Divadelní noviny > Kritika

Na padrť drcené příběhy

Letošní letní seriál venkovních performancí malovického Divadla Continuo, vzniklých u něj na letním workshopu adeptů divadelního umění z celého světa, nesl název Agora.

Agora v dobách antického Řecka značila vybranou část města – většinou tržiště, dvůr či náměstí – pro vyřizování věcí veřejných. Lidové shromáždění, shromaždiště. Svobodný občan tam mohl trávit svůj volný čas a formou diskusí a projevů se zabývat záležitostmi obce. Hyde Park, dnes bychom řekli. A jelikož je dnes současnou obcí v zásadě celý svět, rozhodl se vedoucí Continua a hlavní „rozehrávač“ jeho letních akcí Pavel Štourač zaměřit letošní produkci na sociální, ekologické a politické, ba přímo existenční problémy naší planety. Akci umístil na nástupiště nevyužívaného nákladového depa vlakového nádraží v Českých Budějovicích, kde ji tvůrci od 28. července do 4. srpna odehráli celkem osmkrát.

Ve svých materiálech o projektu Agora Divadlo Continuo uvádí: V letošním projektu se tvůrci zaměřují na současnou podobu nejrůznějších společenských a politických fenoménů současné společnosti. Ve spolupráci s politology, filozofy, antropology, novináři a vědci z dalších oborů zpracovali v rámci výzkumné části projektu několik fenoménů současného života naší společnosti a ty pak transformovali do formátu divadelně-filozoficko-politické agory po vzoru starověkých míst, kde se odehrávala veřejná diskuze. Zní to hezky, ale nejsem si jist, zda své – především komunikační a interpretační – síly tentokrát Malovičtí se svými absolventy letního workshopu trochu nepřecenili.

Ale popořadě…

V úvodu, po vstupu na staré, dnes nepoužívané nástupiště, jsme svědky jakéhosi – Pavlem Štouračem moderovaného, předem nahraného – telemostu, ve kterém se vybrané osobnosti z akademického světa (prof. Thomas Metzinger, německý filosof zabývající se studiem lidského vědomí a univerzitní pedagog, prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D., psychiatr a neurovědec zabývající se výzkumem mozku a mechanismem účinku antipsychotik a psychedelik, prof. Mgr. art. Anna Gromanová, PhD., slovenská divadelnice a pedagožka na univerzitě SUPSI ve Švýcarsku, JUDr. Jiří Pehe, český politolog a pedagog, RNDr, Radim Tolasz, Ph.D., klimatolog, meteorolog z Českého hydrometereologického ústavu, Hedvika Kadlecová, Ph.D., částicová fyzička z Akademie věd ČR, PhDr. Jan Urban, novinář, pedagog a spisovatel, Tomáš Mikolov, vědec v oboru umělé inteligence a odborník na oblast strojových překladačů, Peter Sutóris, Ph.D., slovenský výzkumník v oblasti rozvojových studií, kulturní antropologie a vzdělávání působící na Univerzitě v Yorku ve Velké Británii) vyjadřují k ekologickému, společenskému a politickému stavu planety. Někteří nabízejí teorii, že z paleocénu, respektive holocénu dnes vstupujeme do antropocénu, kdy stav planety určuje člověk, a na závěr v rámci diskuse položí jeden z nich (či možná víc) Štouračovi otázku: Toto je divadlo?! A on odpovídá: Ano. Divadlo se vždy vyjadřovalo ke stavu světa, bylo jeho zrcadlem… Během toho herci vytvářejí v hektickém pracovním tempu u několika stolů z hrnčířské hlíny různé neforemné objekty, které vzápětí ničí. Představení začíná…

Zní živá hudba několika v rohu nástupiště usazených hudebníků, rozsvěcují se a otevírají nákladové vagony stojící těsně u peronu a diváci, kteří předtím stáli (a po celou dobu se pohybují) na nástupišti, do nich vstupují. Vagonů, kde se něco odehrává, je osm a dá se jimi různě procházet, každá scéna/výstup má zhruba čtyři minuty. Pak se zhasne, herci uvnitř se vrátí do původních pozic a vše se opakuje. Každý divák tak má možnost vidět vše a v libovolném pořadí, případně některé výstupy navštívit víckrát. V jednom se těhotné ženě rodí z těla živý strom, jinde se dva milenci vášnivě svádějí a posléze perou, někde si z těsta hlíny vyrábějí obličeje/masky, jinde se v posteli vzájemným hlazením svých těl v hlínu proměňují či se v hlíně sami jak červi objevují a pohybují. A v jednom vagonu vědci v kuklách analyzují v hlíně zachovalé pozůstatky naší civilizace. Vytahují cigarety, košili, různé papírky… Vagony a výstupy v nich tak vlastně – formálně a částečně i tematicky – navazují na loňské Pokoje v Malovicích (více zde). Narozdíl od nich se ale uvnitř již neodehrávají (téměř) žádné dramatické situace. Sledujeme spíš galerii výtvarně-pohybových obrazů bez příběhů a point, jakousi obecnou apokalypsu či současný stav lidstva a možná celé živé přírody, jež stvořena z hlíny v ni se proměňuje.

Toto „první jednání“ je přerušeno příchodem průvodu herců táhnoucích vysokou mohylu s hlavou kozla na vrcholu. Symbolika je nejasná. Možná šlo o pohanského boha či antického Satyra (napůl kozel, napůl člověk), nebo o templářského Bafometa či mendéského kozla „sabatu“. V každém případě jej herci táhnou přes celé nástupiště do dalšího, do té doby uzavřeného prostoru. Diváci je za zvuků hudby následují. Uprostřed nástupiště tam stojí několik stolů a židlí, nad nimi září obrazovky s promítanými portréty aktérů a po stranách jsou uzavřené posuvnou dřevěnou stěnou. Jako bychom byli ve stodole. Stěny se po chvíli směrem k trati rozevírají a v přistavených šesti vagonech – tentokrát v jednom případě i osobního vlaku – sledují diváci další, tentokrát již konkrétnější obrazy/výstupy.

Jako bychom se v nich posunuli do současnosti či velmi nedávné minulosti. Sledujeme za háky zavěšené a v pytlích nošené, umírající či již mrtvé oběti. Jako by šlo o oběti holokaustu a jejich vrahy či zvířata na jatkách a jejich řezníky. Jinde kolem nás po kolejích probíhá či ve vzdálenějším vagonu se zjevuje jiná – ženská – oběť či uprchlík, chvílemi se ovšem projevující jako agresor či cenzor zavírající před (či za) nepříjemnými lidmi (událostmi, děním) stěnu vagonu, jako by ony lidi či události uzavíral do temnoty, do vězení či oni sami se odebírali do nevědomí.

Je tu i dvojice dvou nahých sedících postav s bílou látkou ovinutými hlavami, snad matka s dcerou, které se k sobě postupně vinou do archetypální polohy mateřství. Vzadu pak je v otevřeném vagonu člověk, který se nám úporně snaží něco říct. Ale je němý a navíc rušený jinou postavou vylézající zpoza vagonu. A na druhé straně je osobní vagon, v němž se odehrávají groteskní situace jeho pasažérů. Z úložného prostoru vypadávají mrtvoly, kolem probíhají další postavy či části těl, pasažéři je zastrkují, snaží se dělat „jako by nic“ a pokračovat v jízdě. Obrazy zmatku, chaosu a naprostého odloučení, opuštěnosti, samoty.

A opět po zhruba půl či tři čtvrtě hodině se vagony uzavřou a performeři se sejdou na nástupišti. Uprostřed něj sestaví z židlí, postelí a stolů dlouhou řadu a začnou mezi nimi tančit. Vidíme sóla, dueta či větší skupiny civilně oblečených, syrově se projevujících jedinců, mezi nimiž vznikají, vyvíjejí se a v různých konstelacích opakují vztahové – ať netečné či agresivní, ať toužebné či milostné – akce. Pro mne asi nejkomunikativnější – neb dramatická, pohybově zajímavá, dynamická, emotivně strhující – část představení. Po chvíli vcházejí dvě postavy s kozlí hlavou v rukou, procházejí mezi přítomnými, až ji jedné postavě „přilepí“ na záda. Promění ji v kozla. Ostatní se jí vysmívají, plivou na ni, honí ji. Až ji doženou a ubijí. Hlavu kozla jí strhnou a poté rozsápou. A pak vítězoslavně za zvuků hudby „pohansky“ nad jejími, na padrť roztříštěnými střepy tančí. A divákům mizejí v dalších vratech… Do minulosti, do budoucnosti, do Vesmíru, pryč… Představení končí.

Tento popis jsem co nejdetailněji sepsal proto, abych zachytil, co a jak se v představení dělo. Z akcí nelze vyčíst jednolité příběhy či témata, nelze je přímočaře interpretovat. Vše je třeba vnímat emotivně, symbolicky, používat vlastní imaginaci. Po – řekněme – divadelní stránce, hledáme-li strukturu, její naplňování, dynamiku dění a zvolené prostředky včetně využití prostoru, fyzického herectví, výtvarné a hudební stránky a adekvátního či neadekvátního času, jsem byl letos trochu na rozpacích. Prostor nástupiště byl jeden z nejpůsobivějších, co kdy Continuo mělo, stejně tak vagony jako místa hraní. Ovšem dění v nich bylo až moc střípkovité, vzájemně neprovázané, navíc bez tak výrazných choreografií a fyzického (tanečního, pohybového) jednání, jako tomu bylo loni v Malovicích v projektu Pokoje. A úvodní pasáž veřejné diskuse s osobnostmi, zabývajícími se současným světem a lidskou společností, byla tak trochu nadbytečná či dokonce zbytečná, neb dále nerozvíjená a nedopointovaná. Možná kdybychom my, diváci, byli po produkci vyzváni k vlastním příspěvkům, k diskusi, kdyby se „cosi“ nad děním rozhořelo, otevřelo… To se ovšem nestalo a po téměř třech hodinách těžko mohlo.

Continuo letos slaví třicet let existence a za tu dobu se dostalo do situace, kdy samo divadelní dění je mu zřejmě málo. Chtělo by podnítit či rozvinout diskusi, upozorňovat na neuralgické body přítomnosti, na neuzavřenou minulost, na stav naší společnosti, světa, či nás, lidí jako zodpovědných bytostí. Chtělo by se aktivně spoluúčastnit změny, iniciovat ji. A k tomu je mu divadelní jeviště (ať jakkoli otevřené, veřejné) málo. A tak je proměňuje v agoru světa, shromaždiště obrazů, událostí a lidí, kteří by se měli vzájemně setkávat, diskutovat a svět či aspoň sebe sama k obrazu humanity a porozumění měnit. A dostává se k limitům divadla jako formy i jako oboru či žánru. Jako se k nim dostávali divadelníci po celou historii lidstva, od antiky přes osvícence po Artauda, Brechta či nedávno zemřelého Petera Brooka. Historie divadla a těchto snah jimi nekončí a jistě neskončí.

Být agorou společnosti, monitorovat a spoluurčovat dění v ní je velká výzva, možná pro divadlo až příliš. Někdy je i dusí, což se myslím letos trochu stalo. Nicméně je mi blízká a sympatická. Stejně jako jsou mi blízké a zajímají mě všechny (nejen letní) projekty Continua. Projekty, na kterých se setkávají lidé ze všech koutů světa a jejichž aktéři zvou diváky, aby se s nimi aspoň na krátký čas představení dělili o své názory a poznání. Divadlo, které má velké cíle, a ty Continuo po celých třicet let mělo a má, nemůže být malé.

Divadlo Continuo, Malovice – Pavel Štourač a kol.: Agora. Koncept a režie: Pavel Štourač, výprava: Helena Štouračová, Pavel Štourač, hudba: Jana Vondrů, Žaneta Vítová, Jakub Štourač, dramaturgie: Marek Turošík. Produkce: Anna Davis, Petr Hromek, PR a média: Zuzana Bednarčiková, sociální sítě: Julia Pecková. Tvůrčí tým: Pavel Štourač, Helena Štouračová, Kateřina Šobáňová, Sean Henderson, Ludmila Ješutová, Ivan Vanko, Diana Khwaja, Barbora Ješutová a téměř 2 desítky mladých performerů z celé Evropy. Premiéra 28. července 2022 v prostoru nástupiště nevyužívaného nákladového depa vlakového nádraží v Českých Budějovicích.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 7. srpna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Na padrť drcené příběhy

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ