Na Orestkovi nikdo nechrní
Premiéry jsou místa se spoustou zrádné energie jak ve Fukušimě. Je na konstituci každého dotyčného, jestli to, co ho zasáhne, ho rozsvítí, ožehne, anebo neviditelně leptá jeho štítnou žlázu. Já osobně se na premiéry nehrnu, vím, kolik je tam ctižádosti těch, kteří nechali na inscenaci zdraví, aby se předvedli v nejlepším světle, ale také vím, kolik ambivalentních ctižádostí těch, kteří nepřejí nikomu a ničemu úspěch. A je to tam přítomné vždy, i kdyby si divadelníci pozvali všechny své příbuzné do pátého kolena.
Přesto mi z nějakého důvodu byla premiéra Orestka v Divadle Na zábradlí souzena. Nejdříve jsem byl bezděčným svědkem toho, jak mladý představitel matkovraha v kavárně Švandova divadla sděloval své matce, že se s rolí Na zábradlí pere, a ona se mu vzpírá. Je těžké být hercem. Měl jsem být radši agronómem, prohlásil s dlouhým vokálem.
Zaujalo mě to. Být, či nebýt, gnómem či agronómem?! Neměl bych se jít na přepis Euripidova Oresta, o kterém jsem si předpojatě myslel, že to bude ve stylu „utrpení diváka větší než utrpení heroických skřítků na jevišti“, podívat?!
A pak jsem měl ještě jeden motiv, proč jsem na novou premiéru Zábradlí vyrazil. Na inscenaci se totiž podílela dramaturgyně Lucie Ferenczová. Pochází z Mostu, města, kde jsem vyrostl, vychodil základku a gympl. A ač není mým rodným městem, byl, je a asi navždy zůstane mým Dublinem. Netuším, jak ona sama Mostu přezdívala, koneckonců je z jiné generace, ale možná to bylo něco podobného, s čím jsem si pohrával já. Dost často ho častuju jmény jako Brixen a Hlavní město Chile a symbolizuje pro mě cosi jako Oblomova mezi městy.
Stává se, že se „rodáci“ ve velkoměstě k sobě přihlásí. Znáte v Praze ty partičky z Moravy, které vznikly až tady a doma by se nikdy nepotkaly. A mně se stalo, že dramaturgyně z Divadla Na zábradlí mi připomněla cosi, co jsem už dávno zapomněl. Jistě, pamatoval jsem si, že kdysi se mnou udělala rozhovor pro nějaký študácký časopis. Ale netušil jsem, že ten chytrolín a nekompromista s první knížkou, kterým jsem tenkrát byl a znám ho už jen ze zašlé fotky, ji prý vyzval, aby místo fňukání, že v Mostě chcíp pes, prostě šla a začala něco dělat. Třeba divadlo, kapelu nebo stojky na náměstí. A ona, jak mi teď po letech prozradila, si to prý vzala k srdci. No, nemusela, je to pořád strkání malíčku do děravé hráze v Nizozemí, to, co se v té naší nízké zemi děje s kulturou, ale vzhledem k tomu, že je dnes v Divadle Na zábradlí šťastná, vybrala si, pokud mohu soudit minimálně z jejího zapálení, správně.
A samotná inscenace Orestek? To vyprávění o vzpouře v éře, kdy je vše dovoleno a neexistuje nic magického, přesahující naše pinožení?! Musím říct, že u mě uspěla! Ne vždy jsem byl sice úplně pohlcen scénami, které utekly z nějaké inscenace Morávka a nikomu nechyběly, anebo z blázince v Charenton, ale zase výkřiky za mými zády rozzuřených diváků To je trapné! mi bohatě vynahradily veškeré pochybnosti o tom, jestli se tady něco děje.
Měl jsem pocit, že na tomto představení se nechrní. Chvílemi nesouhlasíte, chvílemi jste okouzleni, ale nedá se odzívat.
A musím říct, že i následně v baru vyvolalo představení mnoho vášnivých diskusí, i když kritik, který si vedle mne v řadě dělal pilně celý ten čas poznámky, prozíravě zmizel. Ano, premiéry jsou těžké pro všechny.
Ale ani agronómům nesvítí slunce věčně…
Osobně držím palce i pochybujícímu Zábradlí!
Komentáře k článku: Na Orestkovi nikdo nechrní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hajšman
Dobrý den,
dramaturgyně Divadla Na zábradlí se jmenuje Lucie Ferenzová, neskloňovat podle vzoru Brycz.
04.05.2011 (9.46), , Trvalý odkaz komentáře,