Nad Českem půlměsíc (No. 3)
Třetí festivalový den patřil Alžírsku. Arezki Mellal je po Slimanu Benaissovi druhým alžírským autorem, kterého se občanskému sdružení Komba podařilo v rámci festivalových aktivit představit v České republice.
Zatímco Slimane Benaissa odešel v drsných devadesátých letech z Alžírska do Francie, Arezki Mellal říká, že je silně spjat se svojí rodnou zemí, a to i přesto, že k ní má spoustu výhrad. Jak ostatně dokládá i jeho poslední hra Revoluce bude v sobotu, kterou zhruba dva měsíce před alžírskou premiérou četli v úterý 6. listopadu v Café 35 Francouzského institutu v Praze Alexandra Ptáčková, Petr Semerád a Rachid Akbal. Text přeložila a scénické čtení připravila Lucie Málková.
Hra má svůj reálný předobraz. Odehrává se sice v současnosti, ale vztahuje se k nepokojům, které před dvěma roky vypukly v Alžírsku. Ke skutečné revoluci, jak o ní mluvíme třeba v případě Tuniska či Egypta, však nedošlo. Arezkiho hra je tedy o revoluci, na kterou Alžírsko čeká. S nadějí i úzkostí, aby se nezvrhla ve prospěch islamistických sil, tak jako se to přihodilo v jiných zemích.
Ta obava je skutečně vážná. Země prošla kolonialismem, érou nacionalismu, zažila demokracii, která paradoxně byla jedním z nejkrvavějších období v historii. Islamisté představují pro Alžířany novou možnost. Jejich „hard verzi“ nazývá autor zeleným fašismem, jeho součástí je skutečný teror a likvidace lidí. „Soft varianta“ se snaží nenápadně, ale důsledně infiltrovat do politiky. Autor, který je zapřisáhlým antiislamistou, zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat. Zatímco víra je pro muslima jeho osobní, niternou záležitostí, islamista lpí na vnějškovém, ostentativním vyznání víry a nutí do něj ostatní. Západ podle něj občas dělá ve jménu evropské demokracie, humanismu a lidských práv islamismu zbytečné ústupky. Ocitá se tak v pasti. Pokud islamistickým požadavkům nevyhoví, je jimi nařčen z falešné demokracie a nedodržování základních svobod a lidských práv, a popře tak v podstatě sám sebe. Skutečná náboženská svoboda však vypadá – či měla by vypadat – jinak. Muslimy respektujme, islamistům se však braňme, tvrdí autor.
Hra v originále nabízí tři monology zvláštního milostného trojúhelníku uprostřed revoluce. Kamel se vrací z exilu v Rotterdamu. Fatima je jeho bývalá snoubenka, kterou opustil. Stala se z ní feministka v mezích alžírského zákona. Kader je vášnivý blogger a revolucionář, do kterého je Fatima zamilovaná. Ovšem netuší, že je to Kaderův bývalý kamarád z dětství. Všichni dělají nebo aspoň chtějí dělat revoluci. Současně chtějí žít úplně obyčejným, normálním životem. Těžko říct, zda se láska rodí díky revoluci ,nebo naopak. Každopádně v téhle revoluci je hodně těžké, přesto nikoli nemožné, aby láska a pravda zvítězily nad lží a nenávistí. K sametové revoluci či našemu pražskému jaru 68 má tahle podoba arabského jara věru dost daleko. Nicméně podobnosti tu jsou, a nikoliv čistě náhodné. Když se Kader na konci hry zapálí, jeho smrt připomíná oběť Jana Palacha, která v generaci Arezki Mellala (ročník 1949) je stále živá. Kader nemá nic společného se sebevražednými fanatickými atentátníky, o nichž v Česku dnes slýcháme především. V Alžírsku takových živých varovných pochodní bylo několik. Ale moc se o tom nemluví.
Češi prý revoltují jednou za dvacet let, v Alžírsku se nějaká ta revoluce přihodí tak jednou za padesát. Ta poslední se konala v roce 1988. Následně se Alžírsko vydalo po cestě demokracie a názorového pluralismu. Bohužel nikterak důsledně. Takže Alžírsko, které si v devadesátých letech prošlo krutou destrukcí, která mj. zdevastovala kulturu a inteligenci, budí dnes pouhé zdání demokracie. Autoritářský režim, patriarchální systém, korupci, rostoucí agresivitu a další nešvary sice kritizovat lze, ovšem mělo by to být vždy s vědomím, že na daný problém nahlížíme evropskýma či dokonce českýma očima. I u nás víme, jak zapeklitá je cesta k fungující demokracii. Ani my nemáme patent na spravedlnost či prosperitu. V Alžírsku zřejmě ještě mnoho vody uplyne, než tato patriarchální země, zmítaná mezi islamisty a nacionalisty, tradicionalisty a modernisty a dalšími –isty, překročí svůj stín. Anebo revoluce bude skutečně už tuto sobotu?
Každopádně bude zajímavé sledovat alžírské osudy Arezkiho hry. Bude to poprvé, co jeho text uvede v Alžírsku velké divadlo – Théâtre Régional de Béjada. Dosud jeho texty uváděla malá, nezávislá divadla, kterých není v Alžírsku mnoho. Téměř veškerá divadelní síť byla v 90. letech rozprášena a jen těžko se vzmáhá. Oficiální kultura v čele s ministryní Toumi Khalida sice nemá nouzi o peníze, ale je velmi zkostnatělá a přístupná pouze pro osvědčené umělce. Nepohodlní, ke kterým patří i Arezki Mellal, nejsou sice už stíháni a zavíráni do vězení, alejejich aktivitám se zkrátka uzavře přístup k financím. Vstup Arezki Mellala na velkou alžírskou scénu si tedy lze vysvětlit buď tak, že v alžírské společnosti tají ledy, nebo si ředitel divadla hru prostě nestačil ještě přečíst. Ale i kdyby inscenaci v Alžírsku zakázali nebo spíš jí neposkytly dostatečné zázemí, bude k vidění v lednu a v únoru na turné ve Francii. Například v Théâtre de Belleville nebo Théâtre de Colombes v Paříži. Třeba se někdy dočkáme i v Praze.
Komentáře k článku: Nad Českem půlměsíc (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
