Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Na okraji divadla, anebo v epicentru? aneb Akcent na dokumentární divadlo

Stojíte v parku před divadlem a náhle se objeví trojice uprchlíků. Rodina s kufry, s dítětem. Jsou unavení, odpočívají, jdou velmi pomalu. Padají na zem, ale bez přestání kamsi směřují. Jako by byli v transu. Jako by byli mytickými Ahasvery. Vcházejí do divadla, kde se má odehrát představení. Diváci je následují. Uvnitř je lágr syrských uprchlíků na turecko-syrských hranicích.

Herci/performeři/aktéři – tedy představitelé uprchlíků vaří, tančí, prodávají cetky, vzpomínají na své blízké, vyprávějí své příběhy. Náhle se cosi stane – blíží se policejní kontrola. Performeři rychle balí pár posledních věcí do šátků a dek a rychle mizí. Představení Kábul, Bagdád, Ar Raqquah, Maarran… pražsko-pardubické skupiny Davida Zelinky Teď, nádech a leť končí.

Vcházíte do Divadla Archa. Na schodech vás zastaví nějací aktivisté, možná zaměstnanci divadla, spíše ale studenti připravující první pražskou listopadovou demonstraci roku 1989 na Václavském náměstí. Nabízejí vám postavu, která se jí účastnila. Vyberte si. Budete součástí historie. V sále pak více než pět hodin probíhají historické chvíle… v podání náhodných diváků Archy, ale i několika skutečných aktérů oněch událostí. Opakují svá (či jimi vybraná) slova jejich/svých projevů. Moderátor Ondřej Cihlář je zpovídá. Proč jste si vybrali Martu Kubišovou, Václava Havla, Martina Mejstříka, Igora Chauna, televizní projev Vasila Biľaka, člena zásahových policejních jednotek, estébáka…? Jak vidíte tehdejší dobu jeho očima, svýma očima, svou současnou zkušeností?

Představení/performance/projekt se jmenuje Konkurz na revoluci a jeho tvůrkyní je argentinská režisérka Lola Arias.

To jsou jen některé výjevy z divadelních produkcí, jež (či jejich obdoby) jsme nedávno mohli – a některé stále můžeme – vidět v Praze, Brně, Hradci Králové, Ústí nad Labem, Písku, Hronově, Šumperku… a jež bychom mohli nazvat dokumentárním divadlem. Dnes je jedním z nejaktuálnějších, nejživějších a, myslím, i nejpodstatnějších proudů netradičního, experimentálního, nového divadla, divadla „v jiných souvislostech“.

Nové divadlo?

Ale je to opravdu „nové“ divadlo? Vždyť jedním z prvotních, ne-li vůbec hlavním smyslem divadla bylo a je být platformou pro veřejnou diskusi, agorou světa, provokovat myšlení, dobírat se pochopení společenských jevů a jednání, vyvolávat empatii. A právě dokumentární divadlo tyto úlohy programově naplňuje. Je to jeho smysl. Počítá s nimi jako se zásadní složkou vzniku, přípravy a existence samotné produkce. Aktéři vesměs nejsou profesionálními herci, na jevišti bývají přizváni i tzv. experti, odborníci daných oborů, přímí účastníci interpretovaných dějů a jevů, či dokonce ti, o kterých se hraje. Divák není pouhým přihlížejícím, ale bývá různými způsoby vtahován do hry. Ať už jako aktivní (spolu)hráč, kdy musí rozhodovat o dalším dění, komentovat je, diskutovat a zapojovat se, anebo aspoň otevřeností předváděného dění a autenticitou či apelativním projevem aktérů, kteří jej, „přihlížejícího“, provokují k zaujímání postojů. Nutí jej sledovat něco či někoho, co mu nemusí být příjemné a co mnohdy postrádá tradiční dramatický tvar a někdy i emotivní či intelektuální odstup, co je přímým otiskem samotných účinkujících, jejich bolestí, osudů a traumat. Ale někdy i radostí a pozitivních zkušeností.

Trocha historie

Není zde místo zabíhat do dávné minulosti a objevovat tyto a příbuzné divadelní aktivity v moderně, avantgardě či postmoderně, i když bychom jistě mnohé styčné body – třeba v teatroterapii, v sociálním divadle či divadle site-specific – jistě našli, nemluvě o výtvarném umění, hudbě či filmu. Za hlavní iniciátory, či možná dokonce zakladatele současného směru dokumentárního divadla lze označit absolventy Institutu aplikovaných divadelních studií při univerzitě v německém Gießenu, elitní německé školy divadelní avantgardy (ředitelem je slavný Heiner Goebbels). Začátkem devadesátých let minulého století se zde setkali Helgard Haugová, Stephan Kaegi a Daniel Wetzel a založili skupinu Rimini Protokoll. Svými projekty, z nichž některé jsme měli možnost vidět i u nás způsobili doslova boom dokumentárního divadla. K nám poprvé přijeli v roce 2007 na festival Divadlo Plzeň s projektem Mnemopark – A Mini Train World. Hravým způsobem v otevřeném sále Peklo ukázali švýcarské milovníky malých modelů vláčků, čímž hned na úvod ukázali, že v případě dokumentárního divadla zdaleka nemusí jít pouze o vážná témata. Naposledy jsme je zatím mohli vidět na loňském festivalu Akcent (a na PDFNJ) s projekty bytového divadla Home Visit Europe / Evropa u vás doma a se zpovědí na vozík upoutané dívky Qualitätskontrolle / Kontrola kvality.

Právě Rimini Protokoll a jejich evropský úspěch inspiroval na začátku tohoto tisíciletí vznik mnoha podobných performancí a skupin obdobného zaměření. Například politicky motivované projekty Loly Arias, více osobnostně, téměř intimně laděné inscenace německých She She Pop či – opět politicky zaměřené – projekty izraelské režisérky Yael Ronen (inscenace Třetí generace na PDFNJ 2009) a dalších. Mnohé jsme mohli vidět i v Praze, především v Divadle Archa.

Silně ovlivnily i české divadelní tvůrce. Troufám si tvrdit, že pod jejich přímým vlivem vznikla a existují brněnská divadla Feste Jiřího Honzírka a Dok.Trin Barbary Herz, v Praze pak především projekty Petry Tejnorové. Vzpomeňme například na její Jižák, město snů s teenagery z pražského sídliště Jižní Město, či Edge přivádějící na scénu staré jedince a páry, osobnosti z různých oborů, a vyprávějící o svých osudech. Další výraznou postavou tohoto směru divadla, která v mnoha ohledech předešla současný boom, je scénograf a divadelní aktivista Tomáš Žižka, jehož vliv je natolik velký a v jistém smyslu zakladatelský, že v tomto textu mohu jen odkázat na jeho publikace, jež vydává v nakladatelství NAMU. Opomenout nelze ani sociálně zaměřené projekty Jany Svobodové, vedoucí divadelní laboratoře Archa.lab. Nejvýraznější ve směru disputačního dokumentárního divadla byla její předloňská inscenace Vadí-nevadí.cz o situaci v Kostelci nad Orlicí, jež konfrontovala obyvatele tohoto malého východočeského města s dvojicí běloruských uprchlíků, kteří žili v místním uprchlickém táboře. V Arše nedávno získala rezidenční pobyt další skupina programově se zaměřující na dokumentární divadlo – Linda a Mathias Straubovi s projektem Spielraum Kollektiv. Veřejnosti se poprvé představila loňskou scénickou instalací v opuštěném barokním domě v pražské Nekázance Marie to dala. Jak to dáš ty? o vztahu dnešních mladých lidí ke svým prarodičům a umě využívající prostory tohoto jednopatrového domu. Letos v březnu pak měl v Divadle Archa premiéru jejich již ryze „riminiovský“ dokumentární projekt Busking un/limited přivádějící na komorní scénu Archy několik pražských buskerů. Divákům usazeným u malých kavárenských stolků je představoval, zpovídal a o jejich životě na ulici s nimi i s diváky promlouval Jakub Čermák, umělecký šéf další pražské skupiny koketující v některých svých projektech s dokumentárním divadlem Depresivní děti touží po penězích, která dnes působí v prostoru Venuše ve Švehlovce. Jejich aktivity už ale spíše z dokumentárních pramenů vycházejí a realitu modelují. Ironizují ji, různě přetavují a konfrontují diváky s jejími odlesky a zavádějícími klišé. Takové bylo například jejich Reliquiarum, jež manipulovalo s různými pokleslými kulturními artefakty a rázně je reinterpretovalo, či před třemi lety inscenace Loni v Marienbadu – Made in Czechoslovakia vycházející z historických dokumentů o vzniku slavného filmu Alaina Resnaise, který měl být původně natáčen v Mariánských Lázních, a využívající autentických (hotel Panorama v Mariánských Lázních, kde se konala premiéra) či autenticitu vyvolávajících (prvorepublikový taneční sál ve Švehlově koleji v Praze) prostředí.

Z bunkru zpět do divadla

Tím se dostávám k dalším, aktuálně různě využívaným možnostem dokumentárního divadla. Asi nejvýrazněji je u nás již léta prezentují projekty Miroslava Bambuška, vesměs inscenované v autentických či industriálních prostorech a prostředky syrového, brutálního fyzického divadla interpretované (vzpomeňme na několikaletý projekt Perzekuce.cz, za nějž obdržel v roce 2006 i Cenu Divadelních novin). V nedávné době to pak jsou inscenace Já, hrdina a Regulace intimity, které se studenty KALD DAMU připravil režisér Jiří Havelka. Zatímco Regulace intimity zpovídala, či do divadelního tvaru doslova „otiskávala“ osobnosti jednoho ročníku KALD DAMU a tak trochu připomínala stylizované filmové dokumenty Olgy Sommerové (O čem sní muži, O čem sní ženy…), inscenace Já, hrdina téměř kriminalistickými postupy odkrývala (zlo?)činy bratří Mašínů v Československu v padesátých letech. Vrcholem tohoto proudu dramatizovaných historizovaných událostí je pak Havelkova veleúspěšná Dechovka, kterou – s mnoha hosty – uvádí Divadlo Vosto5 v Baráčnické Rychtě v Praze a jež v roce 2014 získala Cenu Divadelních novin a byla pozvaná i na festival Divadlo Plzeň. Zde již dokumentární divadlo vstupuje do méně publicistických a sociálních divadelních proudů a vod. Text je pečlivě vystavěn, inscenace pevně režisérsky i herecky vedena, výtvarně i hudebně stylizována, výsledná podoba fixovaná. Dokumentární složky jsou (pouze) výchozím – byť základním – stavebním kamenem pro dramatickou stavbu výsledné inscenace, která ale již není jen čistě dokumentární, ale ryze divadelními prostředky v interpretacích profesionálních herců přetavuje téma do obecnějších rovin. Vzniká dramatické dílo, jež by mohlo být inscenované i jinými soubory a v jiných prostředích (a možná i zemích).

Ekologie člověka

Dokumentární divadlo je dnes fenomén procházející širokým spektrem současného divadla, od amatérů, přes nezávislé profesionální skupiny po klasická divadla. V tomto kontextu připomínám inscenaci Kolonie režisérky Lucie Ferenzové, již v sezoně 2011/2012 uvádělo pražské Divadlo Na zábradlí, či inscenaci Julek režiséra Ondřeje Elbla o kontroverzní šumperské osobnosti Juliu Augustinu Vargovi, již v roce 2013 uvedlo tamní divadlo a jež v důsledku vedla k odvolání celého tehdejšího vedení.

V našem minicyklu „divadla v jiných souvislostech“, jež na této stránce prochází několika posledními čísly Divadelních novin, reprezentuje dokumentární divadlo podstatný proud světového divadla. Na několikrát zmiňovaném festivalu Akcent, který již sedm let pořádá Divadlo Archa, hostovaly – a doufám budou – i vynikající inscenace z Jižní Ameriky a Číny. Právě projekty dokumentárního divadla, jež mapují neuralgická místa historie i současnosti, dotýkají se celosvětových problémů i nitra jedince, výrazně pomáhají tomu, aby divadlo nebylo jen libidní estetickou disciplínou, k níž v postmoderním světě občas sklouzává, ale aby se neustále vracelo ke své podstatě, aby živě a aktivně vstupovalo do celospolečenských debat.

Na závěr si dovolím parafrázovat Janu Soprovou, která v recenzi inscenace Busking un/limited publikované na i-DN napsala: Tento typ produkcí neslouží k tomu, aby přinášel divákovi estetický zážitek, ale aby jej velmi důrazně přiměl k přemýšlení nad problémy, které jsou součástí našeho života. A nejde jen o uvažování o obecných pojmech, jako je svoboda, umění či komerce, ale jde též o ekologii člověka v tomto světě a prostředí, v němž žijeme.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 9. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Na okraji divadla, anebo v epicentru? aneb Akcent na dokumentární divadlo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ