Na Oáze bez Magora
O této knize jsme měli (a chtěli) napsat už dávno. Vždyť vyšla koncem minulého roku a velkou část tvoří texty z Divadelních novin. Nikdy však nebyl vhodný čas, prostor, příležitost. A tak až nyní splácíme dluh, který k této objemné publikaci máme.
Řeč je o více než tisícistránkové knize Magorova Oáza, která – jak název naznačuje – odkazuje k hospodě Oáza na smíchovském nádraží v Praze, kde Ivan Magor Jirous (1944–2011), neopominutelná a také nevypočitatelná osobnost českého undergroundu přelomu tisíciletí, trávil poslední tvůrčí léta svého života. Chodil jsem tam za ním, aby mi odevzdal a někdy přímo napsal či dopsal své sloupky Na Oáze s Magorem, které vycházely v Divadelních novinách od roku 2008 až téměř do náhlé Jirousovy smrti. Kniha ovšem obsahuje daleko víc textů a rozhovorů, publikovaných vesměs časopisecky od roku 1967 do konce jeho života. Uzavírá šestisvazkové Jirousovy spisy, které v jednotné grafické úpravě Viktora Karlíka vydalo nakladatelství Torst. První, obdobně koncipovaný díl nazvaný Magorův zápisník (1997) byl také věnován autorovým textům a rozhovorům a v podstatě předjímá Magorovu Oázu. Navázaly na něj Magorovy dopisy (2006), shromažďující jeho listy z komunistického vězení, a následovaly tři svazky poezie nazvané Magorova summa (2015). Knihy jsou vždy opatřeny podrobnými komentáři, jmennými rejstříky a důkladnou bibliografií, jež z nich činí podstatný zdroj fundovaných a zasvěcených informací jak o vzniku a kontextu daných textů, tak o jejich autorovi a jeho způsobu tvorby.
S Magorovou Oázou se čtenář ocitá uprostřed jeho světa a myšlení. Navenek okrajové texty a rozhovory z celého období jeho života vypovídají mnoho o něm samém, jeho postojích, jednání. Knihu otevírá – pro mnohé možná překvapivá – uměnovědná historická esej z roku 1967 nazvaná Odkaz sovětské revoluční avantgardy, jež je věnována ruskému avantgardnímu umění rané sovětské epochy. Následují další Jirousovy texty o moderním a především avantgardním umění z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, které se v Magorově zápisníku neobjevily. Jsou vhledem do světa, který čtenáře dodnes upoutává a vtahuje, neb je v něm patrná snaha dobírat se informací a podstaty tvorby „divných“ umělců, prapodivných jevů a lidí. A to je myslím podstatné pro celý Jirousův život a jeho postoje. Chvílemi jsou jeho texty i pitoreskní a vtipné. To když třeba píše Dementi k výstavě Pavla Opočenského o tom, jak v roce 1997 přijel pozdě na vernisáž. Spolu s popisem situace a lidí v ní Jirous přesně podá podstatu a kvality Opočenského tvorby.
Ostatně Jirousovo kunsthistorické vzdělání a zájem o výtvarné umění proplouvají celou jeho publicistickou tvorbou, byť se mu sám autor snaží od devadesátých let co nejvíc vzdálit. Mohu to potvrdit i jako redaktor vzpomínaných sloupků, kdy jsem s ním na Oáze trávil řadu hodin a kde jej navštěvovalo spoustu výtvarníků či kde on sám mluvil o jejich tvorbě, jež ho přitahovala, ale už se bránil ji hodnotit s tím, že jej nezajímá umění, ale člověk. Současně si byl vědom, že to o kvalitě jejich díla zas tak nevypovídá. Toto schizma jej vedlo k rozhodnutí psát o lidech a jevech, nikoli o tvorbě a umění.
Je to patrné i na jeho textech z Divadelních novin, jež vycházely zásluhou tehdejšího šéfredaktora Jana Koláře, třebaže nám to řada teatrologů ostře vyčítala. V době koronavirové jsem si je opět přečetl. Je to dynamické, vzrušující čtení. Stejně jako většina ostatních rozhovorů a textů Magorovy Oázy. Jsou dnes kulturní pamětí a otiskem osobnosti, jež formovala myšlení několika generací kriticky přemýšlejících a jednajících lidí české společnosti. Lidí okraje, kteří jsou pro existenci společenství podstatnější a formativnější než jeho střed.
Chybíš tu, Magore!
Ivan M. Jirous: Magorova Oáza. Uspořádala, k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželová. Bibliografii sestavil Michael Špirit. Graficky upravil Viktor Karlík. Vydal Torst 2019. 1 152 stran.
Komentáře k článku: Na Oáze bez Magora
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
