Na Václavským Václaváku (No. 7)
Premiéra inscenace Collective Loss of Memory bezpochyby aspiruje na pomyslný titul Největší událost festivalu 4+4 dny v pohybu. Ke spolupráci s DOT504 se vrátila dvojice choreografů Jozef Fruček a Linda Kapetanea.
Germáni a Římané, Ježíš a Jidáš, křesťanství a židovství – nerozhodné bitvy, smíření a družba, a pak provokace… FOTO ARCHIV FESTIVALU
Souboj o teritorium nebo o postavení ve smečce je fascinující podívaná. Urostlá těla, hra svalů, geneticky zakódované rituály, poměřování fyzické výbavy, neústupnost v očích a také zbabělství, úslužnost, faleš, pach strachu. Díváte se a nedokážete se odtrhnout – ani navzdory faktu, že v duchu nemilosrdného zákona přírody půjde o život. Kdo bude Alfa a kdo Omega? Ocitáte se v nepochopitelném transu a možná neodvrátíte zrak ani poté, co se tělo poraženého začne zmítat ve smrtelných křečích. Krása krutosti a krutost krásy. Tygr, jelen, vlk, puma… a na konci řetězce homo samec a nesmyslný likvidační útok na nevinného člověka, natočený na video. Ospravedlňuje nás estetika násilí k bezdůvodné agresi?
Anotace označuje Collective Loss of Memory za studii provokace, která se netýká zjevného, ale zkoumá jemné aspekty vývoje lidského chování a také to, jakými evolučními tlaky lidstvo prošlo a prochází v současném bezprecedentním způsobu života… Z antropologického hlediska porovnává inscenace rozdíly fyzické, osobnostní, náboženské, sociální, kulturní a etnologické. Mezinárodní obsazení svedlo dohromady pět famózních tanečníků, kteří volně zastupují rozdílná etnika a základní rasové typy. Výjimečnost choreografie tkví ve vyváženosti mezi pohybovou elegancí a zemitostí. Na hlas a výmluvnost, nejmocnější zbraně dnešních pánů tvorstva, se zaměřují slovní souboje a zápasy o mikrofon. Zdá se, že tanečníci snad ani nemají kosti. Ladné gepardí pohyby, prováděné v dokonalé kolektivní souhře, nabízejí estetický zážitek par excelence a na pozadí holých tmavých stěn se rýsuje každý sebemenší detail. (Nad)samčí agresivní energie je ukotvena v tanečních prvcích, které jsou převzaty z asijských bojových umění a řecko-římského zápasu. Náznaky úderů, úchopů, podmetů, podrazů a kopů dodržují potřebnou razanci, rychlost i onu výše zmíněnou eleganci a zastaví se vždy těsně před tělem protivníka. Nasazené tempo bere dech. Vrcholný moment této interakce představuje „novocirkusové“ artistické číslo. Výskok do výšky a hladký průlet obručí, vytvořenou z rukou Daniela Račeka, čtyři performeři několikrát za sebou opakují – s rozběhem, bez trampolíny, jediného zaváhání a rušivého doteku, přitom tady jde skutečně o milimetry. Další impozantní výstup přináší smrtelný tanec anonymního agresora s anonymní obětí, kdy si oba po celou dobu vzájemně zakrývají obličej jednou rukou.
Charakter scén určuje originální hudba Vassilise Mantzoukise. Monotónní vibrace v úvodu se podobá zvukům vesmíru a doprovází ji opakovaná variace na slova be a man, many men. Elektronickou psychedelii střídá temná fuga, rituální bubnování, náznaky folklóru či pijácký rock. První zápas tělo na tělo se odehrává mezi plavým dlouhovlasým seveřanem Tomem a kudrnatým tmavovlasým jižanem Nathanem. Germáni a Římané, Ježíš a Jidáš, křesťanství a židovství – nerozhodné bitvy, smíření a družba, a pak provokace, Jidášova pěst na solaru ukřižovaného, házení čokoládových vajíček po divácích, nové potyčky. Když se dva perou, stává se leaderem třetí, žoviální a samolibý asiat Joona. Buddhistický nadhled a mírumilovná panda na jeho triku skrývají agresora, posměváčka a provokatéra, posedlého naddimenzovaným penisem. Mimochodem, obrázek svého zvířecího ducha nosí na prsou všichni. Joona označuje falus za umělecký artefakt, symbol božství a potence, který západní civilizace vyměnila za mobil a čisté ponožky, z nichž je ostatně tato rekvizita vyrobena. Méně výrazný Daniel zřejmě zastupuje Slovany, pohanství, podlézavou smířlivost a družnost. Z poněkud záhadného, hubeného a nervózního Knuta brzy vycítíme vnitřní nejistotu a s ní spojenou submisivitu, vyvolávající v ostatních touhu po krvi.
Narozdíl od mnoha jiných alternativních projektů s nejednoznačnou interpretací nevybočuje volnější výklad Collective Loss of Memory z jistých hranic a končí zcela konkrétním, aktuálním obrazem. V Ponci vznikl umělecký skvost, znepokojivé, provokativní dílo.
Komentáře k článku: Na Václavským Václaváku (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
