Na hrubý pytel hrubá záplata
Na začátku byl – do češtiny dosud nepřeložený – komiks La Mort de Staline Francouzů Fabiena Nuryho (libreto) a Thierryho Robina (kresba), který vyšel ve dvou knihách v letech 2010 a 2012. Následoval film The Death of Stalin (2017) britského režiséra Armanda Iannucciho, u nás promítaný pod názvem Ztratili jsme Stalina. A pod týmž názvem přibyla do repertoáru Dejvického divadla adaptace, kterou napsal slovenský dramatik a spisovatel Daniel Majling, jenž s populární scénou nespolupracuje poprvé (viz Vzkříšení či Vina?). Stejně jako režisér inscenace Michal Vajdička.
Tomáš Jeřábek (Berija) a Lukáš Příkazký (Malenkov) FOTO ALENA HRBKOVÁ
Píše se březen 1953, Kreml, vrcholní sovětští soudruzi. Za dveřmi Stalinovy pracovny, do níž jako diváci nevidíme, se ozvou rány padajících věcí. A také těla, jak se vyjeví záhy. Vůdce byl stižen smrtelným záchvatem. Nastává boj o nástupnictví. Známá historická situace, kterou komiks a film posunuly do divoké i mrazivé grotesky. V Dejvicích z toho zbyla groteska bez dalšího, či přesněji fraška.
Zejména první polovina je pojatá ve velmi lidovém stylu, podle všech zajetých stereotypů o nejvýše postavených komunistech – fyzicky příšerní, uřvaní, alkoholici. Posléze dojde i na pšouk či nejolezlejší představy o homosexualitě, která je dána tajemníku Malenkovovi (Lukáš Příkazký). U Stalinovy dcery Světlany (Klára Melíšková) není zprvu zjevné, zda působí jako smyslů zpola zbavená kvůli opilosti nebo ze žalu, nicméně pozdější scéna s mladým, na rozkaz Beriji svlečeným strážným (František Beleš), jenž by se musel stát, pokud by Světlana chtěla, jejím milencem, je jedním z mála trefených míst inscenace. Jaroslav Plesl coby Chruščov sice předvádí herecky technicky perfektní kreace, ale je to bohužel nuancovanost ve službách pochybného celku. Jedině Berija v podání Tomáše Jeřábka je postavou nejednoznačnou, po většinu času nepříliš karikovanou, více tragickou než komickou, která v zájmu mocenských šachů verbálně otočí a hlásá potřebu reforem. Jen do počtu se mezi figurami vyskytují bolševici Kaganovič (Martin Suchánek) a Mikojan (Otakar Košťál), kteří během večera samostatně nepromluví a pohybují se po jevišti ochotnicky toporně (na představení, které jsem viděl, ani nebyli na děkovačce).
Těžko říct, proč dramaturgická volba padla na tento kus. Chce to snad být varování smíchem před současnou politikou Kremlu? Tomu by napovídalo několik Vajdičkových nepřesvědčivých vět v programu. Po Stalinově smrti to chvíli vypadalo, že se může Rusko vzpamatovat, vysvobodit se z krutovlády autoritativního režimu a přiblížit se aspoň o kousek k demokracii, píše režisér s tím, že zakrátko to opět nešlo bez násilí, manipulace a obětí. Takže se nic nezměnilo? Nikoli: teror v SSSR už nenabyl stalinských rozměrů. A Berijovy řeči o odsouzení zločinů a propuštění politických vězňů byly jen prostředkem boje na život a na smrt uvnitř politické věrchušky, nikoli nadějí na demokratizaci. Doufejme, že po odchodu současného pána Kremlu tento boj Rusko znovu neprohraje, končí neslaně nemastně Vajdička.
Dramaturgické načasování a provedení Grotesky z Kremlu, jak zní podtitul, je prostě divné. Kope se tu do mrtvol, o nichž se chce nejspíš říct, že až tak úplně mrtvolami nejsou, jenže hrůznost jejich „ducha“, jenž určitou měrou skutečně dosud prostupuje ruskou společností, rozmlžuje humor, který z kusu dělá neškodnou zábavu. Na ty směšné a hysterické strejdy (vyjma Jeřábkova Beriji) se dá zapomenout pár desítek metrů od východu z divadla.
Dejvické divadlo, Praha – Fabien Nury, Thierry Robin: Ztratili jsme Stalina. Groteska z Kremlu. Režie Michal Vajdička, divadelní adaptace Daniel Majling, dramaturgie Eva Suková, Daniel Majling, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Novinski. Premiéra 3. března 2024 (psáno z reprízy 15. března).
Komentáře k článku: Na hrubý pytel hrubá záplata
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
