Marta Kubišová: Nad tím se zamysli, to‘s ukrad´
Marta Kubišová slavila 1. listopadu významné životní jubileum. Supraphon jí vydal kolekci 6 CD nazvanou Zlatá šedesátá, ale zpěvačka spíše, než aby se ohlížela dozadu, se dívá dopředu. Chystá se na muzikál Touha jménem Einodis, který by měl mít v červnu premiéru na letní scéně Divadla Ungelt na pražských Hradčanech. Přesto se nám ji podařilo vyzpovídat i o letech, kdy byla top star zlatých šedesátých.
Jaká byla vaše první reakce, když jste viděla tuhle ohromnou kolekci písní – přesně 125, natočenou v rozmezí let 1965 až 1969?
Vydechla jsem údivem a řekla To není možný! Uvědomila jsem si nad tím, kolik tehdy člověk musel mít nazpíváno singlů, než si mohl dovolit natočit LP desku.
Mezi písněmi jsou i doslova rarity, které posbírali vaši fandové a dosud nikdy nevyšly.
O mnohých jsem vůbec netušila. Třeba když mi zavolali, že se našla nahrávka Polárky, odpověděla jsem, že tu jsem určitě nikdy nenahrávala. A vidíte, nahrávala. O písničce Když nastanou deště jsem taky netušila podobně jako o Vítr mi něco vzal, kde se navíc už asi nikdy nedopátráme autora.
Typický snímek Kubišové z 60. let a slavný polibek s Alexandrem Dubčekem. FOTO archiv
Při poslechu vašich písní si člověk uvědomuje, jak silné měly texty a jaké emoce musely ve své době vzbuzovat – třeba Tajga blues nebo Cesta. Uvědomovala jste si, že si jejich interpretací můžete profesně ublížit?
Takhle jsem vůbec nepřemýšlela. Bylo mi úplně jedno, co riskuju. Potřebovala jsem jimi prostě něco sdělovat. Vzpomínám si na povinnou předváděčku v roce 1969, kde se mě ptali, co si pod tím Tajga blues myslím. Tak jsem jim opáčila A vy nemáte ten text? Se Zdeňkem Rytířem jsme se domluvili, že to bude píseň na počest sedmi statečných sovětských občanů, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti naší okupaci.
Když jste s Helenou Vondráčkovou a Vaškem Neckářem vytvořili skupinu Golden Kids, měli jste na repertoáru také písničku Hej, pane zajíci. U ta prý skrývá jinotaj…
Vidíte, zrovna tuhle rozvernou písničku jsem nerada zpívala, protože jsme při ní museli skotačit. Zatímco Vašek a Helena mi připadali jako děti a to skákání k nim patřilo, mně to úplně nesedlo. Ale jinak máte pravdu – když tam zpíváme Nedělej rytíře, plat máš dva halíře, byl tím zajícem míněn Zdeněk Rytíř. Tak mu to napsal jeho kamarád Honza Schneider.
S Václavem Neckářem během koncertu Golden Kids v roce 1969. FOTO archiv
Jan Schneider, Zdeněk Rytíř, Pavel Vrba, Ivo Fischer, Eduard Krečmar – všichni tihle textaři vám psali přímo „na tělo“…
Částečně jsem si texty vybírala já, částečně si oni vybírali mě. Všichni jsme ale tehdy byli kamarádi.
Musíme zmínit ještě skladatele a prvního soukromého producenta Bohuslava Ondráčka, který vás prý objevil a hodně vás ovlivnil.
On si myslel, že mě objevil, ale Karel Mareš tvrdil, že mě objevil o rok dřív! S Bohuslavem Ondráčkem jsem vystupovala už v pardubickém Stop divadle a pak v plzeňské Alfě… Jsem mu vděčná, že měl tu odvahu přijmout mě, naprosto „nezformovatelnou“. Trvala jsem na tom, že si budu zpívat takovým způsobem, jakým se mi chce, a ne tak, jak bylo tehdy v módě. Jinak jsem spíš já formovala Ondráčka. Často se stávalo, že mi nadšeně ráno něco přehrával a já jsem ho zarazila: Nad tím se zamysli, to‘s ukrad´. Měla jsem tehdy naposlouchanej Luxembourg a znala jsem všechny novinky…
Vraťme se ještě k jedné raritě z vašeho alba, k písni Tvé jméno Jan – Pocta Janu Patočkovi. Natočila jste ji v roce 1978. Jak k tomu došlo?
Slova napsal po smrti signatáře Charty 77 profesora Jana Patočky spisovatel Pavel Kohout na melodii písně amerického dua Mike and Tonelle. Písničku jsem znala díky svému bratrovi, který mi posílal desky se současnou americkou a kanadskou muzikou. Možná ale nejdřív vznikl text, už nevím… Můj tehdejší muž Jan Moravec zařídil v nějakém dabingovém studiu v Praze utajenou frekvenci a my to tam nahráli. Pak za námi na Vysočinu, kde jsem tehdy trávila většinu času, přijel kameraman Standa Milota a natočil klip. Neměla jsem ani žádná líčidla, abych se nějak upravila – tam jsem je nepotřebovala.
Před svými fotografiemi z 60. let. FOTO MICHAELA FEUEREISLOVÁ
Když vám zakázali veřejně vystupovat, zpívala jste na domácích koncertech jako třeba bylo bytové divadlo Vlasty Chramostové?
Vůbec ne. Zpívání jsem v sobě úplně zamkla a myslela jsem si, že se k němu už nevrátím. Měla jsem fotky i Zlaté slavíky uložené ve sklepě v Nuslích a někdy v roce 1986 odtamtud skutečně všechno zmizelo. Později mi něco donesli fandové, něco Helena a Vašek…
U svého divadelního principála Milana Heina v Divadle Ungelt připravujete muzikál Touha jménem Einodis. O co jde?
Je to příběh zajímavé ženy a velké vlastenky Sidonie Nádherné z Vrchotových Janovic. Napsala jej Marta Skarlandtová a premiéru by měl mít v červnu příštího roku na Letní scéně Divadla Ungelt. Mladou hraběnku bude zpívat Aneta Langerová a provázet nás bude živý orchestr.
Komentáře k článku: Marta Kubišová: Nad tím se zamysli, to‘s ukrad´
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
