Nad Kritickým klubem Jana Rejžka

Kritický klub Jana Rejžka, vysílaný naživo pravidelně každý čtvrtek od 20:10 do 21:00 Českým rozhlasem 6, je dnes prakticky jediným pořadem v českých audiovizuálních médiích, ve kterém je poskytnut větší prostor reflexi divadelního dění. Nabízí se samozřejmě otázka, má/musí-li to tak být, aby kritické psaní/„mluvení“ o divadle zaujímalo v netištěných a neinternetových médiích roli Popelky, asi se však shodneme, že tento žánr do veřejnoprávního rozhlasu patří.

Kritický klub má více méně stálou strukturu: začíná písemnými ohlasy posluchačů, následuje hlavní blok kritických příspěvků autorů zejména z oblasti divadla, literatury, filmu a výtvarného umění, pokračuje aktuálními nekrology osobností české i světové kultury a končí (zbyde-li čas) rubrikou O čem se nemluví. Do pořadu, třeba ještě dodat, mohou během vysílání vstupovat svými telefonáty posluchači.

Pořad, zdá se, stojí především na osobnostech obou hlavních autorů, Jana Rejžka a Vladimíra Justa – jejich pověsti, způsobu jejich práce (Rejžka jako uštěpačného glosátora, Justa jako erudovaného, s humorem píšícího a hovořícího kritika) i šíři zájmu; a ať už si o jejich kritických výkonech myslíme cokoli, jejich dlouhodobá absence či přímo nahrazení by zřejmě znamenalo oslabení samé podstaty tohoto pořadu.

Pečlivý poslech pořadu nás však kromě této skutečnosti přivede k ještě jedné důležité věci: to, jak se vlastně nakládá s formátem tohoto pořadu. Označení kritický klub vyvolává představu soustředěného přemýšlení a debatování; v reálu se však jeho protagonisté ocitají v úplně jiných mantinelech. Jejich příspěvky mají často formu monologů – zpráv, glos, minirecenzí; (zřejmě) pod tlakem času ve svých výstupech sklouzávají k povšechným, vágním formulacím, vynášejí rychlé, zkratkovité soudy – což ve výsledku nejednou budí dojem jejich nesnesitelné bohorovnosti. Aktérům, třeba dodat, ve vystupování nenapomáhají ani telefonáty posluchačů. Ty možná chtějí vytvořit iluzi „kontaktního“, „živého“ pořadu, „otevřeného fóra“, častou plytkostí a odbíháním od tématu ale ve skutečnosti pořad tříští a „anarchizují“. Program zkrátka víc než klub připomíná burzu, jakýsi kaleidoskop příspěvků a k tomu, co by šlo označit za jádro takového skutečného klubu – neuspěchanou výměnu různých názorů na určité téma – se dostane jen zřídkakdy.

Je samozřejmě otázka, zdali je Český rozhlas vůbec ochoten dát kritickému klubu to, co (po mém soudu) opravdu jeho jest a zdali u nás máme kritiky, kteří jsou schopni naživo vystupovat tak, aby nepůsobili jako planí žvanilové; každopádně současný Rejžkův Kritický klub je, obávám se, „někde jinde“, než by měl/mohl být.

Martin J. Švejda