Divadelní noviny > Kritika

Na pomezí intimity

Do třípatrové vybydlené budovy na pražské Florenci situovali současní i bývalí studenti DAMU mysteriózní příběh Pomezí. Název inscenace má odkazovat k městečku, které leží kdesi v tajemných Lužních horách. Zatemněná okna domu zdůraznila záhadnou atmosféru prostředí, jednotlivá patra a chodby pak sloužily jako různé části města a ulice. Místnosti byly koncipovány jako detailně zařízené, různorodé interiéry, nebo byly stylizovány do exteriérů (například nočního lesa).

Inscenátoři Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag a Kateřina Součková  navázali na svůj autorský projekt Letec – L’aviateur z předešlého roku, jenž byl koncipován obdobně – jako promenade performance. Oproti site-specific produkcím, vyznačujících se přenesením scénického díla do nedivadelního prostoru, akcentuje tento druh divadla mnohem více recipienta jakožto spolutvůrce vlastního diváckého zážitku i představení. Slovo ‘promenade’ příznačně vystihuje princip, na jakém je představení založeno, tedy svévolné chůzi. Divákům je umožněno volně se pohybovat ve vymezeném prostoru, v němž se neoddělitelně prolíná autenticita daného prostředí s divadelní realitou. V tomto ohledu inscenace Pomezí nejenže rozrušuje jasně vymezené mantinely mezi prostorem pro hereckou akci a recepci publika, ale  zkoumá také možnosti diváka a herce, jejich role v příběhu.

Ať už divák uvědoměle rezignuje na to ‘jít s herci’, popíjí víno v tančírně Fraxos, čte dobové noviny (jednotlivé dějové linie se odehrávají ve 30. letech minulého století) v cukrárně nebo raději samostatně prozkoumává zákoutí objektu, zůstává až do konce součástí uměle koncipované divadelní reality. Inscenace začíná společným večírkem obyvatel Pomezí, v němž se za záhadných okolností ztrácejí místní dívky. Právě sem se vydává za údajnou rekreací i postava budoucího profesora Nikolase Tausika (Kryštof Bartoš), jenž zde naváže milostný poměr s herečkou Gabrielou Adlerovou (Beáta Kaňoková). Ani ona ale není tou, kým se na první pohled zdá být. Každá z postav si s sebou nese nějaké tajemství, které postupně odkrývá ve vlastní příběhové linii. Herecké akce se uskutečňují paralelně na vícero místech v budově a postavy soustavně střídají svou lokaci, tudíž úplné oproštění se od vzájemné interakce není možné.

Vydal-li se divák (stejně jako já) mimo frekventovaná stanoviště a raději prozkoumával sérii zatemněných místností evokujících les, narazil zde na herce, o jehož postavě bylo dříve referováno jako o podezřelé. Když herec sfoukl zbylých pár svíček a v místnosti zavládla úplná tma, nabyla situace ještě emočně vypjatějšího charakteru. Následovalo ticho, během něhož byl slyšitelný jen zrychlený dech mě a herce a blížící se kroky, které se brodily rozsetým listím. Poté mě oslepilo prudké světlo baterky, jež herec střídavě mířil přímo do mých očí a do brašny plné chirurgických jehlic a pinzet. S replikou: Pane, máte něco s očima. Budu vám muset odebrat vzorek, už bylo jen na míře mé trpělivosti, odvahy i zvědavosti, zda budu v nastolené hře pokračovat, nebo prostor kvapem opustím.

Uvedený příklad demonstruje spektrum možností herecké a divácké interakce, jaké tento typ představení umožňuje, stejně jako nerozhodnost, s jakou k nim tvůrci přistoupili. Zatímco totiž Adam Krátký coby záhadný vědec, Pavel Kozohorský jako o nic méně tajemný fotograf nebo Kateřina Dvořáková v roli svérázné správkyně penzionu brali divákovu přítomnost na vědomí a vtahovali jej do situace (výzývali ke společnému házení šipek, aranžovali a fotili diváka na houpačce, verbálně atakovali, zamykali publikum do skříně), jiní herci své reakce omezili na oční kontakt nebo jízlivý úsměv, případně diváka ignorovali.

Zvolené výrazové prostředky protagonistů byly věcné, čímž měly blízko filmovému herectví. Co do uměřenosti gest a nadhledu nad postavou vynikala především postava Kateřiny Dvořákové, jež občasnými záškuby, trhavými pohyby a nesouvislou řečí vyjadřovala svou rozpolcenost a šílenství. Vzhledem k absenci fixovaného textu byli herci nuceni po dobu tří hodin improvizovat, což se odrazilo v kolísavé kvalitě jednotlivých scén. Ty tvořily buďto dialogy, jež měly zprostředkovat informace o postavách a vztazích mezi nimi, jindy pouze vyplňovaly čas mezi dějovými zvraty. Ty probíhaly formou rozehraných situací, například Tausikův únos, milostná scéna mezi ním a herečkou Adlerovou, pohanské obřady nebo vražda jedné z obyvatelek městečka.

Vzrušené, gradované dialogy tak střídaly ty, jež byly na hraně slyšitelnosti – rozhovory v kadeřnictví, při nichž si herečky mezi sebou šeptaly, byly natolik podprahové, že divák neměl možnost z obsahu cokoli pochytit. V takovém případě se sice mohl naklonit až do těsné blízkosti hereček a hovor odposlouchávat. Je však třeba mít neustále na vědomí, že přestože se imerzivní divadlo ze své podstaty přibližuje reálnému životu, zůstává nadále umělou realitou, jež také stojí na zřetelné artikulaci a srozumitelnosti herců.

Prozkoumávání intimity mezi herci a publikem se v závěru ukázalo jako ústřední téma Pomezí. Zážitek zde zprostředkovávala forma divadla, na kterou ještě nejsou diváci zvyklí, méně pak poutavost detektivního příběhu.

Autorský projekt – Pomezí: Režie Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag, dramaturgie Kateřina Součková, scénografie Tereza Gsöllhoferová, Eva Justichová, Natálie Rajnišová, Lukáš Brychta, Štěpán Tretiag, kostýmy Eva Justichová, masky Natálie Rajnišová, sound design Jan Tomáš, light design Matěj Vejdělek, pohybová spolupráce Klára Hutečková. Psáno z 2.  premiéry 20.  května 2016.

• Autor: Ludvík Píza
• Publikováno: 9. června 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Na pomezí intimity

1. Ludvík Píza

   

   Odkaz na oficiální stránky projektu zde:

   06.07.2016 (16.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Ludvík Píza

     

     http://pomezi.com/

     06.07.2016 (16.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ