Divadelní noviny > Kritika Názory – Glosy
Na půli cesty do Země Nezemě
Snad každý si alespoň jednou za život přál být nějakou pohádkovou bytostí. Mají totiž často kouzelné schopnosti a pohádkové možnosti, o kterých se nám, smrtelníkům, může jen zdát – mohou létat, nikdy nezestárnou, mají svého prince nebo princeznu a všechny problémy nakonec vždycky zákonitě vyřeší láska. Napadlo vás ale někdy, jaké by to bylo, kdyby se pohádkové postavy staly součástí naší reality? S podobným nápadem přišla režisérka Tereza Černá. Ta se rozhodla zpracovat některé z motivů pohádky o Petru Panovi od skotského spisovatele Jamese M. Barrieho, a najít v nich paralely se současnou generací. Právě kontrastní vnímání života těchto dvou světů stojí za vznikem divadelní inscenace s názvem Družina/The Lost Boys.
Družina/The Lost Boys. Foto: archiv souboru.
Máte pozvánku? Jasně, pojďte dál – a vezměte si welcome drink! Vítá nás rozjařená slečna se širokým úsměvem v komorních prostorách Kampusu Hybernská a hned někam odbíhá. Rychle cupitá z místa na místo a dlouhé blond vlasy za ní jen vlají, úsměv na tváři zůstává. Jmenuje se Cink (Veronika Lapková) a právě jsme se stali součástí její narozeninové oslavy, kterou uspořádala pro Petra (Eliška Hanušová). Společně s námi ale vešel ještě někdo – děvče jménem Wendy (Eliška Soukupová), kterou nikdo nezval, a se kterou přichází i celá řada problémů.
Z původního příběhu si (kromě postav) autorka vypůjčila i klíčové téma, jež je příčinou dramatického konfliktu, a zároveň rezonuje snad s každou generací – vztahy. Vztahy mezi muži a ženami, mezi dospělými, co nechtějí dospět, mezi Wendy, Cink a Petrem. Inscenace zachovává základní vazby z původní pohádky a pokouší se zachytit jejich skutečnou podobu. Snaha ztvárnit proměnlivost a komplexnost vztahů s jejich citovým dopadem na jedince je v inscenaci vnímána a prožívána každou z postav odlišně, což činí celou záležitost nejen divácky poutavou, ale z hlediska emoční proměnlivosti i herecky atraktivní.
Postava Cink Veroniky Lapkové precizně ztělesňuje citlivost a zranitelnost, která se vnějškově projevuje silnými emočními výlevy jako je křik nebo agrese. Po určité chvíli ale rezignuje – a postupně propadá depresi. Ta je velice elegantně ztvárněna zneklidňujícími nápisy křídou, ale především pohybovou složkou, na které se podílí i Lukáš Blaha (ztvárňující Johna). Divoké pohyby jsou vystřídány zpomalením, prudkost pozvolna klesá, až vše mizí ve tmě. Do konce této taneční exprese je v mimice Lapkové stále možné sledovat výraz odevzdanosti smíšený s jejím vnitřním neštěstím. Stejně tak jako umí propadnout smutku, zvládá se její postava v mžiku proměnit opět na tu bezstarostnou slečinku s kouzelným úsměvem – a k tomu mnohdy stačí přízeň jediného člověka – Petra.
Petr je ztvárněním dětské duše v dospělém těle. V podání Elišky Hanušové je to postava, pro kterou je láska žertem, hrou. To mu do určité chvíle prochází – když chce vyváznout z příliš intimních momentů, jednoduše celou situaci převrátí na jednu z dětských her. Nedokáže čelit skutečné síle citu, což ho dostává do konfliktu. Např. ve chvíli, kdy Wendy při hádce s Cink prozradí, že jí „dal náprstek“. V tu chvíli se Petr mění na malého kluka a neustále, až hystericky, opakuje, že nedal. Situaci se opět snaží změnit na hru, ale když ani to nepomáhá, rozhodne se Wendy jednoduše ignorovat. V projevu Hanušové dominuje dětská naivita a umíněnost, která je ale předváděna s decentností a hravostí, čímž umocňuje vnímání její postavy jako ztraceného chlapce v příliš velkém světě. Proč je Petr ztvárněn ženskou herečkou, si lze jen domýšlet – může to být odkaz na současnou problematiku transgender, stejně tak jako to může být záměr režisérky, kterým si dopomáhá k většímu napětí – konkrétní důvod ale z inscenace nevyplývá.
Na oslavu vstupuje nezvaná a neznámá Wendy Elišky Soukupové, která se následně představí jako ozvláštňující element inscenace, zejména svými exotickými a gymnasticky úchvatnými pohybovými kreacemi. Z počátku působí záhadně a nedostupně, ale čím více pozornosti se jí od Petra dostává, tím více se odhaluje její citlivost a křehká ženskost. Mezi ní a Petrem při následném setkání přeskočí jiskra a milostná hra začíná. Souhrou Soukupové s Hanušovou vzniká silné citové pouto založené na vzájemném okouzlení, se kterým si následně hrají v intimních scénách, kdy jsou spolu samy na schodech, vzdáleny divákům. I přesto ale lze vidět letmé a opatrné doteky, lačné pohledy a především lze vnímat, jak efektně pracují s tichem, a společně s decentními gesty umocňují celkovou atmosféru intimity. Jsme tak svědky milostného vzplanutí, které ale záhy skončí v prachu.
Postavy procházejí postupnou „cyklickou“ proměnou, kdy mezi všemi dojde ke konfliktu, v jehož centru vždy stojí Petr. Petr, jako klukovská verze don Juana, který si ale není zcela vědom své svůdcovské schopnosti, jelikož pro něj je to celé jenom jako. Ačkoliv v inscenaci dojde ke spoustě skoro až existenciálních krizí, ve finále se vše vrací do původního stavu – Cink má Petra pouze pro sebe a žádná Wendy není.
Jelikož prostor není rozdělený na jeviště a hlediště, jsou diváci součástí toho, co mělo původně být narozeninovou oslavou. Všude jsou barové stolky, na menším pódiu stojí DJové (Petr Kolman a Vojtěch Bor) a inscenace je celou dobu doprovázena klubovou hudbou přesně o takové intenzitě, aby bylo hercům dobře rozumět. K intenzitě zážitku dopomáhá i potemnělé světlo, které se v díle využívá k „situačním prostřihům“. Realisticky plynoucí čas se po prvotním zalíbení Petra a Wendy se zhasínáním a znovu rozsvěcením světel zrychluje, a my tak sledujeme herce pokaždé v jiných situacích, z nichž se velice elegantním způsobem stává další hra.
Místo narozeninové party se ale pohybujeme spíše na půli cesty do Země Nezemě, tedy na pomezí reality a snu. Chvíli je to vše jen dětská hra, která se z ničeho nic mění na vír emocí, jejichž dynamika se pozvolna proměňuje a z přátelsky vlídných úsměvů se stávají sarkastické škleby plné žárlivosti a zloby. Hraje se vedle nás, mezi námi i s námi – před našima očima se z oslavy stává emočně vypjaté drama, u kterého stále jen uchváceně stojíme a nevíme, co z toho je vlastně jenom jako.
///
Kampus Hybernská, Praha – Tereza Černá: Družina/The Lost Boys. Režie: Tereza Černá, dramaturgie: Tereza Pavelková, Marta Sobotková, scénografie: Tereza Černá, hudba: Petr Kolman, Vojtěch Bor, produkce: Adina Hanáková, technická konzultace: Jiří Šmirk. Hrají: Eliška Hanušová, Eliška Soukupová, Veronika Lapková, Lukáš Blaha. Premiéra 16. 12. 2019.
Komentáře k článku: Na půli cesty do Země Nezemě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
