Na hranicích divnosti (No. 2)
Druhý večerní program Nultého bodu zavedl diváky do prostoru DUP 39 na představení Tamura, projekt Terezy Bartůňkové a Jana Čtvrtníka experimentující s obrazem a zvukem.
Tato performance loni zahajovala jubilejní ročník festivalu …příští vlna/next wave…, tehdy ještě v Alfredovi ve dvoře. Nyní ji mladí tvůrci přenesli do většího, rozlehlejšího prostoru Divadla X10. Tamura je spoluprací týmu pěti lidí, kombinuje živou animaci pomocí dvou meotarů s živě vyráběnými zvuky.
Hlavním hrdina Tamura, jehož tvář jen sem tam zahlédneme v dřevořezovém provedení na plátně, je – jak se zdá – poslední člověk na planetě Zemi, která míří ke zkáze. Tamurova poslední cesta. Pod nohama sopečný štěrk, do zad se opírající žhnoucí slunce. Zvukovou kulisu tvoří jen jeho vlastní, plytký dech, přehlušovaný nepravidelnými výbuchy někde v dálce. Kam až oko dohlédne, rozkládá se krajina spalovaná slunečním žárem a ohni, pořád hořícími na planinách. Všudypřítomný dusivý kouř. Bezmoc a zoufalství. A zatímco voják Tamura umírá někde mezi válečným konfliktem a ekologickou katastrofou, dostává divák prostor pro meditaci a imaginaci, stejně jako pro uvědomění blížící se apokalypsy… Zdá se tedy, že příběh je zcela konkrétní. Nicméně prostor pro imaginaci diváka se může otevřít mnoha směry. Je velmi snadné představit si tuto cestu jako symbolické putování životem jednotlivce, ale i jako osud Země samotné. Strastiplné putování, na jehož konci neodbytně číhá definitiva. Konec… výbuch, který za téměř nesnesitelného zvuku pohltí vše.
V každém případě jde o zajímavou podívanou na pomezí žánrů, v níž je technická stránka stejně důležitá jako ta tematická. Na rozdíl od komornějšího prostoru v Alfredovi ve dvoře, kde bylo realizátorům více vidět „pod prsty“, a to jak do animační laboratoře dvou žen – Terezy Bartůňkové a Nataši Mikulové, tak do zvukové dílny tří mužů – Jana Čtvrtníka, Jana Nedbala a Michal Bednáře. V rozlehlém podzemním prostoru DUP 39 jsou tvůrci od diváků vzdálení, navíc ponořeni ve tmě, kde se dají jednotlivci spíše tušit. Takže divákovi patrně uniknou detaily, „jak se to dělá“, ale o to více prostoru je otevřeno příběhu samotnému a jeho atmosféře.
I když nezbytnými pomocníky jsou počítače, mnohé z toho, co vidíme a slyšíme, je vyráběno ručně. To se týká jak kouzlení s vizuálními artefakty (např. objevování se a mizení postavy Tamury na pozadí krajiny, akční scéna střetu s vlkem, halucinační vidiny, proměna negativu v pozitiv a obráceně, repetitivní objevování a mizení podobných motivů, a závěrečná apokalyptická vize výbuchu slunce), tak se zvukovými. Minimalistická orientálně znějící elektronická hudba je hojně prokládána, někdy přímo nahrazována zvuky, které jsou před diváky fyzicky „vyráběny“ performery – vzdechy, zrychlené a zpomalené dýchání, kroky a skoky na různém povrchu, zvuk vody). Přirozené zvuky se mísí s vesmírnými echy, která vznikají kombinací počítačové techniky s využitím rozmanitých neidentifikovatelných nástrojů. To vše dohromady vytváří sugestivní atmosféru stísněnosti a pocit nepatrnosti člověka v obrovském nevypočitatelném vesmíru.
Tereza Bartůňková, Jan Čtvrtník a kol.: Tamura. Koncept a režie: Tereza Bartůňková, Jan Čtvrtník a kol., scénografie, komiks, obrazový koncept: Tereza Bartůňková, komiks: Tereza Bartůňková, Lucie Lučanská, zvukový koncept: Jan Čtvrtník, hudba a sound design: Jan Nedbal, Jan Čtvrtník, technická spolupráce: Šimon Janíček, Jan Kalivoda, produkce: Anna Hořejší. Účinkují: Tereza Bartůňková, Michal Bednář, Jan Čtvrtník, Nataša Mikulová, Jan Nedbal. Premiéra 18. 9. 2018. Psáno z festivalového uvedení 16. 7. 2019 v Divadle X10, Praha.
///
///
Více o projektu Tamura na i-DN:
…
Více o festivalu Nultý bod na i-DN:
…
Komentáře k článku: Na hranicích divnosti (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)