Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
Na skok do Prahy v Paříži 2019 (No. 3)
Paříž o tomto víkendu žije několika mnoha rozmanitými událostmi. Francouzi vzdávají poctu zesnulému bývalému (a jak mnozí říkají: poslední pořádnému!) prezidentovi Jacquesovi Chiracovi, pařížskými ulicemi prochází tanečně rozpohybované alegorické vozy Techno Parade, nás ovšem nejvíce zajímá poslední den a vyvrcholení festivalu českého divadla v Paříži.
Master class M. Cpina. Foto archiv festivalu
Skladba festivalového programu se neomezuje pouze na samotné kulturní události. Nedílnou součástí festivalu jsou také praktičtěji laděné aktivity zaměřené zejména na divadelní profesionály a studenty divadelních škol. Patnáctce zájemců se tak v sobotním odpoledni naskytla příležitost zúčastnit se v jednom ze sálů Anis Gras workshopu (či masterclass, jak nám slovem i ve Francii zabydleným říká festivalový program) se scénografem Markem Cpinem. Ukázky jeho vlastní práce a nahlédnutí do způsobu tvorby a přemýšlení jednoho z nejúspěšnějších českých scénografů se u francouzské strany setkal s velkým ohlasem: a to napříč generacemi. Je potěšitlené, že se pracovního, hruba dvouhodinového setkání zúčastnili jak studenti, tak senioři.
Posledním představením, které se v rámci festivalu konalo v prostorách bývalé likérky (pro ty, kteří stále tápou: anýzovka je něco jako pastis – je to aromatické a chutná po “pendreku”), byla scénická črta hry mladého českého dramatika a dramaturga Ondřeje Novotného Toto léto, kterou pod názvem Cet été ve výborném francouzském překladu Jacquesa Josepha inscenačně připravila autorka a režisérka Laureline Le Bris-Cep (mimochodem vnučka skvělého českého básníka Jana Čepa). Novotného hra je monologem mladého muže, který vypráví o svých zážitcích “tohoto léta”. O zážitcích zpravidla spojených s ne zrovna produktivním trávením volného času, kamarády, alkoholem a (zejména) holkami. A nebo možná podává zprávu pouze o vnitřním světě mladého muže a o bujné fantazii muže, jehož duše i tělo teprve dospívá.
Scénická črta Ondřeje Novotného Toto léto. Foto archiv festivalu
Při čtení hry, stejně jako při sledování inscenace jsem se nemohl ubránit dojmu, že takhle nějak by možná pro divadlo psal Fráňa Šrámek, kdyby se potkal s in-yer-face dramatikou a žil o sto let později. Skvělý herec (a jediný interpret) Bastien Massalongo vypráví, hraje (i na kytaru), zpívá. Vulgarismy z jeho úst znějí jako poezie, sebevědomé komentáře se lámou v nejistotu. A inscenátoři také francouzské publikum v průběhu scénické črty nenásilně seznámí s unikátním (pouze v našich končinách známým a srozumitelným) grafickým zobrazením ženského přirození. Skvělou zprávou je, že život inscenace by neměl skončit tímto premiérovým/festivalovým představením, ale plánují se další reprízy. Ostatně: Novotného hra by si zasloužila alespoň francouzské vydání (když už se u nás hry vydávají tak málo)…
Za hlavní položkou festivalového programu je třeba vyrazit z Anis Gras více na (jiho-)východ Paříže, na předměstí nesoucí název Vitry-sur-Seine. Tam, za nádražím, na němž zastavují příměstské vlaky linky RER C, stojí divadlo. Divadlo u nádraží. Gare au théâtre. Do hlavního sálu nádherného multikulturního prostoru situovaného v prostorách bývalých nádražních budov (postavených v roce 1860 pro potřeby linky spojující Paříž s Orléansem) dorazilo publikum festivalové i to, které přilákalo české/pražské divadlo. Publikum hovořící česky i to, jehož mateřštinou je francouzština.
Červeně polstrované sedačky sálu ladí s červeně polstrovanou scénou jakéhosi hotelového lobby Marka Cpina, v němž se Mikuláškova inscenace Požitkářů odehrává. Foto archiv festivalu
Některé věci, jsou dílem náhody. Například to, jak skvěle červeně polstrované sedačky sálu (během představení takřka zcela zaplněného) ladí s červeně polstrovanou scénou jakéhosi hotelového lobby Marka Cpina, v němž se Mikuláškova inscenace Požitkářů odehrává.
Shodou okolností se mi ovšem během festivalu rovněž potvrdila adekvátnost otázky, kterou mi nedávno položili mí francouzští studenti. Poté, co poměrně snadno pochopili, že humor je v našem divadelním universu takřka všudypřítomný, přišli s dotazem o poznání záludnějším: proč prý je skoro všechno to naše divadlo o smrti? “Donc,” zamyslel jsem se a musel jim dát za pravdu. Nemálo inscenací v našich luzích a hájích s tímto tématem – tu více, tu méně vážně – pracuje. Přiznávám, chtěl jsem jim to zpočátku alespoň trochu vyvracet, ukázat, že nejsme (jenom) národem morbidních smíšků, nicméně poté, co francouzské publikum zhlédlo na své půdě Nebeského Deník zloděje a Mikuláškovy Požitkáře (o dalších představeních a čteních nemluvě), jsem poněkud v úzkých. Asi mají pravdu. Asi by si toto téma zasloužilo hlubší zamyšlení. A nebo možná také ne. Možná je to jen souhra náhod. Třeba se, zkrátka a dobře, dobré české divadlo dotýká témat, která nás přesahují a bez kterých se neobejdeme. Nebo ne?
Inscenace Požitkáři na skok v Paříži. Foto archiv festivalu
Požitkáři v Paříži (Francouzi je budou znát pod výstižným překladem Les Hédonistes, v němž i nefrancouzštináři vycítí něco toho “hedonismu”) publikum zaujali. Zejména tvarem, formou, ale také hereckou prací, tak odlišnou od mnohého z toho, jak tvoří a uvažují herci francouzští.
Festival neslavnostně, leč příznačně zakončilo vstřícné setkání publika s tvůrčím týmem Divadla Na zábradlí a následné pozdně večerní povídání (nejen) u českého i francouzského piva. Letošní festival skončil, ale ten další se nejspíš už připravuje. Po zkušenosti z druhého ročníku je zjevné, že takto nastavený festivalový model, jehož cílem je nabízet otevřený tvůrčí dialog mezi českým a francouzským divadelním prostředím, má budoucnost.
Tenhle festival totiž přirozeně dělá to, co se v současném kulturně-politickém prostředí tak cení: networking. Jeho výhodou je ovšem skutečnost, že to pro něj není pouhé slovo, ani položka do projektu. Ale jeho bytostná podstata. Rencontres… Réseaux…
Paříž se může těšit na příští rok. A my snad zase na to, že si francouzské prostředí českého divadla alespoň trochu všimne. Ony ty česko-francouzské (kulturní) vztahy jsou totiž stále poněkud paradoxní. Zdánlivě blízké a vřelé, ve skutečnosti však stále velmi slabé. (A přirozeně: netvrdím, že žádné nejsou; pouze že je jejich podstata mnohdy nemá příliš společného s tím, jaké naše divadlo skutečně je ve svém domovském prostředí.) Snad tedy možnost zajít si v Paříži Na skok do Prahy alespoň pootevře novou kapitolu česko-francouzské divadelní vzájemnosti.
P. S. Festivalové barvy jsou růžové. Podobně jako barva jednoho z pařížských rugbyových klubů. Růžová tedy Paříži sluší. Podobně jako divadlo…
Fin.
///
Více o festivalu Na skok do Prahy na i-DN:
…
Komentáře k článku: Na skok do Prahy v Paříži 2019 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
