Na Měsíc a zpět
Po úspěšném Sólu (2016), za něž získal Cenu Thálie, a iluzionistické pantomimě VIP (2018) představil Radim Vizváry novou sólovou inscenaci. Vrací se v ní ke kořenům tradiční „čisté“ lyrické pantomimy, ke které ho směroval jeho učitel Boris Hybner. Pracovní název Man on the Moon se změnil na Mime on the Moon. Jeho anglické znění napovídá, že se tu počítá i s možností prezentovat titul za hranicemi. A bezpochyby se příležitost najde.
Deštník se v rukou Radima Vizváryho proměňuje v satelit a poté i raketu FOTO ANNA ŠOLCOVÁ
Je pravda, že před ziskem Thálie měl Vizváry úspěch především v zahraničí, ale v posledních letech se právě díky této ceně pantomima opět dostala do hledáčku nejen divadelních labužníků, ale i laiků. Dnes už Vizváry může hrát sám za sebe, jeho jméno se stalo značkou kvality. To ovšem neznamená, že by spoléhal na své renomé, vždy se snaží přinášet něco nového. V Sólu nabídl sérii vtipných i dojemných etud náznakově propojených rámcem zákulisí šatny, kde se performer převléká, v blyštivé show o lákadlech a pastích showbyznysu VIP zase propojil pantomimu s kouzlením. Tentokrát vytvořil příběh o osamělosti jednoho člověka a jeho snaze vyrovnat se se světem kolem sebe. Mim je tu představen jako zvláštní bytost, žijící ve svém vlastním světě, v němž je možné být sám sebou v nejrůznějších podobách. Lze si tu až dětsky hrát, bavit se, být voyeurem lidského hemžení kolem, ale i jen tak svobodně existovat. Symbolem duše outsidera s bohatým vnitřním světem, jenž se odpoutává od reality, aby dospěl k nedosažitelnému, se stává právě měsíc (Moon). I když se show jmenuje Mime on the Moon a tematicky se zaměřuje na vnitřní život performera-mima, přece se lze s Vizváryho představou osamělého člověka ztotožnit. Existenciální téma, kdy hrdina překonává pocit osamění pomocí fantazie, má přes veškerou hravost a básnivost chvílemi až kafkovské rozměry spojené s nadsázkou a černým humorem.
Performerovi stačí v podstatě prázdná scéna. Její srdce je vyznačeno symbolickým svítícím kruhem, kolem něhož se zdvihají temné krátery. Jakoby ze vzduchoprázdna se tak z temného horizontu mohou vynořovat rozmanité věci, s nimiž mim komunikuje jako s živými bytostmi. Ať je to deštník, jenž se proměňuje v satelit a poté i raketu, která jakoby kouzlem může protagonistu dopravit na Měsíc, nebo slunečnice, jako partnerka zářící a svéhlavá, představující horoucí sluneční protiklad ke studenému měsíci.
Na počátku mim přichází na scénu a rozehrává s publikem hru – hází do hlediště pingpongové míčky a beze slov vyzývá diváky, aby je házeli zpět. Někomu se tato kratochvíle může zdát nepřípadná, ale je vhodná na rozjezd, neboť mim v ní snadno naváže kontakt s divákem, který je pak ochoten hrát s ním. Vizváry má dokonale zvládnuté řemeslo klasické pantomimy, kterou obohacuje z vlastní zkušenosti (vyznává metodu physical mime, která spojuje klasické zdroje s novými poznatky z oblasti fyzického divadla). Propracoval se k sebejisté lehkosti, která mu dovoluje být přirozeným. Pohrává si s diváky, staví se jakoby do role oběti, když se na něj snese roj míčků – ale právě tím získává body pro budoucí produkci. Vzápětí přechází do modu člověka, kterého samota těší, dokáže si užívat přírody kolem sebe a odtud je jen kousek, aby se vznesl dál – až k Měsíci… Iluzi, že se mim vznáší a posléze přistává na Měsíci, dokáže Vizváry podat velmi autenticky. A následně mu Měsíc nabídne možnost doslova se vyřádit v simulaci vzduchoprázdna a zvláštního „slow motion“ druhu pohybu, který známe z dokumentů či kroků Neila Armstronga na Měsíci. Svoboda, kterou poskytuje tento odlehlý kus galaxie, umožňuje podívat se z výšky na svět a jeho bláhovosti.
Veškeré rekvizity jsou tu funkční a využité beze zbytku. Připomeňme fór s balonky, které nejprve nafukovány padají okamžitě na zem, nechtějí létat. Až ve finále se jich najednou ve tmě nad krátery objeví celý trs a donese mima zpět na Zem, od které se na počátku odpoutal. Mezitím nepozorovaně, ale stále vydatněji je mim zasypáván popraškem pudru, který k pantomimě odjakživa patří, ale také může evokovat stárnutí (či zmoudření?), případně běh života, vzpomínky, kterými mim prochází. Pamětníci si v jedné chvíli připomenou slavnou – a snad vůbec první – Vizváryho etudu Pantomissimo pro housle, připravenou kdysi s Borisem Hybnerem. Její variace je tu podána s hravou lehkovážností poopraveného, méně patetického pohledu na život. Etuda se slunečnicí zase může připomenout epizodu s růží z Malého prince. Tyto drobné odkazy jako by upomínaly na jakýsi archetypální fond vzpomínek na věci, které jsme třeba ani nezažili, ale staly se součástí lidské paměti. Zdá se, že pantomima u nás není mrtvá, jak se před pár lety mohlo zdát. Radim Vizváry pro ni získává nové příznivce.
Mime Prague, z. s., Praha – Radim Vizváry: Mime on the Moon. Námět a režie Radim Vizváry, režijní spolupráce Trygve Wakenshaw, výprava David Janošek, light design Karel Šimek, sound design Ivo Sedláček, dramaturgická spolupráce Hana Strejčková. Premiéra 2. října 2023, Švandovo divadlo, Praha.
Komentáře k článku: Na Měsíc a zpět
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
