Na hřbitově domov můj
Na Olšanských hřbitovech bytuje parta houmlesáků. Obstarožní, kdysi půvabná Eva (Zdena Hadrbolcová), zkrachovalý „intelektuál“ Erich (Jiří Ornest) a dva mladší lůzři těchto dnů – Eda (Pavel Liška) a Emil (Leoš Noha) se zraněnou, hnijící dolní končetinou, která se dle vzoru „Čechovovy pušky“ posléze postará o jedinou opravdu brutální dramatickou situaci v novince Jiřího Pokorného Domov můj, kterou uvádí Divadlo Na zábradlí.
Ivan Lupták a Jiří Ornest v hřbitovní scéně inscenace Domov můj FOTO IGOR CHMELA
Ti čtyři bezdomovci nemají ani na krabicové víno, vedou smutné řeči o svém trpkém osudu a je jim hrozná zima. Ve vyprávění a částečně inscenovaných sekvencích sledujeme jejich neradostnou cestu životem, při níž není jasné, co je minulost, co přítomnost, co je skutečnost, a co je fikce. Dozvídáme se například o Erichově vloupačce na benzínce, pozorujeme jejich marný pokus „oháknout se“ v módním obchodě a nakonec se s nimi – s pomocí deus ex machina – ocitáme v Hiltonu, kde se naši „antihrdinové“ vydávají za zbohatlíky, kteří vydělali spoustu peněz v Argentině.
Hotelový pobyt těchto vykořeněných existencí je jádrem Pokorného hry. Kontrast mezi luxusem a buranstvím, nepatřičné chování společensky nepřizpůsobivých, konfrontované s perfekcionalismem hotelové manažerky, která se ale ukáže stejně „sprostá“ jako její klienti, a nakonec i ta brutálně uříznutá noha slouží autorovi k sondě do života současné „nóbl“ i „suterénní“ společnosti. Konec dobrodružství našich houmlesáků je očekávaný: znovu se ocitnou na hřbitově a autor tu situaci metafyzicky povyšuje: z hotelové manažerky (Natálie Řehořová) je najednou anděl – anděl smrti.
Pokorný nenapsal sociologickou studii o soudobém stavu české společnosti v jejím nejvyšším patře a kontrastně i v jejím podzemí, je to divadelní text, který nutně musí pracovat se zjednodušením a „básnickou“ zkratkou. Jeho zásadním problémem je ale lineárnost, situace jdou jakoby po pořádku jedna za druhou, vše je přehledné a očekávané a ani „šokující“ vulgární výrazivo, jež svým postavám autor předepsal, textu na dramatické poutavosti nepřidá. Proč se v Pokorného hře skoro pořád mluví o šukání, je záhadou – průběhu děje a charakterizaci postav to nijak neslouží – jde o sexuální komplex autora? Bůh suď. Otrocká posloupnost „vyprávění“ a jeho v podstatě nevzrušivý „čas“ bez dramatických momentů a nosných konfliktů mě málem přiměl k tomu, abych o přestávce divadlo opustil. Už proto, že ta „nekonečná“ nuda trvala málem dvě hodiny. Naštěstí v druhé, krátké (asi třicetiminutové) půlce došlo ke zvratu. Erich bilancuje svůj život a jeho monolog se dotýká zásadních existenciálních otázek lidského údělu: Anděl smrti stojí přede mnou, šel jsem mu dokonce naproti až sem, a on nic. Jen potměšile čeká. Je líný. Nechává mě tu kvůli tomu, abych ještě více trpěl a on byl za slavného, za vykupitele, a nikoliv za toho hajzla, který bere nemocné děti, lidi při katastrofách, čeká na nejslabší a odebírá je od stáda. Proč se nedá usnout s přáním být mrtvý a ráno se jednoduše neprobudit?
Pokorný se ovšem nehodlal vzdát pověsti divadelního „skandalisty“ a étos své hry „postmoderně“ shodit. Ve finále všichni unisono zvolají: Jsme v prdeli a spíš zahuhlají, než zapějí naši státní hymnu. Opravdu to musí být?
Skoro se divím režiséru Davidu Czesanymu, že tenhle banální, prvoplánový závěr z inscenace „nevyškrtl“. S jednoduchým textem jinak zacházel na jevišti vynalézavě, inscenuje ho v kafkovském příšeří, chvílemi skoro jako rozhlasovou hru, kdy slyšíme jen slova textu a dění na scéně si spíš musíme představovat, než že bychom jej viděli, textem předepsaná krutost je zpodobňována metaforicky, velký prostor je poskytnut hercům, především Jiřímu Ornestovi a Zdeně Hadrbolcové, kteří svým rolím vtiskli i kus vlastní osobnosti, tedy autenticitu a pravdivost.
Divadlo Na zábradlí – Jiří Pokorný: Domov můj. Režie David Czesany, scéna Petr B. Novák, kostýmy Kateřina Štefková. Česká premiéra 21. října 2011.
Komentáře k článku: Na hřbitově domov můj
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
