Na Václavským Václaváku (No. 6)
Co se stane, když z všednodenního ševelení ulice začnou vystupovat konkrétní hlasy? A co když půjde o „Václavák“ a kromě sólistů se ozve i sborový vícehlas? Divadelní formace Stage Code přizvala sbor La Grande Bande a dětské zpěváčky sdružené pod názvem Kampata a uspořádala podvečerní procházku Cros-sing time, která vedla od pasáže Alfa dolní částí náměstí a přes Františkánskou zahradu zpět k festivalovému domovu.
Nikým neveden a nestrážen, vypuštěn na pospas do zvukového marastu metropole pouze s radou: buď vnímavý, mlč a poslouchej, není zrovna dobrým začátkem. Naštěstí se nás v takové „kondici“ sešlo přes třicet. Hledat smysluplný zvuk mezi troubením, zvoněním, vrzáním, chrčením a nevím čím ještě, dost odpovídá starému přísloví o jehle v kupce sena. K tomuto závěru docházím poprvé v životě. Nikdy předtím mně nenapadlo, kolik decibelového odpadu musí můj bubínek denně přefiltrovat.
Howard Lotker jako mírně zmatený cizinec a průvodce FOTO ARCHIV FESTIVALU
Z úvah mě vytrhne až postupně zesilující sborový zpěv, který se ozývá z nedalekého průchodu. Iniciační píseň smíšeného sboru, který následujeme, nás dovede do středu dolní části náměstí. S barevnými štětkami na prach v rukou, připomínají turistické průvodce, možná mají být štětky i nelichotivou metaforou poukazující na současný stav a poměry, jež v těchto končinách panují. Ujímá se nás cyklista s připevněným papírovým kornoutem u úst. Volá cosi o našem náměstí s rozpoznatelným ruským akcentem. K nám doletěly ovšem jen útržky promluv a ty ještě prohrály boj se vzdáleností a okolním ruchem. Takže „mluvčí“ splňovali spíš vizuální než zvukovou stopu.
Do melodií spojených s Václavákem nás zasvětil performer Howard Lotker, jenž měl roli průvodce i lehce zmateného cizince. S kosmopolitní rozšafností oslovoval i kolemjdoucí s otázkou odkud pocházejí, jen pro představu – ani jediný oslovený nebyl Čech. Před tržištěm módy C&A pěl nejprve kramářskou píseň, pak chorál Ktož jsú boží bojovníci, který byl mimochodem ironickým dovětkem i druhé středeční site-specific „Vostopětky“ Druhé město. Jak procházela historie těmito místy se snažil podložit i výčtem zpěváků vystupujících na tribunách u Muzea, nešťastně zařadil Modlitbu pro Martu do srpnových dnů pražské okupace, za což se dostal do křížku s nejedním divákem – posluchačem.
Dokud se naše skupina pohybovala po náměstí, měly hlasy, provokativní hesla i historické melodie svoje opodstatnění i logiku. Hůře a jakoby vytržené z kontextu najednou působily na „Jungmaňáku“, kam jsme ještě k tomu dorazili dřív, než bylo v plánu. Zachránit čest projektu se snažily všechny zúčastněné hlasy, které mezitím odhodily papírové trychtýře. Marně nás bavily historkami o nákupu nástrojů v nárožních hudebninách, historických sklepech U Pinkasů, či výměně pokažených Baťověk a důvěře v ryze českou firmu. Voice specific se přetavil v nepodařenou prohlídku s předem smluvenými statisty, i když u takových typů projektů člověk nikdy neví, co bylo záměrem a co náhodou. Na obhajobu musím dodat, že následný průvod za sborem osvětleným čelovkami skrze zahradní labyrint Františkánské zahrady, který vyvolával pocity pohřebního rituálu, přebil předchozí rozpaky. Prskavky a zvuky ťukajících si sklenic nás přivítaly z okna zadního traktu Paláce U Stýblů. Žádná zádušní mše, ale oslava! Staré město je mrtvé, ať žije nové Nové město! Nový „Václavák“!
Komentáře k článku: Na Václavským Václaváku (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
