Na vlnách těl bez srdce
Pražská část devatenáctého ročníku festivalu …příští vlna/next wave… s sebou přinesla mnohé. Diváci mohli být v prvních říjnových týdnech svědky divadelních pádů, pohřbů, hlubokých cituplných výlevů i nadějí na povstání z popela.
Petr Krusha Krušelnický v inscenaci Valentýn FOTO ARCHIV ANTENA
Mediální debata, která se strhla okolo pražské premiéry hry Romana Sikory Pohřbívání (Divadlo Feste, režie Jiří Honzírek), do značné míry zastínila předpokládanou „událost“, kterou festival inicioval a finančně podpořil. Dva dny před Pohřbíváním totiž otevřela premiéra hry Církev F. L. Célina (Divadlo Orlík, režie Jan Horák a Michal Pěchouček) prostor Studia Hrdinů ve Veletržním paláci (bývalé kino Veletrhy). Vzhledem k tomu, že Divadlo Orlík blízce spolupracuje s herci (v Církvi se objevila např. Gabriela Míčová) a tvůrci bývalého Pražského komorního divadla (včetně přenesení inscenace Kamily Polívkové Sam), je možné, že alespoň v některých ohledech může svítat na lepší časy. Profesionalita a preciznost, kterou se vyznačovala premiéra Církve, o tom svědčí.
Sama prezidentská kancelář udělala Divadlu Feste a celému festivalu reklamu z největších. A to ať už se jednalo o vyjádření vedoucího kanceláře prezidenta republiky Jiřího Weigla, který nazval Pohřbívání neuvěřitelnou nechutností (Lidové noviny 2. října 2012), nebo o Václava Klause samotného, který v době, kdy probíhal festival, nazval chrastavské kuličkování atentátem. Jak Jiří Weigl, tak Václav Klaus byli pozváni, ale v nejnabitější den festivalu se v prostoru Roxy/NoD ani jeden z nich neukázal.
Jako každoročně v rámci příští vlny proběhlo předávání Poct festivalu v oblasti české divadelní alternativy. Večerem, který tvořily převážně výstupy z loňské inscenace Divadla Komedie Miusee@poetrymusical, v Divadle Na zábradlí prováděl Martin Finger. Poct, k nimž neoddělitelně patří smějící se zrcadlo z dílny Petra Nikla, se dostalo například Petru Vášovi (Publikační čin roku), Miloši Orsonu Štědroňovi (Osobnost roku), zakladatelům festivalu Street for art nebo Bohdanu Holomíčkovi (Živoucí poklad), za nějž cenu převzal Andrej Krob. Ona přítomnost herců z bývalého ansámblu Komorního divadla v průběhu celého festivalu vyvolávala jakousi směs nostalgie, radosti a plačtivé ironie – uvědomění si faktu, že festival divadelních okrajů hostí symboly nejlepšího divadelního vývozního artiklu, který tu v posledních letech byl.
Kromě pražské a brněnské části festivalu přibyla letos i jednorázová výletní část pardubická. Stejně jako v loňském roce, kdy se jednalo o Drnov, šlo o další část čtyřletého projektu Miroslava Bambuška a Ewana McLarena Cesty energie. Scénický dokument Světlo z Haliče pro čtyři herce (mezi nimi i zmiňovaný Martin Finger), věnující se počátkům těžby ropy, zasadili tvůrci do prostoru pardubické rafinerie minerálních olejů. Atmosféru prostoru znásobovala živá hudba v podání profesora Vladimíra Franze.
Je nepochybně sporné, zdali je výhoda, či nevýhoda, když na stejném festivalu stojí vedle sebe ostřílení profesionálové a silně nadšená autentická skupina lidí výrazně vyčnívající z amatérského podrostu. Například umístění skvělé inscenace Valentýn Petra Krušelnického před syrový kabaret kladenského Anitheateru může vyvolat zbytečná srovnávání a uškodit tak oběma. Letošní ročník …příští vlny / next wave… nese podtitul „…bez srdce…“. Nelidskost páchaná na ženách (Krušelnický: Valentýn), na přírodě (Bambušek: Světlo z Haliče) nebo na minoritách (Divadlo Potrvá: Meze tolerance) je skutečně tématem mnoha z festivalových projektů, nikoli však všech. Pro mnohé by více seděl podtitul „těla bez srdce“. Jedno takové leží v rakvi v Sikorově Pohřbívání. Halka Třešňáková a Jan Bárta v autorském projektu Tak přesně o Ráji… to není se dostávají od nepochopení lidského srdce zpátky k tělu a zase nazpět. Loňský držitel pocty festivalu Divadlo D’EPOG v druhé části svého projektu Cesty/ Poutě dovádí ponorkovou nemoc do absolutního extrému, takže tři vystupující muži přicházejí o pud sebezáchovy a zůstávají jim opět jen těla, v nichž srdce přestávají bít. FKK Jana Mocka v multimedální Kunstakademii využívají tělo ženy-herečky jako projekční plátno, aby toto spojení pak oddělovali a násobili množství tělesného objektu. Tělesnost byla, zdá se mi, nejčastějším tématem tohoto ročníku festivalu, ať už se jednalo o těla bez srdce, nebo těla se snahou o získání tohoto orgánu. Smutnou skutečností je, že program pražské části festivalu začínal nesmírně silně (Krušelnický, D’EPOG, Agon orchestra) a skončil extrémně slabě (Divadlo Potrvá). Pokus o sociální sondu zasadil režisér Vojtěch Poláček do prostoru bubenečské čistírny odpadních vod. Podzemní prostory čistírny už byly divadelníky a výtvarníky nejednou využity. Instalace, které do těchto prostorů přineslo Divadlo Potrvá, byly nápadité, částečně uvádějící téma Romů, a jejich hra s vodou a světlem nesmírně silná. Bylo pak smutným faktem, že inscenace Meze tolerance se ukázala pro dramaturgii Divadla Potrvá kvalitativním krokem zpět, zdá se, že daleko, daleko před začátek jejich fungování. Zbytečná nefungující hloupost hrající si na závažnou kulturně-sociální výpověď byla realizována ve své kompletní délce, což je něco pod dvě hodiny. Líbilo se mi, že Divadlo Potrvá mívalo na plakátech větu: Divadlo potrvá navždy. To je dobře. Jenom ať to není to jejich.
Komentáře k článku: Na vlnách těl bez srdce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vojtěch Poláček
Vážený pane Linharte!
Přejete si, aby Divadlo Potrvá ukončilo svoji činnost? Proč?
Děkuji za Vaši odpověď a přeji hezký den
Vojtěch Poláček, Divadlo Potrvá
10.12.2012 (15.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Otto Linhart
Vážený pane Poláčku
rozhodně si nepřeji, aby Divadlo Potrvá ukončilo svou činnost. Co bych si přál, je to, aby inscenace Meze tolerance nenastavila novou tendenci v dalším působení vašeho divadla. Doufám, že se v případě Mezí tolerance jedná jen o krok vedle, o omyl, kterého se jednou za čas může dopustit kdokoliv. Představení, jehož jsem byl svědkem v bubenečské čističce odpadních vod, pro mne nebylo ani pobouřením, ani sociální sondou, ale hlubokým zklamáním. Nechápu, jak tvůrčí tým, který dokázal dát dohromady tak výjimečnou inscenaci, jakou byla Bílá hora, mohl vytvořit tak zbytečnou, pateticky úmornou a kvalitativně dosti hrůznou záležitost, jako jsou Meze tolerance.
Ono hluboké zklamání by nebylo tak silné, kdyby tomuto představení v rámci festivalu …příští vlna/next wave… nepředcházela zdařilá a nápaditá instalace, která dokázala, že Divadlo Potrvá má za sebou jistý umělecký vývoj. Inscenaci Meze tolerance tak nemohu označit, ani jako váš návrat k počátkům, ale spíš kamsi před ně. S nadějí tak doufám, že vaše další divadelní působení nebude kráčet ve šlépějích této inscenace.
S úctou
Otto Linhart
15.12.2012 (2.29), , Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Poláček
Vážený pane Linharte!
Děkuji za slova povzbuzení. Reagoval jsem na poslední větu Vašeho článku, která zřejmě nebyla míněna doslova, ale spíše jako řízný bonmot. Jako tvůrci se mi těžko dešifrují Vaše hodnotící soudy (extrémně slabé, hluboké zklamání, kvalitativně dosti hrůzná záležitost, kvalitativní krok zpět apod.). Stejně to platí i pro Vaše pozitivní postoje (výjimečná inscenace Bílá hora, zdařilá a nápaditá instalace). Vážím si Vašich postřehů, ale konkrétnější analýza by pro nás jistě byla poučnější. Chápu ovšem, že v článku o celém festivalu máte omezený prostor… Budu vděčný za Vaše případné připomínky. Pokud si najdete čas, napište mi je sem nebo na mail, který uvádím níže. Nemám v úmyslu se hájit, nebo Vám něco vyvracet. Diváci Meze tolerance vnímají (hodnotí, interpretují) hodně nejednotně, odlišně, proto mě pochopitelně zajímá další, ve Vašem případě navíc poučený, názor.
S pozdravem
Vojtěch Poláček
([email protected]).
16.12.2012 (20.32), , Trvalý odkaz komentáře,