Na hřbitově živých
Tento text směřuju především ke všem knihomolům, kteří stejně jako já s fanatickou láskou vdechují vůně svých oblíbených knihkupectví, nebo ještě lépe svých antikvariátů, těch pevných bodů na mapě města, kde se vyplatí na chvíli zastavit, ať už jde člověk kamkoli. Kouzlo hrabání v regálech a krabicích knih jsem objevil už v pubertě a přesně od stejné doby se pravidelně odměňuju návštěvami všech podobných míst. Kniha je fantastický objekt s dnes již archaickou formou a nezaměnitelným nádechem minulosti, přesto se naštěstí lidstvu při zběsilém běhu skrz čas stále daří držet ji v podpaží. Fascinuje mě, jak je kniha tvárný a proměnlivý médium, i jak lze s pomocí velmi drobných změn dosáhnout něčeho tak pomíjivého, jako je momentální modernost. Protože technologie tisku, druh papíru, sazba a typografie, varianta přebalu i vazby, formát, vůně i smrad, to všechno nevyhnutelně ukotvuje knihu ve své době a ve svém regionu, nemluvě o obsahu, který všechny tyto formy kódují do sebe, obalují ho svým materiálem, podobně jako duši tělo. Přes veškeré nadšení z beletrie všech žánrů, z poezie i literatury faktu, nade vše jsem vždy řadil obrazové publikace, především tedy umění, architekturu a fotografii. V každém z antikvariátů jsem dobře věděl, kde se daná sekce nachází, sledoval jsem přírůstky a postupně zjišťoval, co přibližně patří k tomu nejprůměrnějšímu vybavení domácích knihoven a co lze naopak považovat za výjimečnej kousek. Knihy lze číst, konzumovat a následně sbírat podle mnoha principů. Já si je rozděluju podle autorů textů, ilustrací, případně grafického designu. Ono totiž projít takový celý chaos antikvariátu od umění přes odbornou literaturu, sci-fi, detektivky, filosofii, poezii, divadlo až k pragensiím, k tomu časopisy, fotografie, někde ještě desky, grafiky, plakáty a obrazy, to chce svůj čas. Člověk je ale okamžitě odměňován černejma rukama a několika taškama žhavýho materiálu. Materiálu, který ostatní už považovali za mrtvej a zbytečnej, či který nedej Bože skutečně pochází ze studený rakve nějakýho nebožtíka. Protože tak to taky často bývá. Rodiny prodávaj celý sbírky po svých zesnulých, vyklízej skříně od šatů a police od knih. Někde zemře fanatik děd nebo otec, křeček podobný nám, kterých se primárně týká tento text, zkrátka ten, co celý život neúnavně snášel potisklej materiál do doupěte, rovnal informace do přihrádek a listoval stránkama papíru svejma předsmrtnejma prackama. Svým koncem se i s konečnou platností vzdává své moci nad pracně vytvořenou kolekcí. Tím, jak bouchne jeho tělo o podlahu bytu, začnou knihy v policích s vyděšeným výrazem přešlapovat jak slepice v kurníku, protože moment, kdy je mladý lišky chytnou za nohy a odnesou na trh, se nezadržitelně blíží.
Miluju chodit na trh a prohlížet slepice, ty nejlepší kusy odnášet domů a nechat je snášet vajíčka, který jím ke snídani, buď na hniličku, nebo natvrdo. A to bez přílišné nostalgie po oněch mrtvých, jejichž duše byly sestaveny z oněch knih jako domy z cihel. Netrápím se ani tím, že někdo musel prodat svou kolekci knih o architektuře, protože ji už doma nechtěl, nebo neměl peníze na nájem. I já jednou umřu, zchudnu, nebo mě ty nasyslený police knih začnou srát, a pak i ony vyletěj oknem jak hejno vystrašenejch netopýrů. Podléhají životním cyklům stejně jako všechny lidské bytosti. Jsou totiž jejich abstraktním, byť kupodivu přesným odrazem v zrcadle, zhmotněním toho nejlepšího, co v nás je, a zároveň archou našich duší, tak zoufale smrtelných. Antikvariát je hřbitov. Stavte se za svými mrtvými, je to totiž naprosto skvělej hřbitov plnej života a novejch příležitostí.
Komentáře k článku: Na hřbitově živých
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
