Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Na nuancích záleží

    Nové české hry mívají na divadle jepičí život. Odbydou si světovou premiéru a šup do propadliště kulturní paměti. Mezi těch několik málo divadel, která zbytečně nebazírují na dramaturgické exkluzivitě, se nedávno zařadilo Západočeské divadlo v Chebu, když nastudovalo hru Tomáše Dianišky Transky, body, vteřiny. Text inspirovaný životními osudy prvorepublikové atletky Zdeny Koubkové, jejíž kariéru ukončilo zjištění, že je muž, měl světovou premiéru v roce 2019 v ostravském Divadle Petra Bezruče v autorově režii. Inscenace se stala hitem a Jakub Burýšek obdržel za roli Zdeny/Zdeňka Cenu Thálie. Režisér Jiří Š. Hájek tedy má na druhé straně republiky rozhodně nač navazovat.

    Dvoumetrový čahoun Jan Hanny Firla coby malá Zdena Koubková, jež právě dostává vyčiněno od maminky, ztvárněné Magdalénou Hniličkovou FOTO MICHAL MRÁKA

    Text sestává z relativně krátkých vypointovaných výstupů, jež se střídají rychlostí filmového střihu a sviští časoprostorem od Zdenina narození přes sportovní začátky a triumf na olympijských hrách v Londýně v roce 1934 až po šokující lékařské odhalení. Záminku pro Zdenino/Zdeňkovo vzpomínání představuje interview se spisovatelkou Lídou Merlínovou, která skutečně vydala knihu Zdenin světový rekord. Od reálných osudů osobnosti, jež byla do svých 22 let nucena žít kvůli rozštěpu šourku jako žena, následně podstoupila operaci a přijala mužské pohlaví, se ovšem Dianiška poměrně razantně vzdaluje. Události ohýbá tak, aby do popředí dostal téma fatálního nesouladu duše a těla a z něj plynoucího traumatu. Zdena se cítí ve svém těle nepřípadně, ale neví proč. Připadá si vadná a odmítavé reakce okolí ji v tomto dojmu jen utvrzují. Hru tak lze vnímat i jako výzvu k toleranci a snad i jako komentář k současnému přehodnocování povahy genderu.

    Vyhraněná forma textu celkem jasně předurčuje základní podobu inscenace, takže v Chebu stejně jako v Ostravě vzniklo svižné pásmo tragikomických klipů ze života protagonist(k)y. Pro chebskou inscenaci navrhla výtvarnice Dominika Lippertová variabilní scénický objekt inspirovaný dětskými pimprlovými divadélky. Ve středu jeviště se na elevaci nachází dřevěný portál, jejž je možné pro potřeby přestavby zcela uzavřít zásuvnými listy kulis. Rychlé příchody a odchody herců umožňují dva vchody po stranách elevace, vybavené sadou závěsů (například s potiskem vlajek států, z nichž pochází závodnice přicházející na scénu). Stejně jako v Ostravě nechybí náznak běžeckého oválu, šatní skříňky či nepostradatelné poháry a medaile. Ale pak už přicházejí ke slovu zdánlivě nepatrné, ale přesto rozhodující nuance.

    Dianiška-režisér pracuje se vzrušujícím kontrastem komediálních a drsných, jímavých, či dokonce patetických scén. Ano, Zdena/Zdeněk se na první pohled může jevit jako komická figura a začátky profesionální ženské atletiky ve fašizujícím se Československu jsou vděčnou studnicí nekorektních fórů, téma je ale v jádru třeba brát vážně. Také ostravská inscenace proto místy zvážní, v čemž je Dianiškovi partnerem disciplinovaný ansámbl. Chebská verze oproti tomu konstantně tlačí na nadsázku a herce ve vedlejších rolích vede k velmi výrazné komediální stylizaci, a to i v momentech, kdy se ve hře vyjevují bolestná místa. Příkladem může být klíčová scéna porodu, prvoplánově naplňující snad každé komické klišé: matka (Magdaléna Hniličková) ječí, porodní bába (Tereza Švecová) se s ní nemaže, na novorozence (očividně plastovou panenku) jen tak zběžně mrkne – je to holčička, a rodička už se durdí, chtěla konečně chlapce. Osudovost okamžiku je potlačena a tragické konotace příběhu se pomalu, ale jistě dostávají na vedlejší kolej, válcovány snahou pobavit. O té svědčí i třpytivé plyšové makety genitálií či falešný zpěv písně Ach synku, synku v momentě, který by jinak mohl být katarzní.

    Je to škoda tím spíš, že v Chebu mají opravdu disponovaného představitele hlavní postavy. Jan Hanny Firla je dvoumetrový čahoun, který by se za děvče mohl vydávat jen stěží, přesto si dobře osvojil ženské vystupování. Zdařile ztělesňuje onen dianiškovský kontrast – navlečený v holčičích šatečkách a s obří mašlí na hlavě sice působí komicky, ale zároveň dbá na to, aby postavu vybavil vnitřní nejistotou, zranitelností, zkrátka autentickým prožíváním. Zamrazí především při scéně znásilnění, kdy útočníci velikou Zdenu surově vecpou do skříňky a vybijí si na ní své frustrace. Firla zkrátka pojímá postavu především jako lidskou bytost, bez zbytečného lpění na znacích toho či onoho pohlaví, a ztělesňuje tak ústřední myšlenku díla.

    Kvalitám legendární ostravské inscenace sice v Chebu nedostáli, ale pro citlivé pojetí hlavní postavy stojí zdejší Transky za pozornost.

    Západočeské divadlo v Chebu – Tomáš Dianiška: Transky, body, vteřiny. Režie Jiří Š. Hájek, dramaturgie Marie Nováková, výprava Dominika Lippertová, hudba Ivo Gregorec Sedláček. Premiéra 9. a 10. prosince 2022 ve studiu d (psáno z hostování v Divadle v Celetné 10. ledna 2023).


    Komentáře k článku: Na nuancích záleží

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,