bolestech?

    Zatřetí množství digresí: každý mýtus skýtá možnost asociovat jej s dalšími mýty a proplétat se tak houštinami variant a hledisek, jak propojit jednotlivé aktéry – provázat je raději místem, kde se jejich příběhy protnuly? Nebo rodovým propojením? Má být spojnicí božský zásah? A tak Fíloktétés představuje hlavně kulminační bod sporu mezi Řeky a Trójany: jeho příchod rozpoutává poslední dějství zkázy Tróje. A právě proto se jako digrese objevují příběhy Achilleova a Odysseova odchodu do války nebo smrt významných hrdinů od Tróje.

    Začtvrté oscilaci mezi časovými rovinami: mýtus není historický – existují jednak varianty, jež si (nejen) chronologicky protiřečí, jednak mýtus popisuje základní lidské zkušenosti, pravidla a zvyky. Vypravěč jej sdílí proto, aby popsal současnost a vřadil ji do zkušenosti komunity. V inscenaci se také střetávají časové roviny: minulá zkáza Tróje se stává vyprávěním o současné válečné zkušenosti. Ve filmových dotáčkách vyprávějí bezejmenné postavy, jež si diváci identifikují jako své současníky, o pocitu ohrožení a nebezpečí, o nepochopitelné úzkosti z blížícího se konce.

    Zapáté nepsychologizující herectví: mýtus je metaznak, označuje celý klastr situací, vztahů a lidských zkušeností. Není to subjektivní vyprávění. Herce režisér nevede k prožitku svých přijímaných rolí, ale volí styl odvozený z commedie dell’arte, z jeho komediantské tradice. Účinkující se však tohoto řešení nedrží důsledně (což by asi začalo nudit), mnohdy ale herectví jakýkoli styl postrádá a samovolně upadá do klišé psychologického realismu (například scény Fíloktétova utrpení).

    Fíloktéta sice vysadili nejspíš na ostrově Lémnos, jeho situace vyloučení z lidské komunity a izolace od společnosti je však univerzální lidskou obavou a krizí, kterou tak či onak mnozí zažili a zažívají. Na prázdném jevišti děleném závěsy z bílých třásní, na které byly promítány filmové záběry, sledovalo publikum v některých okamžicích možná až příliš rozvleklé vyprávění o zkušenostech války, hledání místa ve světě a své identity nebo o obavě z blízkého konce lidské komunity ohrožované mnoha krizemi. Fíloktétés by si zasloužil více dramaturgických zásahů, aby skutečně sloužil jako mýtus, který pojmenovává jedním příběhem více situací. V této mnohdy až příliš opulentní a digresivní podobě je leckdy bylo nemožné pojmenovat dostatečně pregnantně. Doufám, že se tohoto vyprávění v budoucnu ještě někdo ujme a poví jej znova. Už z podstaty mýtu to bude povídání trochu jinak.

    Divadlo X10, Praha – Ondřej Novotný: Filoktétés. Last minute. Podle Sofoklovy hry Filoktétés. Scéna a režie Ondřej Štefaňák, dramaturgie Lenka Havlíková, Ondřej Novotný, kostýmy Matilda Tlolková, hudba Kryštof Blabla a citace. Premiéra 22. března 2024 (psáno z reprízy 26. března).


    Komentáře k článku: Mýtus snese všechno

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,