Divadelní noviny > Blogy Kritika

Na Sedlákovi kavalírovi v Opavě

Operu Pietra Mascagniho Sedlák kavalír uvedli ve Slezském divadle v Opavě spolu s taneční kreací na hudbu Requiem Gabriela Faurého (21. 2. 2016). Proč k takovému spojení došlo zřejmé není. Pověřený ředitel divadla Martin Dobeš před oponou dokonce prohlásil, že v jednom večeru nabízejí dvě premiéry. Buď se chlubil výkonností divadla, nebo nebyl obeznámen s tvůrčím záměrem.

O snaze spojit obě díla do jednoho celku svědčil společný scénografický půdorys: prázdný prostor obehnaný průsvitnou stěnou jednopatrové galerie, z níž v obou dílech zpíval sbor. A prosvěcovaly se výjevy, v Sedláku kavalírovi obrazy svatých, do nichž režisér Lubor Cukr projektoval postavy italského morytátu o nevěře a jejím potrestání. Jestli výše trestu byla spravedlivá je věcí názoru a možné interpretace příběhu, přesto udělat ze záletného Turidda samotného Ježíše a končit operu pietou mi věcně a hlavně morálně nevychází.

Pak už jen z logiky postaviček na šachovnici musela být Turiddova ustaraná matka Lucia za Bohorodičku s okázalou barokní korunou na hlavě, a nevěrná Lola za Máří Magdalenu. Alfio byl za římského vojáka alias obrozensky kostýmovaného formana, Alexandr Vovk ho préromantickými gesty sehrál jako Mlynáře z Lucerny v podání Cimrmanů: Té lípy se nevzdám!!!! Kdyby mu ovšem šeplavý baryton zlobu a pomstychtivost umožnil vyjádřit, tak alespoň hrozil otevřeným nožem vytaženým z kapsy a koulel očima.

Jakub Rousek se v roli Turidda naopak opájel mohutným, nosným a krásným hlasem, jenže zpívá jen silou, na efekt, bez jemnější hlasové techniky. Té už není opotřebovaným hlasem schopna ani Katarína Jorda, jakkoli postavu Santuzzy podala uvěřitelně v režijní konstrukci, podle níž Santuzza na začátku opery přijde do kláštera (s kufříkem v ruce) a příběh se odehrává retrospektivně. Pěvecky nejlépe vyšly menší role, Iloně Tiché Lola a Šárce Maršálové Lucia.

Vítám kreativní přístup k operním partiturám, inscenace je svébytným uměleckým dílem inscenátorů a aktérů, nikoli přehrávkou díla skladatele, a tak tomu u Lubora Cukra je. Jenže dobrá inscenace začíná zodpovězením otázky proč právě takhle právě nyní a právě tady. Proč Cukr uzavřel krvavou vášnivou historku do církevního schématu a na základě čeho ztotožnil Turidda s Ježíšem jsem nepochopil. Odhaduji, že zakořeněná operácká logika jinakosti převládla nad snahou něco podstatného sdělit. Přesto ryze formálně zůstaly Cukrovy živé obrazy nejzajímavější částí večera.

Hudba v té šarádě ztratila emocionální sílu – technicky možná i kvůli sboru uklizenému na galerii, často se tempově rozcházel s dirigentem Markem Šedivým. Ten především ztěžka vlekl tempa, orchestr nevyburcoval k energické hře, nic vášnivého z orchestřiště neznělo. Hráči i chybovali (horna), také v provedení Faurého Requiem.

Requiem v první části večera bylo doprovozeno krotkým baletním slovníkem, který, troufnu si i jako laik v tomto oboru tvrdit, nebyl už technicky na potřebné úrovni.

Nelze dvojpremiéru nevidět v souvislostech návratu zdejších usedlých, umění nepříliš svědčících poměrů. Sotva by skutečný ředitel a umělečtí šéfové pustili právě takové pěvce a tanečníky na jeviště, kdyby nic jiného. Frenetické ovace premiérových diváků jsem chápal spíš jako demonstraci, že uhájili divadlo před změnami. Obávám se, že jen odsunuli léčbu nemocného organismu, která čím déle se bude odkládat, tím bude bolestnější.

Slezské divadlo Opava – Gabriel Fauré: Requiem. Pietro Mascagni: Sedlák kavalír.

Hudební nastudování a dirigent Marek Šedivý, režie a choreografie Valerij Globa (Requiem) a Lubor Cukr (Sedlák kavalír), výtvarník scény Jaromír Vlček, výtvarník kostýmů Tomáš Kypta, sbormistr Kremena Pešakova. Premiéra 21. února 2016.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 24. února 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Na Sedlákovi kavalírovi v Opavě

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ