Na Václavským Václaváku (No. 3)
Na mezinárodním festivalu 4 + 4 dny v pohybu se poprvé představil také soubor Ryba řvoucí s projektem Trasy vlasů. Kdysi spolek studentek DAMU začínající experimentální invazí do koupelen soukromých bytů už má v repertoáru celkem čtyři inscenace, za sebou uvedení právě Tras vlasů dokonce ve francouzském Nantes a před sebou snad budoucnost divadla, které se nebude bát odvážných počinů.
Vlasy, hřebeny, kartáče, skřipce a dvě modelky aneb Trasy vlasů FOTO ARCHIV ALFRED VE DVOŘE
Kdo si před představením Tras vlasů přečetl anotaci, mohl být lehce rozčarován. Podle ní to totiž vypadá, že soubor je zaujat společensko-kulturní funkcí vlasové pokrývky a jejích proměn v běhu dějin. V současnosti i minulosti se člověk volbou účesu mohl, a může, vymezovat vůči společnosti: přiřadit se k určité skupině, vyjadřovat svůj názor, životní styl či náboženství (punk, hippies, buddhidmus, …), píše se v oné anotaci. Člověk si tak představuje, jak na jevišti bude nejdříve pobíhat aristokrat s bílou parukou, který narazí do pečlivě sestřiženého ježka, postupně se mu vlasy prodlouží do hipísácké máničky, promění se v pankáčské číro, úplně se vyholí a nakonec skončí s hipsterskou patkou. A do toho všeho se dozvíme, jak vlasy určovaly společenskou hierarchii a proč se stávaly předmětem nejrůzněji motivovaných sporů. Jenže ne!
Náznak výše řečené představy se naplní pouze v prvních pár minutách, které mají formu jakési přednášky. Kadeřnice v bílém plášti (Sofia Adamová), která zjevem, ale i chováním připomíná trochu šílenou vědkyni, si nechává promítat diáky s fotografiemi klubek vlasů, různých pomůcek na vlasovou hygienu a různých účesů a do toho přednáší cosi o vlasech, cituje básně a dotýká se i historického kontextu. Před zdí, na niž se promítá, sedí na židli „modelka“ (Anežka Kalivodová), která se různě natáčí a předvádí do promítaných fotek.
Po chvíli ale přednášková část skončí a začne vizuálně velmi působivý tanec-hra, v němž i kadeřnice-doktorka odhodí plášť a obě ženy se stávají „modelkami“ zkoušejícími možnosti svých dlouhých vlasů, hřebenů či skřipců. V symbolické rovině se k problematické rovině vlasy – společenská hierarchie vrací v obraze, v němž svůj obličej zcela svými dlouhými vlasy zahalí a obalí hřebeny a skřipci tak, že vlastně vznikají zcela nové tváře (vypadající tak trochu jako Scottovi Vetřelci). Trasy vlasů jsou po vizuální stránce velmi nápadité a jistě chtěly být nápadité i po stránce pohybové, ta však nakonec vyzněla spíše strnule a nebylo vždy úplně jasné, zda aktérky vědí, co mají dělat. V jednu chvíli dokonce vypadaly spíše jako cirkusové artistky, které předvádí, kolik hřebenů jsou do svých vlasů schopny zasadit.
I přesto, že „tanečně-vizuální“ část, která trvá až do trochu nejasného konce, v němž je „modelka“ zahalena do vlasových paruk od hlavy až k patě, na přednáškový prolog příliš nenavazuje a inscenace spíš působí dojmem mozaiky nejrůznějších nápadů než soudržným dílem s jasnou myšlenkou, jsou Trasy vlasů už pro svoji poetickou vizuální stránku hodny pozoru. Cesta ze soukromí koupelen do vzdušnějších prostor bez ztráty intimnosti, již Ryba řvoucí stále akcentuje, bude nepochybně složitá, ale vykročení po ní je smělé a nelze se než těšit na další krok.
Komentáře k článku: Na Václavským Václaváku (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
