Na jakékoliv představení do Pražského komorního!

Pražské komorní divadlo vytvořilo v prostoru Divadla Komedie – po úspěšném působení tandemu Dočekal a Nebeský tamtéž – už nepřehlédnutelnou kapitolu v dějinách českého divadla. Ambiciózní tvůrci Dušan Pařízek a David Jařab servírují publiku repertoár snad ještě náročnější než jejich předchůdci (Jan Nebeský ostatně s Jařabem a Pařízkem občas spolupracuje) a po „porodních bolestech“ se jejich inscenace staly nejen zárukou kvality, ale i zvýšeného diváckého zájmu. Při odvážném uměleckém riskování mají některé projekty pochopitelně kratší životnost, jiné však několikaletou. Pražské publikum se mělo možnost seznámit – v kvalitní interpretaci – s významnými rakouskými autory Thomasem Bernhardem (U cesty, Světanápravce, dramatizace prózy Staří mistři), Robertem Musilem (Zmatky chovance Törlesse, Snílci), Wernerem Schwabem (Lidumor, Antiklimax, Nadváha, nedůležité: neforemnost) či nositelkou Nobelovy cenu za literaturu Elfriede Jelinekovou (Klára S., Sportštyk). Došlo i na významné české autory (dramatizace próz Ladislava Klímy, Jaroslava Havlíčka, Egona Hostovského, Josefa Škvoreckého). Ke slovu zde přicházejí i divadelní podoby děl představitelů pražské německé literatury (Kafka, Urzidil), není opomíjeno ani soudobé drama německé či domácí – to často z původních zdrojů, z textů vznikajících přímo pro soubor PKD (hry Egona Tobiáše či Davida Jařaba). Pouhý výčet objevné a v žádném případě s diváckým ohlasem nekoketující dramaturgie by vydal na celou zprávu, osvětově-vzdělávací funkce souboru ve vztahu k mladému publiku (které tvoří podstatou část fanoušků) je neopominutelná. Náročnými úkoly rostou tvůrci inscenací i jejich interpreti, o čemž svědčí účast na mnoha festivalech i řada ocenění. Připomenu alespoň ta herecká. Daniela Kolářová za hlavní ženský part v Bernhardově hře U cesty (režie Arnošt Goldflam), Martin Finger jako Josef K. ve „vlajkové lodi“ zdejšího repertoáru, Pařízkově adaptaci Kafkova Procesu, a Martin Pechlát za ztvárnění Josefa Goebbelse v Pařízkově inscenaci Goebbels/ Baarová získali ceny za herecké výkony v radokovské anketě. Tvůrci Pražského komorního divadla rozhodně neukolébávají své diváky líbivým repertoárem, nevyhýbají se totiž tématům, která mohou být přijata i kontroverzně („muslimská“ hra Černé panny). Vědí, co to je politické divadlo, zároveň je charakterizuje úcta ke klasickým, ověřeným hodnotám (spíš v literární než divadelní podobě). Jejich inscenace se vyznačují naléhavostí, estetickým minimalismem a autenticitou (jí tu a tam padne za oběť srozumitelná dikce protagonistů). Pokoušejí se chladný, ne příliš útulný interiér divadla dynamizovat scénografickými prostředky (část inscenací se hraje i s diváky na pódiu, v Utrpení knížete Sternenhocha jsou diváci a herci umístěni „v opačném gardu“, při Petrolejových lampách vbíhá molo doprostřed mezi publikum). U žádného jiného divadelního souboru s poměrně vysokým počtem repríz mě nemrzí nezhlédnutí nějakého titulu tak jako v případě Pražského komorního divadla (musím ten jeden brzy dohnat). Vždycky se před premiérou těším na zdejší dámské hvězdy Gabrielu Míčovou a Ivanku Uhlířovou, ale i na ostatní dámy a pány, v souboru působící či s ním spolupracující.

Rozpoznatelný styl zdejších inscenací odvisí od toho, že ve velké většině je vytvářejí Jařab s Pařízkem, nevyhýbají se však spolupráci s jinými režiséry (již zmiňovaný Jan Nebeský, Arnošt Goldflam, Ján Šimko, Katharina Schmitt, v poslední době začíná režírovat též zdejší kostýmní výtvarnice Kamila Polívková). Kdo není nutně naladěn na povzbuzení tzv. dobrou zábavou, může se zvědavostí a prospěchem vyrazit na jakékoliv představení v Divadle Komedie.