Divadelní noviny > Kontext

Na letním soustředění

aneb Pokus o revitalizaci Starců na chmelu

Od dob Starců na chmelu (1964) natočili čeští filmaři několik úspěšných muzikálů, žádný ale legendární film režiséra Ladislava Rychmana nepřekonal. Přímým spojením s touto klasikou se snaží zaujmout počin nejnovější, nazvaný Muzikál aneb Cesty ke štěstí.

Nápad vzdát hold Starcům na chmelu vzešel ze strany producentů. Proč však sepsáním scénáře pověřili zrovna debutanta Václava Sadílka ml., dramaturgií Jiřího Mádla a režií Slobodanku Radun, a neoslovili nějaké zkušené muzikálové tvůrce, kdo ví. Mádl si umí napsat příběh (Pojedeme k moři) a Radun také není neschopná režisérka (My 2), ale cesty této spolupráce nebyly zrovna šťastné.

Hlavní díl odpovědnosti za – problematickou – kvalitu filmu je třeba hledat ve scénáři. Ne že by muzikálová story vyžadovala nějak komplikovanou strukturu, ale i v lehčím žánru je potřebná charakterizace postav, uvěřitelná motivace jednání, odůvodnění dějových zlomů. Toho se zde bohužel nedostává. Scénář se řídí prostým účelem: jak znovu dostat na plátno ty pěkné, všeobecně známé písničky. A co je víc nasnadě, než mladí herci nacvičující starý muzikál?!

Třída pražské konzervatoře vyjíždí na letní soustředění. Škola jim pro první veřejné vystoupení určila právě Starce na chmelu, proti čemuž herecký potěr reptá. Raději by se pustili do něčeho světovějšího, než do „přežilého“ českého kusu. Z tohoto námětu by se zajisté dalo leccos vytěžit, například vhled do procesu vznikání divadelní inscenace. Autorům se to však podařilo jen z velmi malé části.

Přípravu inscenace totiž téměř nevidíme, pouze rozcvičky, jichž je naopak příliš. Všechna čísla studenti vystřihnou bez zkoušení, jako „na první dobrou“. Ani jejich pedagogové (Roman Vojtek, Vica Kerekes) s nimi nezpívají, netančí, nic je neučí; vyjma toho, že se tak jako jejich svěřenci oddávají milostným hrátkám, slouží jen coby dozor a místo nich by tam mohli stát třeba strašáci do zelí.

Obdobně se to má i s dějovými zvraty, při kterých spatřujeme také až výsledek, nikoli důvody a motivace. Počáteční odpor adeptů herectví k „zastaralému“ muzikálu se změní jak mávnutím čarovné hůlky, aniž se naznačí, proč a jak se v nich náhle probudil takový zápal. A učitel zničehonic obrátí a zapovězenou inovaci choreografie, kterou si vytvořili sami konzervatoristé, nadšeně přijímá. Další scenáristické bezradnosti nebudu vyjmenovávat, abych se vyhnula tzv. spoilerování, tj. prozrazování klíčových momentů. Zatímco herci s vervou tančí, scénář kulhá o berličkách a vycpává mezery mezi jednotlivými muzikálovými výstupy vatou z několika nahozených, jen povrchně a nevěrohodně rozpracovaných příběhových linií. Ty nepoutavý děj sice nikam neposouvají, ale narozdíl od něj jsou aspoň snesitelné. Kamera se soustředí na detaily. Rychlými střihy vzniká dynamická změť, jejíž taneční a choreografickou úroveň ohodnotí profesionál asi jinak než divák-laik. Dlužno dodat, že novým aranžmá i nově zkomponovanou hudbou v lehce nostalgickém retro stylu navázal Malásek syn celkem přirozeně na Maláska otce.

Vedle neokoukaných tváří se ve filmu objeví i staří pardálové (Korn, Laufer, Kotvald), kteří bezpochyby umějí zpívat a tančit, ale nepředvedou nic. Představují jen další promarněný potenciál. Kolik možností skýtá účast zejména Josefa Laufera, jednoho z chóru kytaristů ve Starcích! Tvůrci mu přisoudili pouze štěk hajného, který ale mohl být stejně tak třeba hejkalem.

Z pozadí čtrnáctičlenného ansámblu vystupují jasnějšími konturami postavy Patrika (Vladimír Polívka), Davida (Adam Mišík), Terezy (Anna Fialová) a Mayi (Z Nhung). Láska pochopitelně nemůže chybět, a tato paralela se Starci je snad nejútrpnější. Jakkoli starosti sedmnáctiletých se mohou zdát víceméně totožné nezávisle na čase, dobový kontext se přece jen uplatňuje. Dnešní adolescenti, pro něž je nezávazný sex samozřejmostí, se nad tematikou nedovolené lásky Starců leda posměšně ušklíbají. Náznak podobnosti s původním mileneckým párem Hanky (Ivana Pavlová) a Filipa (Vladimír Pucholt) má snad ukazovat noc strávená jednou z ústředních dvojic společně, ale počestně. Ovšem ne kvůli ostychu a nedotčenosti, jíž se vyznačovali Starci, nýbrž z příčin víceméně náhodných: slečna se natolik společensky unavila, že nebyla mocna než zvracení a delirantního spánku. Hanka s Filipem žili nahoře na půdě školy, což lze chápat jako symbolický duchovní rozměr vícevrstevné skutečnosti. Muzikál budí dojem, že současní „starci“ obývají jakousi plochou, jednorozměrnou realitu, svět, který nemá žádné mantinely, ve kterém je vše dovoleno (anything goes) – a zároveň skoro nic nemá váhu. Událostem a prožitkům se tedy musí uměle dodávat závažnosti, aby vůbec bylo o čem vyprávět.

Ať již bylo záměrem patos Starců na chmelu zcizovat, anebo se k němu přihlásit papežštěji než papež, veškeré snahy korunuje zoufale trapný závěr. Scénář předepisuje dnešním „cool“ hrdinům toporně moralistní chování ani ne jak z filmu šedesátých let dvacátého století, ale z kalendářových historek století devatenáctého. Ve srovnání s plytkostí tohoto dílka o to víc vyniká energie a jiskřivá svěžest Starců, jejich – paradoxně a oproti očekávání – modernost. Přínosem Muzikálu aneb Cest ke štěstí tak zůstává pouze odkaz na původní Rychmanův snímek. Ten si však můžeme pustit i bez zdržování s novým Muzikálem.

Trailer: zde

Muzikál aneb Cesty ke štěstí. Scénář: Václav Sadílek ml. Režie: Slobodanka Radun. Kamera: Petr Hojda. Střih: Alois Fišárek. Hudba: Petr Malásek. Hrají: Roman Vojtek, Vica Kerekes, Vladimír Polívka, Adam Mišík, Anna Fialová, Z Nhung. Distributor: Bioscop. Délka: 85 min. V kinech od 14. 1. 2016.

• Autor: Zdena Mejzlíková
• Publikováno: 5. února 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Na letním soustředění

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ