Divadelní noviny > Festivaly

Na Pražských křižovatkách (No. 2)

Na Pražské křižovatky přivezli Slovinci plný náklaďák smetí – tak o tom aspoň žertovali, když při besedě po představení vyprávěli o zděšení českých techniků, když uviděli „kulisy“ souboru.

Žertuju i já. Svým způsobem byl projekt slovinského souboru Beton Ltd. (s důrazem na slovo Limited) s německým názvem Ich kann nicht anders (Nemůžu jinak?) pozoruhodným svědectvím o generaci čtyřicátníků, kteří sice mohou všechno, ale nedělají nic. Nebo dělají? Ano, podepisují petice, lajkují různé statusy na facebooku, toulají se po světě, který je jim otevřený, čtou a filozofují. Ale jako by byli vyprázdnění, přesycení, ochromení a znudění.

Společně s trojicí tři lidí – dva muži a jedna žena, o níž hovoří v mužském rodě, ale přitom je jasné, že jim zcela automaticky poskytuje sexuální služby, pokud chtějí – se ocitáme v jakémsi bunkru naplněném balíky se zbožím, či pouze prázdnými krabicemi se zbytky bublinkových výplní a polystyrenových kousků, které jsou polepeny symboly „křehké zboží“. Zatímco v Lublani hrají tuto inscenaci v starobylém, architektonicky zajímavém prostoru s velkými okny, v Praze pro ně našli dosud divadelně nevyzkoušený, přízemní prostor provozní budovy v přízemí přiléhající Nové scéně.  Všichni tři protagonisté se tu povalují, přenášejí „nábytek“, převlékají se, svlékají, myjí, popíjejí, jedí. A na počátku jeden z nich uvádí diváky do silně postmoderního děje.

Přídavné jméno „postmoderní“ používám záměrně, protože informace, které nám naservíruje jeden z nich (mluví „jako by“ do improvizované kamery), je taková, že si z ní můžeme vybrat, cokoli chceme. Můžeme si myslet, že jsme se společně s trojicí uchýlili do bunkru v době, kdy Slovinci nevěděli, zda se podaří dosáhnout samostatnosti od bývalé Jugoslávie (něco takového prý vychází ze skutečné události), současně nám mluvčí nadhazuje ideu – propletenou českými jmény lidí i míst –,  kdy se ocitáme v jakési sci-fi. A také se nám může zdát, že je to pouhá hra poněkud znuděných intelektuálů, které nebaví účastnit se života v establishmentu. V podstatě jim nic neschází, netrpí nedostatkem, ale vlastně prožívají nějaký zvláštní mezičas, kdy tak úplně netuší, co se životem. Ve svými, chvílemi banálními, chvílemi silně filozofujícími debatami se často – a nikoli náhodou – odkazují k Michelu Houellebecqovi. Ten je pro ně jistým symbolem doby, jak svým osudem (matka intelektuálka odešla od rodiny, konvertovala k islámu a žije s muslimem; malý Michel pak žil u své babičky z otcovy strany, členky Francouzské komunistické strany, v průběhu let prošel depresemi, alkoholovou závislostí, provokujícím životem, krátkým manželstvím…), tak svými romány, které vzbudily mnoho kontroverze a se staly kultovními.

Způsob života, který nám hrdinové inscenace Ich kann nicht anders ukazují, zvláštním způsobem kombinuje až dokumentární způsob práce s textem s dramatickými situacemi. Většina toho, co slyšíme, údajně vzešlo ze společných diskusí trojice performerů, kteří se znají od mládí, společně studovali divadelní školu a společně působili deset let v souboru  Betontanc. Mají za sebou už pět projektů, z nichž je každý jiný. Na rozdíl od předchozího, který byl beze slov, se rozhodli v této inscenaci využívat a zneužívat záplav slov, které na diváka doslova hrnou (mottem inscenace zní: Slova, slova slova…). Při přípravě projektu vytvořili i knihu, jakýsi foto-deník, který obsahuje především obrazovou část, ale také texty, které se dotýkají životního stylu v dnešní post-moderní společnosti, kdesi na pomezí reálného a virtuálního světa, naplněného jistou „odosobněnou“ duchovností a tělesností.

V řečích během představení využívají kombinace odkazů k různým politickým, filozofickým a kulturním ikonám a událostem, k internetové a facebookové terminologii s líčením sexuálně laděných poznámek a skatologie. Chvílemi máme až nepříjemný pocit voyeurů, kteří nahlížejí do soukromí, kde se ti tři před sebou naprosto nestydí. Pohybují se nazí nebo polonazí, v detailu můžeme sledovat i pečlivé mytí genitálií. Chybí jakákoli erotika, či koketérie. Působí to spíše jako vztahy jakýchsi lidských (a chvílemi odlidštěných) automatů. Toto představení tedy můžeme brát buď jako výpověď jedné generace, jen tak bez souvislostí, nebo také jako podobenství o světě (mikrokosmos se podobá makrokosmu), který stojí na pokraji entropie.

///

Ostatní díly festivalových reportáží:

Na Pražských křižovatkách (No. 1)

…

Na Pražských křižovatkách (No. 3)

Na Pražských křižovatkách (No. 4)

Na Pražských křižovatkách (No. 5)

 

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 7. října 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Na Pražských křižovatkách (No. 2)

1. Vladimír Hulec

   

   Vyzvala jsi mne, Jano,
   abych s Tebou opět polemizoval, že tento typ divadla diskusi a různé pohledy potřebuje. Jenže já s Tebou tentokrát v zásadě souhlasím. Až na to, že sdělení i divadlo jako takové (herectví, text, práce s prostorem, zvukem, světelem…) to bylo řídké a vlastně prázdné. Uzavřené do světa oněch tří aktérů a jen fandovsky přenosné k podobně naladěným divákům. Jako když chtějí malé děti provokovat a netuší, že to, čím provokují (nahota, pseudointelektuální tlachání, otevřené řeči o sexu), vůbec provokativní není. Jen trochu hloupé (možná až prostoduché) a naivní.

   07.10.2017 (2.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ