Na cestě k identitě pantomimy aneb Pět let Mime Festu
Začátkem listopadu skončil pátý ročník festivalu Mime Fest, jenž se koná v Poličce a od roku 2014 také v Praze. Letos nabídl například vystoupení známého belgického klaunského dua Okidok nebo exotickou čínskou operu. Za ta léta však přivezl do Česka více známých zahraničních souborů a neopomíjel ani české umělce a tvůrce z nejmladší generace.
Nonverbální klaunerie Slips Inside belgického dua Okidok FOTO LEO MAUGER
Běžnému divákovi se při vyslovení slova pantomima vybaví snad jen marceauovské etudy a představení Ladislava Fialky. Prvky tohoto umění se ovšem objevují v tanci, novém cirkusu, fyzickém i loutkovém divadle, opeře i klaunerii. Co všechno je tedy ještě pantomima? A zaslouží si vůbec vlastní festival? Odpovědi může nabídnout právě Mime Fest, pokud se podíváme na jeho vývoj v plné šíři.
Iniciátorem myšlenky založení festivalu byl letos zesnulý Boris Hybner. Ten se jako zástupce starší generace mimů přehlídky několikrát zúčastnil a jeho jméno dodalo projektu v jeho počátcích kredit. Šéfem festivalu je Hybnerův žák Radim Vizváry. Tento rodák z Poličky, mim a režisér působil v té době již několik let také jako pedagog a na prvním ročníku prezentoval ve velké míře inscenace, které vytvořil se studenty katedry pantomimy pražské HAMU. Vizváry se totiž kromě známějších projektů, ve kterých vystupuje jako performer fyzického divadla (naposledy např. Lessons of Touch), zaměřuje také na klasickou techniku pantomimy, a tu se snaží inovovat, ať už inspirací v tanci butó (zejména v cyklu Dark Trilogy), anebo experimentováním s jazykem imaginárního mimu jako v inscenaci Kluci z pixly. Nutnost dialogu mezi pohybovými divadelními směry vnímá i jako dramaturg Mime Festu, kde se kromě mimů pravidelně objevují také klauni a novocirkusoví artisté. V Praze i v Poličce se představil třeba drastický Red Bastard z USA, který svou buffonerií, jež hraničila s psychoterapií, vyvrátil klasické představy o postavě klauna.
Festival první dva roky probíhal pouze v Poličce, kde si vychoval oddané publikum. Třetím rokem ho mohli sledovat také pražští diváci v Paláci Akropolis. Praha má samozřejmě otrlejší publikum a tradiční formy zde nejsou tolik uváděny. Klíčový je však především dialog, který probíhá ve východočeském městečku. Na jeden zářijový týden sem přijíždějí umělci, studenti, novináři i teatrologové a tráví spolu celé dny v Divadelním klubu Tylova domu. Diskuse nemusí být formální, aby udržovaly obor naživu, a účastníci z řady zemí (letos patnácti) se mohou vzájemně inspirovat a reflektovat práci ostatních.
Radim Vizváry v pantomimické básni Pantomissimo na housle FOTO RADIM HROMÁDKO
Ale vraťme se k otázce, zda je v dnešní době možné udělat festival věnovaný pouze pantomimě. Odpověď zní ano, ale vyžaduje to přesahy a konfrontace. Je také potřeba nezapomínat na neustálý vývoj. Letos taková byla např. nonverbální klaunerie Slips Inside dua Okidok. Všechny „naschvály“ a komunikace protagonistů jsou gestické, přitom komické akrobatické akce provádějí jakoby mimoděk. Nejde ani tak o cirkus, ale o divadelní projev, jehož jazyk je pantomimický. Podobně tomu bylo v čínské opeře Pivoňkový pavilon skupiny Northern Kunqu Opera Theatre – je zde sice významná hudební složka, ale pohybová část je plná fixovaných symbolů a znaků, které vytvářejí plnohodnotný tělesný a vizuální jazyk.
Vidíme-li tyto inscenace na festivalu pantomimy, znamená to, že ji dnes můžeme vnímat jako soubor tělesných jazyků a takto může bavit, být aktuální a obstát i ve srovnání s moderním či postmoderním divadlem. Pantomima není mrtvá, jak se občas traduje. Dokládá to i pět ročníků Mime Festu.
Komentáře k článku: Na cestě k identitě pantomimy aneb Pět let Mime Festu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
